25. kapitola Zánik athénské Akademie

„Slyšel jste někdy o novoplatónském filosofovi, který se jmenoval Dionysios z Gazy?“ zeptal se vrátný.

„Přiznám se, že ne.“

„Dionysios z Gazy se narodil někdy mezi lety 503 a 506 – přesný letopočet neznáme. Jeho otec byl Řek, matka Syřanka. O jeho dětství víme málo, i když pravděpodobně v dětských úzkostech a snech pramenily výstřední a temné rysy Dionysiovy povahy, z nichž se rozvinul příběh jeho života. Snad byl nemanželským dítětem, zdá se, že matka pocházela z mnohem nižší vrstvy a otec se k němu veřejně nehlásil. To jsou ale jen dohady, o prvních letech jeho života vlastně nemáme žádné určité zprávy; je tu jen pozdější Dionysiův dvojznačný a pokřivený vztah k autoritě, touha být přijímán a milován a zároveň neustálá potřeba dráždit ty, kteří ho měli rádi, a ubližovat jim. Myslím si, že všechno, co se napsalo o prvních letech Dionysiova života, vzniklo tak, že se rysy Dionysiova charakteru z doby jeho dospělosti historikům promítly do jeho neznámého dětství v Gaze, o kterém se Dionysios, pokud je známo, v žádném ze svých traktátů, v žádném ze svých dopisů nezmínil; tak se zrodila především mlhavá postava nedostupného otce, milovaného a nenáviděného, a mnoho historiků s ní začalo zacházet jako se skutečným člověkem. Samozřejmě si takovou kořist nenechala ujít psychoanalýza; ale stín otce, který se vynořuje z hlubinných analýz Dionysiova díla, není o nic určitější ani skutečnější než božstvo, jež mu za otce přisoudila legenda šířená v Asii stoupenci jeho pozdního učení.

Dionysios byl zřejmě od raného mládí neobyčejně bystrý. Do­spíval v Gaze, kde se seznámil se základy rétoriky a filosofie; už tam do něho jeho učitelé vkládali velké naděje a už tam je rozčiloval svou neukázněností a zlomyslností. V devatenácti letech odešel do Alexandrie, kde navštěvoval přednášky tamějších pohanských platoniků; také tam se o něm mluvilo jako o budoucí hvězdě školy, také tam se jeho učitelé dlouho snažili přehlížet úšklebky a ironizování, kterými doprovázel svá vystoupení, a doufali, že z toho jednou vyroste. Dionysios za čas nasedl na loď plující do Athén; byl po celý život neklidný, putoval z místa na místo, až se nakonec dostal do míst, odkud už nemohl nikam dál. Ale to předbíhám.

V athénské Akademii už znali jeho jméno; Dionysiova počínající filosofická sláva se už rozšířila přes moře, ale zprávy o jeho nesnesitelném charakteru ještě ne, a tak v Akademii přijali mladého filosofa s otevřenou náručí a dychtivým očekáváním. Učení, které vyznávali a milovali, bylo staré už devět set let, před třemi sty lety je oživil svými krásnými spisy Plótinos, ale od té doby se znovu objevovaly známky stáří; Plótinova stavba, čirá jako křišťál, potemněla a propadala v myslích jeho následovníků baroknímu bujení, athénští platonici se smutkem cítili, že se přes jejich úsilí o věrnost nezadržitelně mění v barbarský labyrint. A tak snad tajně snili o tom, že mladý filosof z Gazy a Alexandrie oživí učení a vrátí je k čirosti a jednoduché vážnosti počátků.

Hned první den, kdy se Dionysios objevil v Akademii a zúčastnil se disputace v kruhovém pavilonu, mezi jehož bílými sloupy byly vidět vysoké stromy zahrady, se akademici obdivovali jeho intelektu – a už první den je všechny pobouřil nízkým výpadem, jedovatou poznámkou namířenou vůči jednomu z přítomných. Jeho intelekt se v Akademii rozvíjel a zároveň se jeho chování stávalo stále nesnesitelnějším. Nejvíc všechny rozčiloval tehdy, když seděl opřený o sloup, naslouchal řečem druhých, nic neříkal a jen se ironicky poškleboval. Stěžovali si na něj scholarchovi Damaskiovi, ale ten se ho zastával, omlouval jeho chování mládím a steskem po domově, říkal, že se z toho za čas dostane, a prosil ostatní, aby k němu byli shovívaví. Damaskios přitom zřejmě trpěl Dionysiovým nemožným chováním nejvíc ze všech, protože ho měl opravdu rád, snil o tom, že se Dionysios po něm stane hlavou školy a obnoví slávu Akademie. Chudák Damaskios netušil, že je posledním scholarchou, že brzy upadne filosofie do dlouhého spánku, z něhož se začne zvolna probouzet až v bagdádských palácích. Nebude vám vadit, když budu kouřit?“

Zavrtěl jsem hlavou, vrátný si zapálil cigaretu a pokračoval: „Ale Dionysiovo chování se nezlepšovalo; naopak, jeho myšlenky se stávaly temnějšími. Už neprovokoval jen drzými úšklebky a ironií, ale i výstředností svých názorů. Vypadalo to, jako by chtěl Damaskiovi schválně působit bolest; a jeho záměr se mu výborně dařil…“

Připadalo mi, že vrátný cítí smutek nad tím, jak se Dionysios choval ke scholarchovi Akademie, že se ho to dotýká stejně, jako kdyby někdo ubližoval jeho příteli. Naslouchal jsem mu a přitom pozoroval, jak se bílý dým zvolna kroutí jako pohyblivá kresba na černém plátně noci, postříkaném barevnými světly železniční trati. Vzpomněl jsem si na neklidný obrazec na obrazovce v grafickém studiu, který mě přivedl do Jonášovy vily; asi by mě ani nepřekvapilo, kdyby se i cigaretový dým zformoval do tvaru záhadného dvojitého trojzubce, stejně jako mě už neudivovalo, že znak, který měla Viola vytetovaný na svém těle, má něco společného s dávno mrtvým řeckým filosofem a ten zase s firmou vyrábějící kancelářské stroje. Ale kroutící se vlnovky dýmu se do žádného tvaru neuzavřely.

„Dionysios totiž začal do svých teorií vnášet gnostické myšlenky a představy, které pocházely z orientálních kultů. Ani ochablý platonismus ostatních filosofů školy nebyl vůči temnému dechu z Asie imunní, dávné světlo athénského myšlení už svítilo jen matně, ale platonici pořád ještě pokládali svět za božský výtvor nadaný palčivou krásou, děsili se gnostické nenávisti vůči světu a nikdy by se nesmířili s myšlenkou zlého stvořitele. Dionysios s nimi hrál zlomyslnou hru; přednášel myšlenky, které podle všech znaků pocházely z gnostické kuchyně, ale když to někdo z přítomných nevydržel, když vyskočil a vyčítal mu, že zrazuje Platónovo světlo, Dionysios mu jízlivě dokázal, že jeho myšlenkám vůbec neporozuměl, a udělal z něho hlupáka; filosof pak zase usedal rudý hanbou a vztekem.

Nebylo jasné, jestli Dionysios opravdu takovým myšlenkám věřil, nebo jestli je vyslovoval jen proto, aby dráždil své druhy a scholarchu. Myslím, že postupně to přestalo být jasné i samému Dionysiovi. Damaskios si s bolestí uvědomoval, že už nebude moci obhájit Dionysiovo působení v Akademii a že ho bude třeba vyloučit. To bylo v roce 529 a Dionysiovi bylo něco mezi dvaceti třemi a dvaceti šesti lety. Ale toho dne, kdy chtěl Damaskios nechat hlasovat o Dionysiově vyloučení, se na cestičce mezi stromy, na které ležely ranní stíny, objevil posel se zprávou, že císař Justinianus zakázal filosofické školy. Akademie měla být po devíti stech letech uzavřena.

Ta zpráva všemi otřásla a bolest všechny stmelila. Neurotický Dionysios se rozplakal a zhroutil – a zdálo se, že tentokrát nic nepředstírá. Damaskios ho objal, konejšil ho jako malé dítě. A tak Dionysia nakonec toho dne všichni utěšovali a všechno mu odpustili. Zachoval se dojemný fragment dopisu, kde neznámý platonik líčí, jak se Damaskios s ostatními členy Akademie, mezi nimiž byl i Dionysios, naposledy procházeli po zahradě Akademie, nikdo nemluvil, jen mlčky naslouchali šumění listí ve večerním vánku a dívali se, jak se bílé stavby mezi stromy noří do soumraku. Když Damaskios spolu se Simplikiem a několika dalšími platoniky odjížděli do perského Ktésifóntu ke dvoru Chusrawa Anóšarvána s nadějí, že tu filosofie bude moci dál žít, Dionysios nasedl v Peiraieu na loď spolu s nimi.“

Vrátný se během svého vyprávění díval z okna do tmy, ve které svítily hvězdy a barevná světla nad železniční tratí. Na chvíli se odmlčel, pak se ke mně otočil a zeptal se: „Nepřipadá vám divné, že se takové věci dozvídáte ve vrátnici?“

„Nepřipadá,“ řekl jsem po pravdě. Hned jak se vrátný objevil na nádvoří, poznal jsem, že patří k lidem, na které jsem odpoledne myslel, k lidem, jako byl majitel obchodu s kompakty. Mnoho z nich bylo ve stejném věku jako vrátný. „Řekl bych, že je vám kolem padesáti let, není to tak?“

Vrátný přikývl: „Padesát dva.“

„Pravděpodobně jste tedy začal studovat koncem šedesátých let filosofii, historii nebo klasické jazyky, skončil jste školu v polovině sedmdesátých let; pak jste buď nemohl, nebo nechtěl pracovat v oboru, který jste vystudoval, žil jste v maringotkách, skladech nebo vrátnicích a studoval jste si věci, které vás zajímaly, třeba řeckou filosofii nebo dějiny Byzance. Když přišel převrat, bylo vám něco přes čtyřicet; viděl jste, jak ti, kteří byli starší než vy, se vrátili tam, odkud je na začátku sedmdesátých let vyhodili, a ti, kteří byli mladší, měli pocit, že je ještě možné opožděně začít. Vy jste se neměl kam vracet, na to jste byl příliš mladý, ale zároveň vám připadalo, že jste příliš starý na to, abyste někde začínal – a tak jste zůstal ve vrátnici; možná jste si zpočátku říkal, že si časem najdete nějaké pořádné zaměstnání, ale myslel jste na to čím dál tím míň. Čtete si tu při nočních směnách knížky, studujete a přemýšlíte; řekl bych, že i přes den máte rozevřenou knihu o konci Římské říše nebo o novoplatonismu schovanou pod knihou návštěv. Není to tak?“

Zatímco jsem mluvil, vrátný uznale a pobaveně pokyvoval hlavou. „K tomu skoro není co dodat,“ řekl. „Zmýlil jste se jen v jedné věci: bohužel mě v poslední době trápí oční nemoc natolik, že už nemůžu skoro vůbec číst. Ale vraťme se zase k Dionysiovi. Kde jsme ho vlastně nechali?“

„Na lodi plující k břehům Malé Asie.“