14. kapitola Palác paměti

„Také Čj si přál, abych si mohla přečíst Valeriin román, ale ani on neviděl žádnou možnost, jak text obnovit. Listovali jsme spolu Nmovým deníkem; opět jsem se dívala na prázdné stránky, ale měla jsem přitom úplně jiné pocity, než když jsem si prohlížela Oranžovou knihu. Její stránky mi vlastně nepřipadaly prázdné, zdálo se mi spíš, že na listech papíru není nic vidět proto, že jsou přeplněné obrazy, asi jako kdyby někdo na tabuli kreslil bílou křídou tvary přes sebe tak dlouho, až by zbyla jen souvislá bílá plocha. Naproti tomu stránky Nmova deníku byly doopravdy pusté, každá z nich mi připomínala chladné kovové dveře nedobytného trezoru; smutně jsem myslela na to, že za jedněmi z těch dveří je ukrytý klíč k Oranžové knize.

Od našeho setkání jsem se s Čjem vídala denně. Prosila jsem ho, aby mi vyprávěl o tom, jak žil po zániku Bílého trianglu, ale Čj říkal, že není co vyprávět – živil se tím, že vyučoval hru na klavír, a skoro celý zbývající čas vyplnil komponováním hudby. Žil postupně s několika ženami, ale teď už je několik let sám. Měla jsem radost z toho, že Čj nemá pocit promarněného života, který na mne tak smutně vanul z každého Švarcova slova a gesta a který snad trápil i Pascala Brisona na francouzském venkově i na řeckých ostrovech. Čj také na rozdíl od Valerie, Nma a Úa nikdy netoužil navštívit cizí země; jednou se mi svěřil, že při komponování prožívá dobrodružství, jakým se nemohou vyrovnat žádné cesty po exotických krajinách; jsou to dobrodružství odehrávající se v zázračné, divoké zemi ticha, kde se vynořují nečekané trsy tónů, které hrají imaginární nástroje, některé z tónů se zase rozplývají v neurčitém šumu jako v bílé mlze, jiné zůstávají, proměňují se a přivolávají další tóny.

Jistě, Čj žil také vzpomínkami, na Valerii a Oranžovou knihu se nedalo zapomenout, ale práce s tóny zabrala tolik času, že ho na vzpomínání už moc nezbylo. Kromě toho se vzpomínky a hudba stále víc sbližovaly, hranice mezi nimi mizela: vzpomínkové obrazy pomalu ztrácely tvar, a podobaly se tak čím dál více vírům tónů, paměť se sama proměňovala v hudbu.

Asi za měsíc po našem setkání mi Čj volal a rozčileně mi vykládal, že se právě dočetl o výstavě obrazů, které podle všeho byly namalovány mizícími laky. Jméno malíře mu nic neříkalo. Nevěděl, jestli někdo udělal podobný objev jako kdysi Pascal Brison, anebo jestli se přece jen nějakým způsobem zachovaly staré receptury. Hned jsem se na výstavu vypravila a pak jsem zatelefonovala Dominikovi a sjednala si s ním schůzku. Vyprávěl mi, jak v hospodě ve francouzském městečku poprvé uviděl obraz namalovaný mizícími a objevujícími se barvami, a o tom, jak Pascalův synovec objevil třetinu Nmovy dokumentace: Pascal tedy sice po svém návratu do Francie receptury zničil, ale úplně zapomněl na to, že si ještě na univerzitě jejich část oxeroxoval.

S objevem Pascalových receptur jsem vůbec nepočítala a zpráva o tom, že existuje kopie alespoň některých částí, způsobila, že jsem několik dní žila s pocitem nesmírného štěstí. Ale když jsem pak držela v ruce Dominikovy kopie Pascalových xeroxů, zjistila jsem, že zázračné zjevení receptur nemusí mnoho znamenat. Pascalův synovec sice Dominika obdaroval velkým množstvím lahviček s tvrdými aktivanty a v části dokumentace, která se zachovala, bylo ještě uvedeno složení mnoha dalších aktivačních látek, ale pořád to byl jen malý díl původního množství a nebylo vůbec jisté, že se mezi vzorky bude nacházet aktivant, který působí na Pascalův deník, anebo že jeho složení najdeme mezi recepturami. A tak jsem nejdřív kradla malá množství různých aktivačních látek, které jsme pak s Čjem zahřívali pod Nmovým deníkem. Vyzkoušeli jsme je všechny, ale inkoust, kterým Pascal psal, na žádnou z nich neza­reagoval. Nezbývalo nám nic jiného než namíchat všechny aktivanty podle zachovaných receptur a zkoušet jeden po druhém. To byla práce na měsíce nebo léta, a my si přitom vůbec nemohli být jisti, že receptura toho správného aktivantu se skutečně nachází v části dokumentace, která se zachovala. A tak za několik dní vystřídalo radost zoufalství.“

„Nebylo by jednodušší se vším se Dominikovi svěřit? Určitě by vám při hledání pomohl…“

„Už jsem vám říkala, že jsem v té době byla přesvědčená, že je třeba zachovat slib, který dali Ú, Čj a Nm Valerii, zdálo se mi, že mlčení a utajenost jsou součástí jejího díla a že bych dílo matky barbarským způsobem poničila, kdybych zveřejnila jeho historii. Také Úovi a Čjovi připadalo, že krátké znovuzrození Oranžové knihy pro Valeriinu dceru se dobře snáší se smyslem díla a není třeba kvůli tomu trpět žádnými výčitkami svědomí, ale viděla jsem, že by jim vadilo, kdybych do jeho tajemství zasvěcovala cizí osoby.“

„Nebyla to ve skutečnosti pouhá žárlivost, nechtěli mít knihu vaší matky jen pro sebe?“

„Nevím, nechci rozplétat důvody, které je vedly a které, myslím, nedokážou rozmotat ani ti dva sami. Ale možná máte pravdu, také jsem měla někdy dojem, že v jejich valeriánském kultu oddanost, věrnost a askeze prorostla se sobectvím a nechutí dělit se s někým o vzácný poklad minulosti do docela pevné spleti.“

„Ale měl Čj vůbec právo požadovat po vás mlčení? Sama jste právě říkala, že ani on se tak úplně neřídil slibem, když vyprávěl o Bílém trianglu, dovolil zveřejnit své staré skladby, a dokonce v názvu jedné z nich jmenoval Oranžovou knihu.“

„To není tak jednoduché. Především není jasné, jestli se slib týkal i Bílého trianglu, který přece vznikl až po Valeriině smrti. A pokud jde o Oranžovou knihu, nedá se říci, jestli se příkaz mlčení vztahoval i na název, který jí dali Valeriini přátelé a který vlastně ani opravdovým názvem není. A potom – ani já už si teď nejsem jistá, jestli bylo vůbec správné dodržovat slib, nejsem si už jistá ani tím, co slib vlastně vyžadoval, jaké jednání znamená věrnost a jaké porušení slibu. Třeba oči, před kterými chtěla Valerie Oranžovou knihu skrýt, se už za ta léta proměnily a platnost slibu pominula. Kdo může něco takového rozhodnout?

Valerie si snad představovala, že život díla v paměti se bude podobat rušnému orientálnímu paláci, kde je vše v neustálém pohybu, dochází tu k nekonečné proměně tvarů, vlní se drahocenné látky, rozlévají vůně a míhají barevná světla, myslela si, že takový bohatý život bude v nějaké formě přetrvávat i potom, co se palác promění v ruinu a ztratí jméno, že na rozbořených zdech budou růst květiny a keře a že kameny paláce budou vkládány do nových staveb… A v době po Valeriině smrti skutečně žil text románu v paměti tří lidí životem plným šťastných proměn – ale po čase se propadl do žalostné malátnosti; jeho bortící se tvar sice dal v příštích letech vzniknout několika dílům, ale myslím, že také svou tíhou a svým stínem udusil zárodky několika jiných děl. Paměť může být zářícím slavnostním dvorcem i chladným a zahnívajícím zbořeništěm. A co hůř: Valerie se svým činem chtěla vysmát netvoru moci, ale nepracovala vlastně nevědomky v jeho službách, když umlčela své dílo?

Teprve nedávno jsem si s překvapením uvědomila, že Valerie byla možná příliš mladá na to, aby takové věci věděla. Dřív by mě to nikdy nenapadlo, vnímala jsem jen její moudrost, vyrůstající z jejího laskavého pohledu, který uměl rozpoznat sny věcí, jichž se dotýkal. Ale Valeriina moudrost se podivně prolínala s dětinstvím a pošetilostí. Má matka byla v mnohém nezkušenější než kdokoliv jiný; její pohled všechno probouzel k životu, a tak nevěděla nic o tom, že ke způsobu, jakým věci přebývají, také patří období tupého spánku. Když psala Oranžovou knihu, bylo jí o pár let víc, než je teď mně, a přesto si připadám v lecčems o tolik zkušenější než ona. A někdy se přistihnu, že na ni myslím jako na svou dceru, které bych chtěla poradit a ochránit ji…“

Viola vstala a začala přecházet po místnosti, díval jsem se, jak její tmavá silueta zhasíná zelená světla nad tratí. „Věrnost…,“ říkala, jako by mluvila sama k sobě. „Ano, ale věrnost komu vlastně? Sama Valerie se změnila, tam, kde teď pobývá, v prostoru paměti. Teprve tam Valerie dospěla – máme právo smazávat ve jménu obrazu někdejší Valerie tu postavu, kterou se stala v paměti lidí? Není to, jako kdybychom nutili člověka, aby zůstal celý život dítětem?“ Zase se posadila, schoulila se v křesle tak, že splynula s jeho stíny. Protáhlé souhvězdí, které tvořily svítící zelené body nad tratí, na zlomek vteřiny zmizelo, pak je vystřídala červená světla.

Viola teď skoro šeptala. „Někdy se mi zdá, že slyším matčin hlas, který mi naléhavě chce něco sdělit; v šumu paměti je ho špatně slyšet – jsou ale chvíle, kdy mi připadá, že tomu hlasu přece jen rozumím: matka na mne volá, že se tenkrát mýlila, že za dvacet let, co obývá zemi paměti a zapomínání, už poznala její šeď a nudu, poznala, že smrt tvarů vůbec nemusí znamenat zrod nového života, říká mi, že chce opravit svůj příkaz a sejmout ze všech závazek mlčení. Kdybych ten hlas neslyšela, nevyprávěla bych vám tohle všechno…“

Zase přijížděl vlak, ale Viola jako by ho nevnímala, slyšel jsem, že něco říká, i když jejím slovům už nebylo v hukotu vagonů rozumět. Zmlkla, až když vlak rachotil přímo pod okny. Když se ztišil, pokračovala:

„Ale úvahy o tom, čím nás vlastně Valerie pověřila, jsou stejně zbytečné; to, o co v celém příběhu nejvíce šlo, text Oranžové knihy, tak jako tak už nikdy nikdo nepřečte, a nějaké staré historky okolo Labyrinthu, Jonášova manželství a Bílého trianglu už nikoho ani nezajímají, vy jste asi poslední, kdo se na něco takového ještě ptá. Když Čj a Ú zítra rozhodnou, že zákaz už neplatí, a budou chtít prozradit všechno, co se dlouhá léta tajilo, zjistí, že už není nikdo, kdo by je chtěl poslouchat.“