27. kapitola Divokým Afghánistánem

„V roce 1807 se v Londýně narodil vysokému státnímu úředníku Samuelu Archerovi syn Archibald. Kromě prvorozeného Archibalda měli Archerovi ještě tři dcery a syna Edwarda; toho si zapamatujte, protože se v mém vyprávění později ještě objeví, ale prozatím si o něm řekneme jen to, že se stal inženýrem a konstruoval parní lokomotivy. Archibald vystudoval v Oxfordu klasické jazyky a archeologii; překládal Sofokla a sám se pokoušel psát básně, přednášel o archeologii, účastnil se divokých pitek, během nichž byl několikrát zatčen pro výtržnictví, oblékal se s výstřední elegancí, k jeho přátelům patřili Wordsworth a Thomas de Quincey, ale hlavně utrácel rodinné jmění tím, že podnikal dobrodružné výpravy na různá místa v Přední Asii, kde podnikal archeologické výzkumy. Zkrátka takový tehdejší Indiana Jones.

Koncem třicátých let se na jedné z cest dostal do divoké krajiny v severním Afghánistánu. Cestoval sám, jel na mule a v snědém vousatém jezdci v domorodém oblečení málokdo poznal cizince. Archibald mluvil plynně persky a jazykem paštó a domluvil se ně­kolika dalšími místními jazyky. Po dvou týdnech cestování se dostal na rozlehlou planinu, na níž se klikatila široká chladná řeka a na jejímž vzdáleném severním okraji se zvedal namodralý pás vysokých hor. Nehmotná plocha pohoří rozpouštějící se v bílém světle nebe projasňovala Archibaldovu cestu jednotvárnou plání. Ale jak se blížil k úpatí pohoří a modrá barva hor se začínala proměňovat v béžovou a okrovou, pozoroval, že pohoří pro vesničany představuje temnou hrozbu. Stavěli si příbytky s okny odvrácenými od jeho svahů a jen zřídka k nim zvedali pohled. Hory pro ně byly sídlem démonů a po kraji se z nich rozléval tichý a neurčitý, ale všudypřítomný děs. Lidé z vesnic si pořád nesli v krvi nomádský prostor bez hranic, i když se tu usadili už před staletími, a podnikali daleké cesty na koních, ale žádný z nich se nikdy nevydal do hor, které se zvedaly půl dne cesty od jeho domu. Stateční muži, kteří chodili s dýkou za pasem a pokládali boj s lupiči za běžnou cestovní příhodu, měli strach z hor a nikdo se jim kvůli tomu nevysmíval. Archibaldovi se teď hory zdály ještě lákavější.

Když se Archibald dostal až k samému úpatí hor, narazil na tábor výpravy, kterou do těch míst vyslala britská geografická společnost. Její velitel sice nevěřil v démony, ale přesto i on zrazoval Archibalda před výstupem do neznámých hor. Když padal soumrak, seděl Archibald se svými krajany u ohně, ale nevnímal příliš jejich vyprávění o prožitých dobrodružstvích ani vzpomínky na život v Londýně, díval se na tmavnoucí kamenité svahy, které se bez přechodu zvedaly z rovné travnaté pláně do obrovské výšky a které teď i na něj působily tísnivým dojmem. Ptal se v duchu, kdo asi vyšlapal nezřetelnou stezku, která se vinula po svahu, když nikdo z domorodců do hor nikdy nechodil. V houstnoucím soumraku mu připadalo, že to opravdu může být cesta, po níž sestupují démoni do světa lidí, aby se vkrádali do jejich obydlí a vyvolávali v nich zlé sny. Pak hory zmizely v neprostupné tmě, z níž se jen čas od času ozval skřek ptáka a tiché rachocení kamínku uvolněného nohou nějakého zvířete. Archibald vypil s krajany u ohně láhev whisky a pak si ustlal na zemi mezi stany. Ráno se probudil do kalné mlhy, rozloučil s velitelem a odejel směrem, kde se v mlze skrýval nejbližší svah. Své putování pohořím později vylíčil v dopise jedné ze svých sester…“

Vrátný se zarazil. „To jsem vlastně neměl říkat, prozradil jsem vám, že všechno dobře dopadne, a připravil jsem tak vyprávění o napětí. No, co se dá dělat.“

Aby mě odškodnil za svou nešikovnost, dolil mi víno. „I když viděl jen pár kroků před sebe, Archibald rychle stoupal po úzké stezce démonů, mulu vedl za sebou. Pak mlha začala řídnout, zaleskl se v ní meandr řeky. V úzkém ohbí cesty se zřítila mula i se zásobami jídla a vody do propasti a málem Archibalda strhla s sebou. Archibald se ale nechtěl vracet. Konečně se octl na vrcholu: otevřela se před ním vyprahlá náhorní planina. Stezka zmizela, klopýtal přes kameny, které už před polednem rozpálilo slunce, občas minul uschlý, podivně zkroucený kmen stromu. Kdykoliv zvedl zrak, uviděl orla, který pomalu kroužil vysoko na jasném modrém nebi, občas mezi kamením zašramotilo nějaké drobné zvíře; jinak se nic nepohnulo.

Archibald strávil na náhorní planině bez vody a jídla dva dny, kdy na něj pražilo neúprosné slunce, a dvě noci, kdy se třásl zimou a naslouchal skřekům zvířat ve tmě. V poledne třetího dne narazil na průrvu, která vedla do úzkého údolí, obklopeného strmými horskými svahy. Sestoupil dolů a pak scházel po mírně se svažujícím dně rokle. Svahy nad ním byly porostlé keříky, které okusovaly černé kozy s hustou dlouhou srstí.

A pak se před ním zjevila vesnice, skoro až ve chvíli, kdy do ní vstoupil. Bylo to, jako když ve změti čar skrývačky najednou vyvstane obrys nějaké věci: primitivní obydlí, která stála na rozšířeném dně údolí, byla takřka neviditelná, protože byla postavená ze stejných kamenů, jaké ležely všude kolem, a domky vypadaly na první pohled spíše jako hromady kamení než jako lidské příbytky. To už z nízkých černých otvorů, které sloužily jako dveře, vylézali po čtyřech zamračení muži se scvrklými vousatými tvářemi a s kusy černé látky omotanými kolem hlavy, z tmavého nitra chatrčí zvědavě a bázlivě vykukovaly ženy a zase se rychle schovávaly, když se jejich oči setkaly s Archibaldovým pohledem. Muži Archibalda obklopili, vzrušeně gestikulovali a něco na něj všichni najednou vykřikovali. Archibald jejich brebentění rozuměl jen málo; znal dobře dialekty, kterými se mluvilo v podhůří, ale jazyk těchto lidí se jim podobal jen vzdáleně, zdálo se, že se vyvíjel po staletí v horském údolí v úplné izolaci. Mezi neklidně podupávajícíma nohama mužů se propletlo asi osmileté děvčátko a podalo mu kožený měch s vodou. Podívalo se na něj s bázlivým úsměvem, řeklo ‚Idur‘ a rychle se schovalo za vesničany. Archibald dlouho pil. Pak ho muži odvedli do jedné z chýší a postavili před něj misku s obilnou kaší. Spolykal ji a okamžitě usnul.

Když se příští den probudil, žhnulo už slunce vysoko na obloze. Archibald vyšel z domu a poprvé si pořádně prohlédl vesnici. Bortící se stavení šplhala do kamenitých svahů, v úzkých pruzích stínu spali prašiví psi, nad vesnicí kozy okusovaly suché bodláčí rostoucí mezi kamením. Vysoko nad posledním domkem vesnice Archibald uviděl osamělé stavení, které se od ostatních lišilo. Jeho dveře sice také tvořila jen černá díra a také nemělo žádná okna, ale před vchodem byly naskládané kameny, které trochu vypadaly jako schody; po každé straně vchodu stály dva křivé sloupy z plochých kamenů, položených na sebe jako lívance; na sloupech leželo břevno a na něm kdosi navršil kamení takovým způsobem, že vytvořilo jakýsi trojúhelníkový štít. Vedle chrámu stálo něco, co zpočátku pokládal za strom, ale pak si uvědomil, že je to asi tři metry vysoká konstrukce z nějakého kovu. K velkému plochému kameni byl připevněn eliptický tvar, z něho stoupala tři ramena, která se nakonec spojila. Uprostřed všech tří ramen byly připevněny jakési kulaté terče…“

Netrpělivě jsem se vrtěl v křesle, protože bylo zřejmé, co přijde dál; vlčák otevřel jedno oko, podíval se na mne a zase je zavřel. Připadalo mi, že vrátný se mnou od počátku svého vyprávění hraje hru na schovávanou; pokaždé když jeho vyprávění dospělo do nového města, jsem se v duchu ptal, jestli se v některé z ulic, na některém náměstí nebo dvorku objeví dvojitý trojzubec. Vrátný však přede mnou nechal vyvstat a zase zmizet Gazu, Alexandrii, Athény, Ktésifón a Londýn, a po obrazci pořád nebylo ani stopy. Nakonec se tedy trojzubec přece jen objevil, kdesi na konci světa; teď jsem byl zvědav, jak se vysvětlí terče, které se nevyskytovaly v žádné z jiných verzí trojzubce.

„Nad místem, kde se ramena spojila, se zvedal kříž,“ pokračoval vrátný tak, jak jsem očekával, „a z jeho vrcholu se rozevírala opět tři ramena, delší než ta dolní; konce obou krajních ramen se obracely dolů. Také uprostřed horních ramen byly umístěny tmavé terče. Za několik okamžiků byl Archibald zase obklopen vesničany. Když viděli, kam se dívá, začali všichni tím směrem ukazovat a cosi jeden přes druhého vykřikovali. Archibald jejich křiku nerozuměl, zdálo se mu však, že ve spleti hlasů stále znovu zaznívají slova ‚nauz‘ a ‚piruma‘. Slovo ‚nauz‘ mu připomnělo řecké slovo ‚naos‘ – ‚chrám‘; a když se podíval na bortící se stavení nad vesnicí, napadlo mu, že opravdu vypadá jako podivný sen člověka kamenné doby o řeckém chrámu.

Vesničané do té chvíle tvořili souvislou stěnu těl, teď se z ní konečně oddělil muž s koženými řemínky omotanými kolem čela, postavil se před Archibalda a cosi mu začal vzrušeně vykládat. Protože ostatní hned zmlkli, pomyslel si Archibald, že muž bude pravděpodobně něčím jako starostou vesnice. Když už nemluvili všichni najednou, začínal Archibald jednotlivým slovům pozvolna rozumět; uvědomil si například, že domorodci vyslovují u tam, kde se v podhůří říká o, že jejich e se spíše podobá i a že se ve slovech vyskytují složité, patrně archaické skupiny souhlásek, které se v jazyce podhůří slily do jediné hlásky. Některé výrazy se ale nepo­dobaly žádnému slovu z okolních jazyků. Archibald z těchto nezařaditelných slov cítil jakousi zvláštní nevolnost a dlouho nemohl objevit proč. Pak mu hlavou bleskla fantastická myšlenka, zapudil ji, ale ona se nutkavě vracela – a Archibald za nějaký čas musel s úžasem připustit, že jeho bizarní nápad je pravdivý: v nelibozvučné řeči, do jejíhož zvuku jako by se otiskl rachot kamení padajícího na skalnatých svazích, mečení koz a skřeky dravců kroužících nad údolím, v řeči, v níž jako by nepřetržitě zněla úzkost a zlost, se stále znovu vynořovala slova, která byla zkomolenými řeckými výrazy. Kupříkladu slovem ‚nauz‘ vesničané označovali groteskní chrámek nad vesnicí a slovem ‚idur‘ vodu – toto slovo vzniklo zřejmě z řeckého ‚hydór‘.

Když trochu pochopil povahu domorodého jazyka, začal si konečně také všímat toho, co mu starosta vlastně říká. Uvědomil si, že pořád dokola opakuje, že kdosi, koho nazýval Dum Isi, očekává cizince v nauzu. Archibald přerušil starostovo vzrušené naléhání; pokoušel se mluvit řečí domorodců. ‚Dobrá,‘ řekl, ‚půjdeme na návštěvu.‘ Když to slyšeli vesničané, začali opět cosi vykřikovat a radostně se objímali.“