37. kapitola Cesta na slavnost

Večer příštího dne jsem čekal na refýži, přes rameno jsem měl přehozenou plátěnou tašku s maškarním úborem. Domy už se ponořily do stínu, ale jejich zdi ještě vydechovaly pachy horkého dne. Přijela osvětlená tramvaj; ve voze, do kterého jsem nastoupil, seděli dva pasažéři, na každém konci jeden, prázdná laminátová sedadla se leskla ve světle zářivek. Cesta po okrajích města trvala dlouho, tramvaj se vlekla od stanice ke stanici, občas někdo nastoupil a po jedné nebo dvou zastávkách zase vystoupil; řekl jsem si, že v těchto končinách nikdo nepodniká delší cesty než přes pět ulic. Mezitím se setmělo, na skle okna se objevil světelný obraz vnitřku tramvaje a pohyblivý pás tmavých fasád pod ním zmizel. Když se tramvaj blížila ke konečné, zůstal jsem ve voze sám, jen na předposlední stanici ještě vběhla do vozu skupinka rozesmátých maškar v dlouhých černých róbách s našitými kusy staniolu a s třpytivými flitry; masky zřejmě také mířily na Bernetovu party. Pak už tramvaj s prudkým trhnutím zahnula na smyčku a zastavila, maškary vyběhly ven a vydaly se vzhůru ulicí vedoucí k vilám, cestou je předjel otevřený automobil, jeho řidič měl na sobě škrabošku a hlasitě na maškary troubil; hlas klaksonu se splétal s jejich smíchem.

Zastavil jsem se nerozhodně uprostřed smyčky kolejí, za mnou stála tichá tramvaj, přede mnou se z okénka kiosku, u kterého jsme si včera s architektem kupovali pivo, linulo jasné světlo a rozlévalo se po asfaltu. Stráň za kioskem byla tmavá, lehký vánek, který se zvedl, odtud přinášel vůni suché trávy. Dlouho jsem se díval na obrysovou linii zahradních stromů a střech vil na vrcholku kopce, která se táhla jako písmo nějaké snové Arábie. Na obloze, která si dosud zachovávala zbytek jasu, se rozsvěcela souhvězdí.

Nebylo mi dobře, když jsem pomyslel na to, že se za chvíli octnu mezi neznámými lidmi, na nepřátelském území, které střeží zvídavé, přísné hlavy kamer, v zahradě obehnané vysokou mříží, odkud nebudu moci nikam uniknout, až mě odhalí. Co se mnou udělají? Podle toho, co mi včera říkal architekt, Bernet asi opravdu není žádný gangster, jenže architekt také mluvil o neklidu a nervozitě, které se u něho v poslední době projevovaly, ať už jako následek obchodních neúspěchů, nebo ztroskotání jeho dětského, dětinského snu o pokladu. Dovedl jsem si docela dobře představit, že v takové situaci může vidět ve vetřelci zvěda vyslaného nepřáteli z finančního světa, kteří ho chtějí zničit, a že se může uchýlit k těm nejhorším mravům své společenské vrstvy, obzvláště odehraje-li se vše na jeho soukromém pozemku – v paměti mi vytanuly různé obrázky z televizních zpráv, od fialových podlitin na tvářích nešťastníků, kteří se dostali do rukou ochranky nějakého příliš nedůtklivého boháče, až po potápěče vytahující z hlubokého dna přehrady kovové sudy s pozůstatky lidí, kteří udělali tu chybu, že si špatně vybrali své obchodní partnery. Stojí mi za takové riziko Viola, kterou jsem nikdy neviděl a která možná našla Bernetův pirátský poklad a teď vesele srká aperitiv v baru na nějakém vzdáleném pobřeží, stojí mi za ně její otec, který zřejmě nikdy v životě neudělal nikomu nic dobrého?

Ale věděl jsem, že pouť, na kterou jsem před několika dny tak nerozvážně vykročil, mě už omámila a zbavila svobodné vůle. Bylo to komické; v této chvíli, kdy jsem nerozhodně stál uprostřed smyčky na konečné tramvaje, se mi zdálo, že ani dobře nevím, co vlastně hledám, jestli je to zmizelá Viola, tajemství dvojitého trojzubce nebo snad Bernetův pirátský poklad či dokonce záhadná Oranžová kniha. Zdálo se mi, že skutečný cíl cesty není ničím z toho, že je to věc, která leží ve středu stříbrné, třpytící se sítě, jež všechny tyhle zdánlivé cíle a zástupné záhady spojuje; ale se smutkem jsem také musel myslet na nepochopitelnost a klamnost všech stop, které jsem nacházel, na to, že ke středu sítě, kde se zauzlují všechny nitky, pravděpodobně nikdy neproniknu, že mi bude navždy unikat. A přece jsem byl tak posedlý jeho hledáním, že jsem se právě chystal vniknout na cizí pozemek a že mě od tohoto přestupku a od nepříjemností, které z něho mohou vyplynout, nedokázal odradit ani strach z Bernetových bodyguardů.

Došel jsem ke kiosku a sehnul se k osvětlenému okénku. Nikoho jsem neviděl, ale řekl jsem do prázdna, že bych chtěl skleničku mentolového likéru, jehož láhev jsem zahlédl na polici. V otvoru se jako na scéně loutkového divadla objevila baculatá dámská ruka, která opatrně držela skleničku až po okraj naplněnou jasně zeleným nápojem a přistrčila ji směrem ke mně. Opřel jsem se o dřevěný pultík, který byl připevněný z boku ke kiosku, a upíjel jsem sladký, lepkavý likér, abych otupil svou úzkost. Osvětlená tramvaj sebou trhla a pomalým obloukem přijela k prázdnému nástupišti, nějakou chvíli trpělivě čekala, než nastoupí všechny neviditelné přízraky, pak zacinkala, s tichým povzdechem zavřela dveře a odjela. Držel jsem v ruce skleničku se zelenou tekutinou, v níž plula světla zářivek, a díval se na blok domů, z jejichž fasád tma na noc odlepila římsy a ozdoby, které je tížily přes den. Oblouk lamp vyznačoval cestu vedoucí nahoru k vilám. Napadlo mě, že jsem mohl jít na Party nočních světel převlečený za noční kiosk s láhvemi barevných alkoholů anebo za svůj vlastní odraz na skle noční tramvaje, ale na nové poetické převleky už bylo pozdě.

Dopil jsem likér a vrátil skleničku do okénka. Vyndal jsem z tašky kostým, který jsem dostal od architekta, a zašel do tmy za kiosk; tam jsem si svlékl kalhoty a košili, složil je do tašky a pak si přes spodky a tričko navlékl masku noční továrny. Na tvář jsem si nasadil škrabošku zobrazující noční oblohu se souhvězdími Labutě a Orla. Když už jsem stál v trávě na okraji svahu, rozhodl jsem se, že vyběhnu nahoru přímo po strmé stráni; šplhal jsem ve tmě rychle po svahu zarostlém suchou trávou, jejíž trny se zachytávaly za lem dlouhého obleku; nade mnou svítily první lampy zahradní čtvrti, čas od času jako světlo majáku projel tmou reflektor automobilu zahýbajícího v zatáčce. Když jsem se blížil k vrcholku, ohlédl jsem se dolů; ze zářivky nad smyčkou konečné i osvětleného okénka kiosku se už staly svítící body, které se přidaly k roji ostatních nočních světel vznášejících se ve tmě. Jak zvláštní nápad, zvolit jako téma maškarního plesu světla noci, pomyslel jsem si. Byl jsem zvědavý, co na Bernetově zahradě uvidím.

Pod vrcholkem stráně jsem už slyšel seshora hlasy, smích, bouchání dvířek automobilů. Přelezl jsem zábradlí, na kterém jsem včera seděl a pozoroval Bernetovo sídlo, a vmísil se mezi hosty, kteří se shromažďovali před branou. V davu se vlnily temné látky, blikaly žárovky, které k nim byly přišité a představovaly různá noční světla. Přes mříže jsem viděl dům, jenž zářil na vyvýšenině uprostřed tmavé zahrady, zespodu nasvícený silnými reflektory. Podíval jsem se pokradmu na kamery nad branou; byly ve střehu, jejich pohled pomalu přejížděl po maskovaných tvářích hostů. Když jsem se dostal blíž k bráně, jedna z kamer se na mne zkoumavě zadívala, ale pak se lhostejně otočila jinam a prohlížela si další hosty. Brána byla jen pootevřená, mezi dvěma křídly mříží stál svalnatý mladík s vyholenou hlavou, který vypadal jako příslušník americké námořní pěchoty. S přísným výrazem ve tváři se sklonil ke každé z masek a pustil ji pootevřenou branou dovnitř až poté, co mu ústa pod škraboškou zašeptala dvě slova, jméno a příjmení člověka, který před dvaceti lety hrál v italském fotbalovém mužstvu, jméno, které se v Bernetově dětské mysli stalo jménem slavného piráta.

Masky postupovaly do zahrady jen pomalu, a tak před branou vznikla tlačenice. Když jsem se blížil k mříži, zmocnil se mě opět strach. Třeba mi architekt lhal, je s Bernetem smluvený a vylákali mě sem, aby vyzvěděli, co vím o pokladu. Anebo snad mluvil architekt pravdu, ale během dneška změnili heslo, a tak budu za malou chvíli odhalen. Ještě ke všemu jsem začal pochybovat, jestli se fotbalista jmenoval Giuseppe nebo Giovanni. Neměl bych raději odejít, dokud je čas? Ale to už tak jako tak nebylo možné; zezadu se na mne tlačily netrpělivé blikající maškary, a tak jsem se nechal postrkovat kupředu tak dlouho, až jsem narazil nosem do mohutné bodyguardovy paže, která svírala okraj pootevřeného křídla brány. Když ke mně strážce Bernetova sídla sklonil hlavu, řekl jsem při­škrceným hlasem fotbalistovo jméno. „Cože?“ zeptal se bodyguard zlověstně a sehnul se ještě o něco níž. Vyslovil jsem italské jméno o něco zřetelněji a instinktivně se přikrčil; ale bodyguard spokojeně přikývl a pustil ruku z mříže. Cesta do zahrady a k domu byla volná.