11. kapitola Rozchod

„Pascal tu pořád zůstával, i když každý týden dostával dopis, ve kterém ho otec prosil, aby se vrátil. Místa ve výzkumných ústavech, která pro něj dlouho drželi, teď už byla obsazená, na univerzitě na něj zapomněli; mezi studenty žila ještě dlouho pověst o jakémsi geniálním opilci, která dostávala stále fantastičtější rysy; tak už kupříkladu málokdo pochyboval o tom, že tajemnou postavu kvůli jakémusi jejímu úžasnému vynálezu zlikvidovaly světové tajné služby. Pascal o ničem z toho nevěděl a asi by ho to málo zajímalo. Po Valeriině smrti začal znovu psát; scházeli se denně se Švarcem a Navrátilem, většinou v nouzové stavbě v Popelové ulici, kterou si tehdy Švarc pronajal jako ateliér.

Všechno, co dělali, bylo pokusem zaplnit prázdnotu, která zbyla, když zemřela Valerie, když se její román propadl do běloby stránek a když zanikl její světlý svět, a zároveň způsobem vzpomínání na ni. Když se Ú i Čj snažili rozpomenout na první měsíce po Valeriině smrti, oběma jako by se události ztrácely v mlze. Patrně se střídala období nečinnosti se dny horečnatého dění. V jejich paměti se z té doby uchovalo jen několik próz, soch a hudebních skladeb; žádné z těch děl se nedokázalo od Oranžové knihy odtrhnout a žádné z nich se neuchovalo jinak než jako matná vzpomínka; snad v té době přejali od Valerie názor, že dílo je něco, co má žít s autorem a jeho přáteli několik dnů nebo týdnů a pak se propadnout do světa zapomínání a bezejmenných proměn.

Ú si vzpomněl na prózu, kterou v té době napsal Pascal a která navazovala na děj Červené knihy. Pascal v ní vyprávěl o samotářském trampovi, kterého večer na silnici mezi dvěma vesnicemi překvapí déšť; schová se v čekárně autobusové zastávky uprostřed polí a objeví tu skříňku s dvojitým trojzubcem, stejnou, jakou našel v noční předsíni Alexandr. V jejím zámku je však klíč, a když tramp skříňku otevře, uvidí uvnitř miniaturní porcelánové postavičky, kterými pohybuje ukrytý strojek a které jsou osvětleny žárovkou ve víku; postavičky předvádějí drama, jež tramp sleduje celou noc, zatímco venku prší; repliky postaviček vždy s cvaknutím vyskočí v obdélníkovém okénku uprostřed víka jako filmové titulky. K ránu se zápletka rozuzlí, dojde ke katarzi, ale ta se stává počátkem, z něhož se rozvinuje nový děj; přijíždí autobus, tramp zavře krabičku a schová ji do batohu, v autobuse do krabičky občas nahlédne a vidí, že drama pořád neskončilo; pokračuje i poté, co se vrátí domů. Postavičky se čas od času zastaví; je třeba znovu natáhnout péro, které celý mechanismus pohání. Děj, který postavičky předvádějí, pak pokračuje, nikdy se neopakuje, je pořád nový. Muž, který krabičku našel, někdy sleduje hru celé dny a noci, jindy nechá krabičku zavřenou několik měsíců, ale když ji znovu otevře a natáhne péro, rozvíjejí se v ní nové a nové děje v nekonečném seriálu… Tahle próza snad měla být základem románu, ve kterém Nm chtěl souběžně popisovat osudy trampa a drama odehrávající se v krabičce, ale v té době neměl ani Nm, ani jeho dva přátelé dost energie a soustředěnosti k soustavné práci.“

„Co tenkrát dělali Čj a Ú?“

„Čj složil skladby Záře v předsíni, Altán ve zpustlé zahradě a Zátoka na Folegandru; ani z jejich partitur se nic nezachovalo. Ú dělal malé sošky, které byly jakýmisi ilustracemi k Valeriinu románu…“

„Nebyla mezi nimi náhodou také soška zobrazující nahou ženu a dráčka za výlohou obchodu?“

„Ano, Ú mi o ní vyprávěl; měla to být soška, ve které byla v Oran­žové knize zašifrovaná zpráva označující místo, kde se ukrývá poklad. Ú použil šifrovací klíč, který v románu popsala Valerie, ale napsal jeho pomocí adresu svého ateliéru. Bůhví, co se s tou soškou stalo…“

„Vím o ní jen to, že jeden čas stála na poličce ve výčepu horského hotelu nad Mittenwaldem v Bavorských Alpách a že teď ji vlastní Bernet…“

„Ach, Bernet. Bernet měl smůlu, připletl se do Valeriina příběhu a celý jeho život se změnil…“

„Myslím, že nikdy doopravdy nelitoval toho, že ho teta vzala k Valerii. Ale nechme Berneta být; vyprávějte mi raději ještě o Čjovi, Úovi a Nmovi.“

„Za půl roku po Valeriině smrti se domluvili, že k uctění její památky vytvoří společné dílo. Bylo zřejmé, že Gesamtkunstwerkem, na kterém by se podíleli všichni tři, může být jedině opera. A tak za několik týdnů přinesl Nm libreto Medúz minulosti, Čj je zhudebnil a Ú namaloval kulisy. To, že neexistoval nikdo, kdo by operu provedl, a že ji pravděpodobně žádný z nich nikdy neuslyší, pro ty tři znamenalo jen málo. V Čjově hudbě, Nmově textu i Úových kulisách se různým způsobem projevily vzpomínky na Valerii a na Oranžovou knihu.“

„Jak souvisely s Valerií kulisy? Znázorňovaly její byt?“

„To ne, ale v okně na levém panelu Ú namaloval výhled z Valeriina pokoje.“

„Je to, co jsem slyšel u Berneta na zahradě, opravdu jen fragment původního celku?“

„Ano, opera byla mnohem delší, ale sešit s partiturou se rozpadl a jeho větší část se ztratila. Když Ú přestal ateliér používat, domek zůstal prázdný a jednu dobu v něm přespávali bezdomovci; asi si některý z nich udělal z partitury ohníček.“

„Víte, jak se děj opery dál vyvíjel?“

„Na scéně se objevila žena, do které se vědec žijící v exilu zamiloval, ale pak se ukázalo, že je to agentka, kterou vyslala vláda ostrova, aby vědce unesla. Opera se pak změnila v jakýsi zpívaný thriller s honičkami motorových člunů na nočním moři a s divokými přestřelkami. V jednom z období křečovitých vzmachů pak Navrátil, Švarc a Brison založili Bílý triangl a vymysleli si bizarní pseudonymy. V tom čase byla tvorba všech tří pořád ještě snem o Valerii, ale teď už více než z motivů Oranžové knihy vycházela ze vzpomínky na přechod Valeriina románu do říše neviditelného, zejména na podivné pobývání slov na hranici mlčení v posledních dnech života textu. Později se mluvilo o minimalismu Bílého trianglu; ve skutečnosti šlo o to, že Čj, Ú a Nm cosi zoufale, ale chvílemi také slastně hledali na hranicích mezi něčím a ničím; možná tu chtěli najít zárodky nových jazyků, možná toužili po tom, aby zahlédli v bílém prázdnu stránek Valeriinu tvář, aby uslyšeli v tichu, ve kterém zhasínaly tóny, její hlas. Je možné, že šlo jen o jedinou touhu, že snili o nových, neslýchaných jazycích, jimiž by k nim z prostoru smrti znovu promluvila Valerie.

Ani Ú, ani Čj, ani Nm nikdy nezpochybnili slib, který Valerii dali: slib, že nebudou o ději Oranžové knihy ani o její historii s nikým mluvit, že se nebudou snažit nic z děje knihy zapsat nebo nějakým způsobem udržet v původním tvaru, že nechají román klesat do zapomenutí a vydají jej napospas proměnám…“

„Zřejmě ale slib nedodrželi. Majitel Tam-tamu mi říkal, že o Oran­žové knize se hodně mluvilo už na začátku osmdesátých let…“

„Trianglisté asi několikrát název Oranžové knihy zmínili před nezasvěcenými; nevím, jestli se to ale dá pokládat za porušení slibu. Nezapomínejte, že Valerie sama chtěla, aby její dílo po svém zničení přetrvávalo v proměnách. A to se také v legendách, které okolo jména Oranžové knihy rozbujely, stalo. Trianglisté tím, že vyslovili jméno Valeriina díla před jinými lidmi, o Oranžové knize neprozradili vůbec nic; naopak jméno Oranžové knihy dalo podnět k pověstem, které pravdu o Valeriině románu ještě více zastřely. Říkalo se například, že šlo o nějakou čínskou věšteckou knihu; a ani bych se nedivila, kdyby se z takových pověstí nějaká Oranžová kniha s čínskými věštbami skutečně zrodila. O skutečném obsahu Oranžové knihy a o její autorce se až do chvíle, kdy jsem se v Brooklynu setkala s Úem, nikdo nedozvěděl.

V té době se také stalo něco, co všechny tři překvapilo: nedostatek slov, linií a tónů v jejich dílech, skrytost a konspirativní jednání trianglistů měly za následek, že se i sám Bílý triangl brzy zapletl do legend; ty se kolem něho ovíjely, vytvořily jeho druhý život, daleko dramatičtější, tajemnější a delší, než byl jeho život skutečný. Ve skutečnosti Bílý triangl existoval jen pár měsíců. Jeho konec nebyl pěkný. Elegická nálada, která vyrůstala z bolesti a vzpomínek a smazávala slova, barvy a tóny, se postupně měnila v manýru a křeč. Ke konci psal Nm víc teoretické manifesty než prózy nebo básně, Čj nevěděl, jak by měl dál pokračovat po svých skladbách ticha, Úovi se po jeho pokusech o sochařské vnímání věcí proměnil v galerii soch celý svět a tato zkušenost, zpočátku extatická, nakonec vyústila v pocit nepřestávající nudy.

V takové situaci se začalo znovu prodírat z nitra na povrch dávné napětí, jež se zrodilo mezi Úem a Nmem kvůli Valerii, Nm začal pronášet ironické poznámky o Úově tvorbě a Ú zase na oplátku naznačoval, že ubývání slov v Nmově díle není ničím jiným než výrazem impotence, kterou se Nm snaží zakrýt složitými teoriemi. Ani Čj se necítil dobře v atmosféře, která vládla na schůzkách Bílého trianglu; a přišel čas, kdy věci dospěly tak daleko, že největším přáním každého z nich bylo nevidět už ostatní dva; dlouhou dobu se však všem třem zdálo, že jejich schůzky jsou povinností, kterou na ně uložily společné zážitky a které se nemohou zpronevěřit.

Až jednou po jakési uštěpačné poznámce, kterou pronesl snad Švarc, snad Brison, po sobě ti dva skočili a začali se prát, Čj se je snažil odtrhnout, Nm na něj křikl nadávku, Čjovi povolily nervy a udeřil ho vší silou pěstí do obličeje. Tak se všichni tři rvali na podlaze Úova ateliéru. Pak najednou přestali; seděli na podlaze se sklopenou hlavou a těžce oddychovali. Nm vstal a beze slova utekl pryč, pak odešel i Čj; uviděl na konci ulice Nma, chvíli váhal, jestli by za ním neměl jít, ale pak se vydal opačným směrem; Ú zůstal sedět v ateliéru. Všem třem bylo zle, ale v každém z nich v tu chvíli začal narůstat pocit štěstí, že už se se zbylýma dvěma nemusí nikdy v životě setkat. Za tři dny Pascal-Nm odjel domů a převzal po otci řízení továrny, Ú za pár měsíců emigroval do Spojených států a Čj se ještě víc než jindy ponořil do hudby; ve svém novém období se odpoutával od experimentů s tichem, jeho skladby se stávaly klasičtějšími, ale v jejich tónech pořád znělo staré, nevyléčitelné zoufalství; ve všech melodiích, v každém taktu se ozývala vzpomínka na nemocniční pokoj, kde zemřela Valerie, a na poslední slova jejího románu mizící na bílých stránkách.“