24. kapitola Ve vrátnici

Podle majitele Tam-tamu měla být budova vidět někde u trati mezi dvěma stanicemi vlaku objíždějícího okraje města. Chtěl jsem se vrátit na nádraží, ale pak jsem si uvědomil, že druhá stanice je blíž, a rozhodl se vyjet odtamtud. Když jsem přišel na peron, cestující zrovna nastupovali. Sotva jsem si našel prázdné kupé a usadil se v něm, vlak se rozjel.

Koleje mírným obloukem lemovaly pás nízkých průmyslových budov, nepravidelně rozházených na okraji města. Hranice mezi stínem a narudlým světlem, do něhož se promítaly skvrny špíny na okenním skle, se pomalu posouvala po šedé kožence sedadel na protější straně kupé. V okně na chodbičce jsem viděl stoupající a klesající vlnu kopců porostlých žlutou travou, tu a tam se objevovaly záhadné krychle a kvádry z betonu; téhle straně trati zřejmě nebudu muset věnovat pozornost, řekl jsem si a obrátil se k oknu kupé. Nebylo snadné v něm něco uvidět, vrstva špíny na skle svítila ve světle večerního slunce jako zlatý prach, v němž se rozpouštěly tvary; ohnivé slunce přitom sestoupilo tak nízko, že se už zaplétalo do konstrukcí, které se bez ustání sunuly podél vlaku, mizelo za bloky temného betonu a zase se objevovalo v mezerách mezi stavbami, blikalo mezi pilíři rozestavěné haly, proplouvalo kovovým síťovím stožárů, na čas se ztratilo za vysokým dřevěným plotem, a když plot odletěl jako cár papíru, zarylo se mi bolestivě do očí.

Ve hře ostrého světla a přítmí bylo obtížné rozeznat tvary věcí od jejich stínů a vjem od představy; ve změti tvarů, která proudila oknem, jsem spíše uhadoval než poznával opuštěná skladiště, kde byly naskládané betonové skruže a kde ležely spletence bílých vroubkovaných rour z umělé hmoty, trafostanice s keramickými izolacemi, navlečenými na dráty jako velké korále, dlouhé a nízké sádrokartonové ubytovny s mřížemi na oknech.

Za chvíli se slunce přehouplo na druhou stranu vlaku, ale ani potom pozorování okolí trati nebylo o moc snadnější. Musel jsem v přítmí sledovat neklidnou hru proměnlivých průhledů a clon, před mýma očima se míhaly domy a dílny, jeřáby, hranaté věže sestavené z kontejnerů, jejichž jedna strana zachycovala sluneční světlo a zářila růžovým leskem, řady zaparkovaných nákladních automobilů. Všechny věci a stroje nehybně odpočívaly na asfaltových plochách, a přece všechno bylo v bláznivém pohybu, jako by se tohoto strnulého světa zmocnila obří ruka patřící démonu okrajů města a hrála se všemi předměty bláznivou hru v kostky.

Viděl jsem mnoho písmen a mnoho znaků, v průhledech se objevovaly a zase mizely fragmenty nápisů a emblémy firem, nesrozumitelné kusy slov dorůstaly, ale než se celé slovo stačilo objevit, štěrbina průhledu se uzavřela. Zoufale jsem se snažil v tomto vynořování a mizení tvarů a znaků, v roztahování slov a jejich ubývání objevit dvojitý trojzubec – ale smiřoval jsem se už s představou, že budu muset trať projet znovu za jasného denního světla. Také jsem si říkal, že se prodavač mohl zmýlit; já sám jsem zahlédl mnoho znaků, písmen a kovových konstrukcí, z nichž má fantazie a netrpělivost málem vytvořily obrazec, který jsem hledal.

V jednom okamžiku se mi zdálo, že se na okraji mého zorného pole, mezi dvěma hromadami dřevěných palet, mihl jakýsi oblý a nahoře se rozvírající znak; zmizel, než jsem k němu stačil otočit pohled, opět se na zlomek vteřiny vynořil na druhé straně okna a zase se ztratil, jako by si se mnou hrál na schovávanou; už jsem přestal doufat, že ho toho dne ještě uvidím, když se náhle střechy přitlačily k zemi a nad nimi, přímo před mýma očima, zvolna jako plachtící kondor letěl ničím nezakrytý dvojitý trojzubec namalovaný na zdi bílé budovy, která se nořila do houstnoucího stínu.

Když jsem procházel kolem známých pokladen, viděl jsem, že v obchodě s kompakty je už zhasnuto. Koupil jsem si u automatu kávu a pomalu ji vypil uprostřed prázdné, špatně osvětlené haly; když jsem vyšel z nádražní budovy, byla už skoro úplná tma. Vypravil jsem se k místům, kde by měla stát budova se znakem dvojitého trojzubce, šel jsem pod vysokými lampami podél drátěných plotů a zdí, u nichž rostly zaprášené trsy trávy, na obloze nad dlouhými nízkými staveními se rudý pás stále ztenčoval. Procházel jsem kolem osvětlených vrátnic skladišť a garáží, odkud se ozývaly zvuky nějakého thrilleru, který dávali v televizi, tlumené výstřely, výkřiky a zvuky rozjíždějících se a brzdících automobilů.

Brzy jsem našel budovu s dvojitým trojzubcem. Byl namalovaný černou barvou na čelní zdi a osvětlovala jej blikající zářivka. Budova měla půdorys řeckého pí, které se otevíralo do ulice a obemykalo asfaltový dvůr. Zastavil jsem se před zavřenou širokou branou z kovových tyčí a prohlížel si tmavou siluetu stavby, jež se rýsovala v dohasínajícím rudém přísvitu, který se ještě odrážel na asfaltu dvora jako na temné hladině. Hned za branou byla prosklená vrátnice, ke které vedlo několik betonových schůdků. Uvnitř kupodivu nebyla zapnutá televize, v místnosti svítilo jen ostré světlo stolní lampy. Všechna ostatní okna budovy byla temná. Teď jsem si teprve uvědomil, jaká byla hloupost, když jsem se vydal hledat hieroglyf na zdi v tak pozdní hodinu; mohl jsem čekat, že tu bude jen vrátný, který o znaku asi sotva něco ví. Přijdu zítra ráno, řekl jsem si, a důkladně se na všechno vyptám některého úředníka firmy.

Dveře vrátnice se otevřely a na schůdkách se objevil vrátný v rozepnuté košili a šedých kalhotách, které zřejmě patřily k uniformě; asi si všiml, že někdo postává před branou. Z otevřených dveří vyběhl na dvůr mohutný huňatý vlčák, posadil se na asfalt a nazlobeně na mne vrčel.

„Hledáte někoho?“ zavolal na mne vrátný.

Vsunul jsem obličej mezi dvě svislé tyče brány. „Jen jsem se zastavil a hned zase půjdu,“ omlouval jsem se, i když stát na ulici jistě nebylo zakázané. Vrátný se ostatně netvářil nijak přísně, zdálo se mi, že se nudí a je rád, že může s někým mluvit, a tak jsem se ho zeptal, čím se zabývá firma, jejíž sídlo hlídá. Řekl, že se tu vyrábějí kancelářské stroje. Tak tedy žádná záhada; sice jsem něco tak banálního čekal, ale přece jen jsem cítil zklamání. „Zajímá mě emblém firmy,“ řekl jsem ještě, „potřeboval bych vědět, jak vznikl a jestli něco znamená. Přijdu zítra v pracovní době – mohl byste mi poradit, na koho bych se měl obrátit?“

Vrátný sešel po schůdkách na dvůr. Světlo lampy se zalesklo na zpoceném holém temeni a zdálo se, že ještě více napjalo tenkou kůži na orlím nose; stíny, které rozeselo po tváři, ještě zvýraznily vystouplé lícní kosti a ještě více prodloužily hubený obličej, který mohl patřit poustevníkovi nebo asketickému mnichovi. Přišel až k mříži a řekl: „Nemohl, protože od zaměstnanců podniku se o emb­lému nic nedozvíte. O historii znaku nikdo z nich nic neví.“

„No, myslím, že to zítra přece jen zkusím.“

„Klidně přijďte, ale dopadne to tak, jak jsem předpověděl,“ řekl vrátný. Pořád se nehýbal. Když vlčák viděl, že vrátný se mnou přátelsky rozmlouvá, přestal vrčet, prostrčil čumák mezi tyčemi a vesele na mne funěl. Pohladil jsem ho a chystal se, že se rozloučím s jeho pánem, když najednou vrátný řekl: „Existuje jeden člověk, který toho o znaku firmy dost ví.“

„Mohl byste mi říct, kdo to je? Je to pro mne moc důležité,“ prosil jsem jej.

„O emblému společnosti tady něco vím jen já,“ řekl vrátný klidně. „Jestli máte čas, můžu vám jeho historii vyprávět. Bude dost dlouhá, ale není to žádné firemní tajemství. Stejně tu nemám nic na práci. Mám nemocné oči, a tak nemůžu číst, a v televizi dávají nějaký hloupý film.“

Řekl jsem, že mám čas třeba až do rána. Vrátný chvíli rachotil visacím zámkem na těžkém řetězu a pak pootevřel jedno křídlo brány; vlčák se ke mně radostně vrhl a začal mi olizovat ruku.

Vrátnice byla malá místnost, do které vecpali starý psací stůl, židli a křeslo s ošoupaným manšestrovým potahem; vedle křesla byla na zemi složená deka. Okna na ulici a na dvůr byla otevřená dokořán. Vrátný mi pokynul, abych se posadil do křesla, sám si sedl na židli ke stolu. Vlčák si lehl na deku, prostrčil hlavu pod rozviklaným opěradlem křesla, položil mi ji na klín a zavřel oči. Seděl jsem v křesle a čekal, co mi vrátný řekne.

„Nebude vám vadit, když začnu s vyprávěním v hodně vzdálené minulosti?“ zeptal se mě. Musel jsem se usmát; připadalo mi už úplně samozřejmé, že všechny události, které nějak souvisejí se zmizením Violy a s dvojitým trojzubcem, mají své kořeny v době před dvaceti nebo třiceti lety. „Můžete klidně začít třeba tím, co se stalo za Františka Josefa,“ řekl jsem. Spíš mě zarazilo, že se mě vůbec nezeptal, proč se o znak firmy tak zajímám.

Teď se zase usmál vrátný. „Začnu tedy s dovolením ještě o něco dřív, totiž za panování císaře Anastasia před patnácti sty lety.“

To mě přece jen trochu překvapilo, ale pak jsem si řekl, že se klíč k Violině záhadě třeba opravdu skrývá v událostech, ke kterým došlo v tak dávné době.