9. kapitola Alexandrovo bloudění

„Pascal pro Valerii připravil pásky napuštěné Tannhäuserovým inkoustem, a tak Valerie mohla text románu přepsat na psacím stroji. Když byla hotová, spálila rukopis i všechny náčrty a odmítnuté verze, dávala pozor, aby z románu nezůstalo mimo knihu psanou Tannhäuser-Kulhánek-Brisonovým inkoustem ani slovo. Když byla hotová s přepisováním, Švarc listy svázal do oranžového knihařského plátna a na přední stranu zelenou barvou namaloval podle Valeriiny předlohy znak dvojitého trojzubce, který hrál v ději knihy důležitou roli. Valerie nedala románu žádné jméno, říkala, že je zbytečné pojmenovávat knihu, která bude žít jen jeden měsíc. A tak jejímu dílu Pascal, Čj a Ú začali říkat prostě Oranžová kniha. Losovali, v jakém pořadí budou knihu číst; první dostal knihu do rukou Švarc.“

Už se úplně setmělo, pokoj byl osvětlený jen svitem jasné noční oblohy, který přicházel okny; sotva jsem rozeznával obrysy Violiny postavy, schoulené v křesle. Na klavíru a na hladkém povrchu skříně se odrážela bílá a zelená světla nad tratí.

„Byl to román o muži, který prochází městem. Jmenuje se Alexandr. Na začátku jeho pouti je setkání s neznámou dívkou, seznámí se spolu v baru a Alexandr si ji přivede domů. Když se v noci jde napít, všimne si, že plátěná taška, kterou dívka pohodila v předsíni pod věšáky, září tlumeným, měňavým světlem. Neodolá a podívá se dovnitř. Vytáhne z tašky krabičku z černého dřeva; do jejího víka je vyřezaný znak, jaký nikdy v životě neviděl: trojzubec přeškrtnutý krátkou vodorovnou čarou a zabodnutý do oválu, přes jeho horní část je položený oblouk ve tvaru lyry…

Škvíra je široká jen půl milimetru, vychází z ní světlo, které chvíli rychleji, chvíli pomaleji mění barvu, je střídavě fialové, modré, zelené a oranžové. Alexandr slyší v tichu noci, že z krabičky vychází šum. Přitiskne si ji k uchu; nejdřív se mu zdá, že poslouchá šum moře, pak mu zase připadá, že se z krabičky ozývá hučení mnoha vzdálených lidských hlasů, do kterých se mísí smích a útržky melodií. Dlouho se snaží rozpoznat v šumu nějaké slovo nebo alespoň nějakou souvislou melodii; zdá se mu sice, že zaslechl několik bezvýznamných slov jako třeba ‚nádraží‘ nebo ‚příbory‘, ale není si jist, jestli ta slova nevložila do šumu jeho vlastní fantazie. Pak se snaží něco zahlédnout škvírou, ale ta je příliš úzká.“

„Kdyby byl dvojitý trojzubec vyřezaný do dřeva, celá dolní část by vypadla,“ namítl jsem.

„Nevypadla, protože v místech, kde obrazec tvořil uzavřené útvary, byly jejich obvodové linie přerušené úzkými můstky.“

Viole se asi ještě nechtělo rozsvěcet lampu, a tak vyhledala na desce klavíru místo, na kterém se rozléval matný odlesk zeleného světla železničního semaforu, a nakreslila tu na kus papíru dvojitý trojzubec, tak jak byl vyřezaný do víka krabičky. Vstal jsem a prohlédl si jej.

„Alexandr cítí při pohledu na krabičku zvláštní štěstí, jaké ještě nikdy nepoznal. Krabička je zamčená; Alexandr chvíli váhá a pak opatrně prohrabe tašku. Doufá, že objeví klíč, který by se hodil k malému zámku krabičky, ale nachází jen zmuchlaný módní časopis, kapesník, načatou krabičku cigaret, svazek velkých patentních klíčů, balíček bonbonů a peněženku. Prohlédne i ji, ale jsou v ní jen peníze a tramvajové lístky. Po celou dobu se dívá ke dveřím pokoje; má strach, že se v nich dívka najednou objeví. Jde si zase lehnout; tiše našlapuje po koberci, zastaví se uprostřed pokoje a naslouchá; dívka klidně oddechuje, nic nenasvědčuje tomu, že by se probudila. Rozhodne se, že se ráno dívce přizná, že se jí v noci přehraboval v tašce, a poprosí ji, aby mu záhadné světlo vysvětlila. Pak usne; když se ráno probudí, leží v posteli sám, dívka je pryč i s taškou.

Alexandr musí na záhadnou krabičku pořád myslet. Všude se na ni vyptává a po čase se začne setkávat s lidmi, kteří také krabičku za nejrůznějších okolností viděli; naráží na stopy, které ho přivádějí do mnoha prostorů města; ve vyprávění svědků se přenáší do mnoha vzdálených zemí.“

„Pokouší se Alexandr vypátrat význam znaku na krabičce?“

„Alexandrovi se v některých obdobích jeho pátrání zdá, že ve znaku se skrývá celé tajemství krabičky, v jiných obdobích se domnívá, že jde o bezvýznamný ornament, který mu při hledání krabičky nijak nepomůže. Alexandra jednoho večera navštíví záhadný host a tvrdí, že znak je ve skutečnosti zobrazením vodního příkopu v zahradě, která obklopuje sídlo jistého bankéře v jižní Francii. Vypráví Alexandrovi historii, která se za jeho dětství v zahradě odehrála: bankéřova mladá manželka byla zavražděna v místě, které v obrazci zobrazuje spodní ovál; dřevěným můstkům, kterými byla linie obrazce na krabičce na čtyřech místech přerušena, odpovídaly skutečné lávky přes vodní příkop a právě tyhle lávky hrály důležitou roli při pátrání po vrahovi. Komisař, který přijel na bankéřovo sídlo vraždu vyšetřovat, musel na základě toho, jak se bankéřovi hosté na můstcích setkávali a jak o svých setkáních pravdivě i lživě vypovídali, vypátrat, kdo z nich je vrah…“

„A podařilo se mu to?“

„Valerie neměla ráda příliš jednoznačná řešení, a tak všechny pokusy vytvořit nějaký plán pohybu hostů, který by vraždu vysvětlil, ztroskotaly. Ale v téhle epizodě vůbec nešlo o vypátrání vraha, ale jen o jedinou nenápadnou větu z výpovědi jednoho z hostů; z té věty se totiž o sto stránek později rozvinula nová dlouhá epizoda, která skončila za polární noci na Špicberkách. Příběh o vraždě byl jen jednou z mnoha epizod. Už jsem vám říkala, že zbytky románů, které Valerie začala psát a pak je zavrhla, ožily jako vedlejší dějové linie Oranžové knihy. Ty se začínaly rozvinovat na různých místech, kam Alexandra přivedlo jeho pátrání po tajemné krabičce. Dějové linie se někdy propletly, jindy běžely vedle sebe, oddělené třeba jen zdí, a nikdy se nepřekřížily; někdy se linie náhle ztratily jako potok v písku, jindy nadlouho zmizely a pak se náhle znovu vynořily v nějakém vzdáleném prostoru.

Každá z linií může ukazovat cestu k zářící krabičce, každá z nich může být falešnou stopou, která Alexandra odvádí od cíle, nebo pastí, která ho může zahubit. To, co dlouho vypadalo jako nejnadějnější stopa, se ukáže jako fikce, to, co působilo zcela nedůvěryhodně, přivede Alexandra do těsné blízkosti krabičky a jejího tajemství; krabička je několikrát skoro na dosah ruky, svítí na zadním sedadle mercedesu zaparkovaného v noci v tiché ulici na periferii města nebo Alexandr vidí její záři klíčovou dírkou zavřených dveří, od kterých nemá klíč – ale pak krabička zase unikne do vzdáleného a neznámého prostoru a celé hledání začíná nanovo.

Žádná ze stop se neukáže s naprostou jistotou jako pravá nebo falešná, vždy zbývá možnost, že je ve skutečnosti všechno úplně naopak. A jak postupuje děj románu, není už ani jasné, jestli v Alexandrově hledání opravdu jde o záhadnou krabičku; objevují se náznaky, že vlastním cílem hledání – cílem, který Alexandr nezná, jen chvílemi ho začíná tušit – může být nějaká věc, k níž snad vede některá z vedlejších linií, které se ukázaly jako plané, věc, kterou Alexandr snad už držel v ruce a pak ji odložil, protože nevěděl, co si s ní počít.“

Pořád jsem nedokázal uhodnout, jestli Viola sama Oranžovou knihu četla nebo jestli její děj zná jen z Úova a Čjova vyprávění. Ale nikdo na mne nečekal, času bylo dost, a tak jsem poslouchal a nerušil Violu předčasnými otázkami.

„Jednu z takových vedlejších linií například tvoří hledání altánu v zahradě, do jehož dřevěné stěny má být vyryta jistá mapa. Alexandr v tomto úseku své cesty vstoupí do mnoha altánů, kde cítí mnoho různých vůní zpuchřelého dřeva a nátěrových barev, vůní, kterým Valerie věnovala mnoho stránek. Prochází mnoha zahradami a parky, ukrývá se za letní noci mezi symetricky sestříhanými keři palácové zahrady, kde se koná slavnost, přelézá zborcené ploty mezi zarostlými zpustlými zahrádkami na periferii, proniká do zaprášených zahrad skrytých uvnitř bloků činžovních domů.

Jinou linii tvoří Alexandrovo sestavování stroje. Alexandr získá jakýsi polámaný mechanismus, o němž se dozví, že je fragmentem velkého stroje, a jeden čas se z důvodů, které nebudu uvádět, protože jsou příliš spletité, domnívá, že může objevit svítící a šumící krabičku tehdy, když se mu podaří původní stroj znovu sestavit. Stroj byl kdysi rozmontován a dnes se o něm přesně neví, ani jak vypadal, ani k čemu vlastně sloužil. Zbyly z něho jen součástky, které se dostaly na mnoho různých míst; některé zůstaly osamocené, jiné byly vloženy do jiných strojů. Myslím, že k tomuhle motivu Valerii asi přivedlo setkání s Kulhánkovým kovovým septetem.

Alexandr si pronajme garáž, postaví do ní fragment stroje, a začne shánět zbývající součástky. Domnívá se, že v okamžiku, kdy stroj sestaví, bude z jeho tvaru možné vyčíst i funkci a z té zase souvislost s krabičkou. Při rekonstrukci stroje Alexandr opět prochází mnoha prostory, mnoha pokoji, dílnami, skladišti, přehrabuje se starými krámy v komorách a na skládkách. Hledá tu součástky, které patřily ke stroji, a nachází je na zaprášených vršcích skříní v předsíních, na policích štelářů a v kovových skříňkách mezi nářadím, plechovkami s barvou a starými hadry, jiné součástky tajně vymontovává ze strojů v nočních halách továren. Začíná být strojem posedlý, dokonce kvůli němu nadlouho zapomíná na krabičku.

Protože neví, jak stroj vypadal, musí se řídit jen tvary spojů jednotlivých částí; hledá součástku, jejíž konec by zapadl do kloubu nebo ozubeného kolečka, kterým končí některá z větví mechanického stromu vyrůstajícího v garáži. Tak stroj pozvolna roste, ale souvislost určená jen tvarem kloubu nebo velikostí vroubků je nejistá. Alexandrovi se v některých chvílích zdá, že se stroj, který montuje, už blíží původnímu stroji, jindy mu připadá, že se od něho stále více vzdaluje; někdy se obává, že jeho mechanismus nabyl původní podoby stroje už v některé dřívější fázi svého růstu a pak se zase od ní odchýlil, když k němu Alexandr ve své netrpělivosti přišrouboval nové, nadbytečné součástky – tehdy Alexandr zase začne zoufale ze stroje odmontovávat všechno, co k němu v minulých měsících přidal, až se dostane skoro až k tomu fragmentu, který si postavil do garáže na samém počátku rekonstrukce stroje; a jsou také okamžiky, kdy si myslí, že sice původní stroj nikdy nepostaví, ale že vzniká něco ještě důležitějšího a účinnějšího.“

„Podaří se Alexandrovi tvar a účel původního stroje odhalit?“

„Alexandr by možná už za několik dnů stroj dokončil a poznal jeho funkci, možná by stačilo přidat jen několik součástek, několik jich přehodit, povolit, co je příliš pevně utažené, utáhnout, co se viklá, zmáčknout jedinou malou páčku – a mechanismus by zachrastil a začal pracovat… Možná by ho pak výkon stroje přivedl ke krabičce, možná by poznal, že krabička byla ve skutečnosti jen příležitostí, jak se dostat ke stroji. Ale Alexandra sestavování stroje přestane bavit, skládá už jej tolik měsíců, tolik let… Kromě toho při hledání jedné části hřídele uslyší vyprávění, které ho zláká k jiné cestě. V Oranžové knize se začne rozvíjet nová dějová linie…“