57. kapitola Kavárna na nároží

Budova firmy, kde pracoval autor Dionysia z Gazy, nebyla daleko, a tak jsem tam šel pěšky. Procházel jsem napříč panelovým sídlištěm, které vypadalo úplně opuštěné, o přítomnosti lidí svědčily jen kusy prádla nehybně visící na balkonech a občas hlas televize znějící z hloubky některého pokoje, šel jsem podél stále stejných dveří z neprůhledného skla protkaného dráty; jediné, co se v malátném tichu horkého odpoledne hýbalo, byly němé hry perspektivy, která splétala z dlouhých rovných linií nové a nové obrazce. V mezeře mezi posledními bloky domů se objevil řídký lesík. Na jeho druhé straně jsem narazil na známou prašnou cestu; zpočátku se vinula podél nekonečně dlouhé béžové tovární zdi, popsané velikými červenými písmeny; písmena se rozvinovala, když kolem mne proplouvala, a zase mizela, ale nedržel jsem je v paměti a neskládal je do slov. Po deseti minutách se vynořila budova s dvojitým trojzubcem.

Už když jsem se blížil k bráně, vrátný-historik vyběhl z vrátnice, pes ho předběhl, prostrčil čumák mříží zavřené brány a radostně kňučel. Zato historik se tvářil zkroušeně. Jistě věděl, proč jsem se vrátil; domyslel se, že jsem si ověřoval jeho vyprávění a přišel na to, že se Dionysios nenarodil v šestém století v Gaze, ale mnohem později v jeho vrátnici.

„Hodně se na mne zlobíte?“ řekl. „Musím pořád myslet na to, že jsem vám třeba nějak ublížil, když jsem vykládal své výmysly. Přemýšlel jsem, jak bych vás mohl najít a říct vám pravdu, ale vím o vás tak málo… Vypadal jste, že hledáte něco důležitého, a já vás svými řečmi mohl zmást a odvést z cesty. Nevím, proč jsem to udělal.“

A zatvářil se ještě nešťastněji. Usmál jsem se na něj. „To nic, prostě jste tenkrát nemohl odolat pokušení. Už se tím netrapte, opravdu jste mi nijak neublížil. Máte pravdu, něco důležitého hledám, ale nesvedl jste mě z cesty, protože jsem žádnou cestu ještě nenašel – a myslím, že už ji nikdy nenajdu. Jsem vám za vaše vyprávění vděčný, nikdy na Dionysia ani na Archibalda Archera nezapomenu. Nepřišel jsem proto, abych vám vyhuboval, chtěl jsem se jen dozvědět, jak je to se znakem podniku doopravdy. Teď už je to má poslední stopa.“

„Znak vymyslel náš výtvarník. Pojďte se mnou do vrátnice, zavoláme mu,“ řekl vrátný, šťastný, že může nějak napravit následky své fabulační neřesti. Ve vrátnici vytočil domácí linku, vyžádal si pro mne od svého kolegy obzvláštní péči a pak mi předal sluchátko. Zeptal jsem se výtvarníka, jestli si znak sám vymyslel, nebo ho někde viděl.

„Musím se přiznat, že to není můj nápad,“ ozvalo se v telefonu. „Před půl rokem jsem dostal za úkol vymyslet nové logo podniku a nějak jsem to nechal na poslední chvíli. Začal jsem o znaku přemýšlet až večer před dnem, kdy jsem měl návrh odevzdat. Dělal jsem různé náčrty, ale nebyl jsem s ničím spokojený. A pak mi padl pohled na obrazovku počítače, na níž se zrovna objevil pohyblivý obrazec šetřiče; byla to světelná stuha, která se pořád proměňovala a v jednom okamžiku vytvořila obrazec, ten se mi docela líbil…“

Dál už výtvarník nemusel nic říkat. Všechno bylo jasné: na zdi podniku je dvojitý trojzubec proto, že jej výtvarník okopíroval z šetřiče, který vytvořil grafik, který ho uviděl na Violině portrétu, který namaloval malíř, který ho objevil na Violině těle… Poslední stopa, co mi ještě zbyla, mě jen přivedla obloukem zpět k tomu, co už jsem věděl; byla to neplodná větev, zarostlá zpátky do kmenu, z něhož vyrašila. Výtvarník mi do telefonu vykládal ještě něco o tom, jak se ho následujícího dne ptali na význam znaku a on si na místě vymyslel, že spojující se a rozbíhající čáry znamenají komunikaci a spodní ovál produkt, který se na základě komunikace zrodí. Ale už jsem ho moc neposlouchal a využil jsem první přestávky na nadechnutí, kterou udělal, abych mu poděkoval a rozloučil se s ním.

Když jsem zavěsil, vypadal jsem asi hodně smutně, protože na tváři vrátného, který se pořád domníval, že je příčinou veškerého mého trápení, se zase objevil nešťastný výraz. Sdělil mi, že má ve sklepě ještě několik láhví dobrého vína a že by mi rád nejlepší značku věnoval. Řekl jsem mu, že rád přijdu do vrátnice někdy večer, až bude v budově sám se psem; otevřeme si láhev a já si rád poslechnu další příhody, které si ve vrátnici vymyslel; obzvlášť by mě zajímala jiná Archerova dobrodružství a také se těším, že se dozvím něco bližšího o přátelství Mildred Archerové s Oscarem Wildem.

„Přijďte,“ řekl vrátný, „víno bude připravené; a možná vás bude zajímat, co Archibald objevil ve faraonově hrobce v Egyptě, taky vám něco ocituju z dopisů, které Wilde psal Mildred.“

Opět jsem šel po cestě, která neměla žádné chodníky, kolem jezdily nákladní automobily a rozviřovaly vysoká oblaka dusivého bílého prachu. Přemýšlel jsem o vrátném a o Dionysiovi; filosof dobře zapadl do houfu skutečných i fiktivních postav, který se míhal kolem zmizelé Violy, byl bratrancem všech guerrilleros, urbooceanologů, malířů malujících neviditelnými barvami, skladatelů komponujících neslyšné hudební skladby. Připadalo mi, že tváře všech těch postav zrcadlí navzájem své rysy, a musel jsem myslet na to, že kdesi v temném, neviditelném středu tohoto zrcadlení je Violina tvář, že každá z postav, s nimiž jsem se setkal, nějakým způsobem tuto tvář zrcadlí, každý z příběhů, který se přede mnou rozvinul, se nějak podobá příběhu, do něhož byla Viola zapletena, je jeho šifrou a mohl by k němu poskytnout klíč. Někdy mi připadalo, že se už už dotýkám obrysů tohoto příběhu, že se z mlhy začínají vynořovat tváře jeho hrdinů, že začínám rozpoznávat jejich slova, ale pak se vždycky zase všechno rozplynulo.

Připlazily se další tovární zdi; za poslední z nich se vynořily první činžovní domy, zase jsem šel prázdnými ulicemi, v asfaltu vozovky jiskřily drobné kamínky. Uvědomil jsem si, jak mám rád světelné sluneční přízraky a jak mi bude líto, až na konci léta odejdou. V místě, kde se proťaly dvě ulice, vznikl široký prostor, který však nedostal žádné jméno, a nebylo mu tak přiznáno právo být náměstím. Křižovatka si však přesto tajně osvojila atmosféru náměstí a jeho tajemství, zklidňovala pohyby, stáčela je do kruhu a prosakovala je marností, teatrálností, požitkářstvím a snem. Na zkoseném nároží se objevila kavárna s několika kulatými stolky před úzkými okny. V temném vnitřku kavárny jsem si koupil ledovou kávu a posadil se s ní k jednomu ze stolků na chodníku. Upíjel jsem kávu a pozoroval ulice, které přede mnou stoupaly do mírného svahu, prohlížel si secesní fasády na protější straně křižovatky s reliéfy unylých rusalek, jež odpočívaly mezi vývody plynových kamen připomínajícími tváře zlých robotů z vědeckofantastických filmů.

Zase jsem začal myslet na Violu, na to, jak se její rysy rozestřely do tváří, s nimiž jsem se setkával, a jak její neznámý příběh ze sebe zplodil mnoho jiných příběhů; a teď se mi zdálo, že se řetěz podobností a souvislostí, k němuž jsem nedokázal najít klíč, prodlužuje a že se k němu připojují už i neživé věci; říkal jsem si, že i podivné čerpadlo je Violiným hermetickým portrétem – anebo možná portrétem monstra, s kterým Viola zápasila. A prázdnota horkých vylidněných ulic města pro mne byla prázdnotou po Violině odchodu; ta prázdnota však byla také naplněna zvláštní přítomností, předtuchou, která sílila a zase slábla, ale nikdy zcela nemizela, tušením, že za rohem ulice nebo za krajkovými záclonkami v okně je někdo, kdo se s Violou setkal a kdo ví o jejím tajemství, někdo, kdo s ní bloudil podzemním labyrintem, a snad je tam Viola sama, kdoví, snad bych ji našel na druhé straně vysoké dřevěné ohrady, snad na dvorku, k němuž vede stinný průjezd, který míjím, snad prochází dlouhými prázdnými chodbami administrativní budovy, v níž už skončila pracovní doba.

V hlavě mi znovu zazněl smutný hlas na Bernetově zahradě a myslel jsem na to, že chvíle, kdy kolem mne proplouvaly škrabošky a vířila světla, už navždy zůstane mým jediným setkáním s Violou. Snad je dobře, že jsem Violu nenašel, že její dětská postava zůstane navždy vpletená do příběhů s piráty, podmořskými sochami a podzemními nestvůrami, spiklenci, poklady a tajnými bratrstvy. Zdálo se mi, že nedovršenost těch příběhů bude mít za následek, že se budou v čase dál rozvíjet a proplétat se navzájem a že jejich spletenec bude číhat na každou příležitost, na každé setkání s neznámou postavou, s útržkem věty zaslechnutým v tramvaji, se strojem, jehož účel nebudu znát, s kusem rozlámaného předmětu na skládce, aby se všech těch fragmentů zmocnil a vtáhl je do sebe, použil je k svému pokračování a k nekonečnému větvení. A pak už jsem nemyslel na nic, jen jsem se díval na fasády, po kterých stoupal stín střech s komíny připomínajícími skřety, na lehce se pohybující listí stromů, na automobil, který právě sjížděl ulicí dolů na náměstíčko a jehož karoserie zářila v slunečních paprscích jako veliký diamant.