34. kapitola Zrození multimilionáře

„Když se ho matka ptala, čemu se chce věnovat, krčil rameny. Matka si z něho zoufala, Bernet se nevyznal v životě, nedokázal zařídit sebejednodušší věc; zpočátku tajně doufala, že z něho třeba vyroste umělec, ale brzy se ukázalo, že nemá ani žádné umělecké nebo vědecké zájmy. Potom co z jeho života odplula Santa Clara, už Berneta nebavilo nic.

V době, kdy chodil do posledního ročníku gymnázia, mu jednou matka dlouze vychvalovala syna nějaké známé, který vystudoval ekonomii; Bernet sice neposlouchal, co říká, ale aby jí udělal radost, podal si přihlášku na ekonomickou školu. Když školu někdy v první polovině devadesátých let dokončil, byl pořád stejně lhostejný, uzavřený a samotářský jako předtím. Jeho otec se vrhl hned po převratu do světa obchodu a po kuponové privatizaci založil firmu, která podnikala na novém trhu s akciemi. Nedělal si o obchodních schopnostech svého syna žádné iluze, ale cítil výčitky svědomí kvůli tomu, že opustil rodinu a že se synovi nikdy pořádně nevěnoval, a tak mu nabídl místo ve svém podniku. Bernet je s pokrčením ramen přijal; byl rád, že se nemusí zabývat sháněním zaměstnání…

Když jsem o Bernetově volbě povolání později přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že šlo o něco víc než o pouhou pohodlnost a lhostejnost. Rozhodnutí věnovat se obchodu s cennými papíry snad bylo především výrazem zoufalství, které se za lhostejností skrývalo. Myslím, že si Bernet tehdy řekl: ‚Když svět, ve který jsem tak dlouho věřil, neexistuje, pak má všechno stejnou hodnotu, to znamená, že je všechno přibližně stejně bezcenné, a můžu se tedy klidně věnovat té činnosti, která mi vždycky připadala jako nejzbytečnější, nejzoufalejší a nejnudnější: získávání peněz z jiných peněz.‘ Někdy se stává, že zoufalý člověk cítí zvláštní slast z toho, že udělá něco, co mu bylo nejodpornější, jeho utrpení se tím stupňuje a mění se v podivnou rozkoš; tak básník napíše společensky angažovaný román, žena se vdá za muže, kterého nesnášela.

Bernet měl v otcově firmě za úkol zjišťovat a zpracovávat informace, které by umožnily odhadnout vývoj kursu akcií. Práce ho nebavila, nedařila se mu, připadala mu nekonečně namáhavá a přitom zbytečná – na záchvěvy trhu měly vliv stovky příčin, z nichž každá opět závisela na stovkách dalších příčin a ty opět na dalších. Díval se na obrazovce počítače na svítící jména firem z celého světa a připadala mu jako jména démonů, díval se na měnící se čísla, která je doprovázela; ta zase vnímal jako odporná malá zvířátka s těly z číslic.

Trpěl neustále úzkostí, že se mu nepodaří splnit úkol, který dostal, přepínal se, pracoval pozdě do noci a pak se cítil zcela vyčerpaný. Přesto výsledky jeho práce za moc nestály; a nebýt toho, že majitelem firmy byl jeho otec, už dávno by dostal výpověď. Otec si brzy uvědomil, že od něho nemůže nic čekat. Nevyčítal mu nic, netoužil po tom, aby se z Berneta stal úspěšný burzovní makléř, ale cítil bolest, když myslel na to, že jeho syn je příliš slabý, než aby zvládl kterýkoliv z úkolů, jaké lidé většinou musí v životě řešit, na to, že nikdy nedosáhne úspěchu v žádném zaměstnání, nikdy nepřekoná úzkost a topornost natolik, aby se dokázal uvolněně bavit, nikdy nebude mít dost energie, aby cestoval po cizích zemích, nikdy neokouzlí žádnou ženu.

Přidělil mu malý kumbál s počítačem a čas od času mu dával nějaký nedůležitý úkol. Bernet tam žil tak trochu jako Řehoř Samsa; a když otec míjel jeho dveře, pocítil vždy smutek a zrychlil krok. Bernet nad úkolem obvykle trávil celé noci. Pak přišel za otcem, vyčerpaný a nevyspalý, a přinesl mu složku s výsledky své práce; když odešel z místnosti, otec ji založil do pořadače, aniž se do ní podíval. Mzdu, kterou synovi vyplácel, pokládal za soukromou apanáž. V tu chvíli to vypadalo, že Bernetova cesta mezi lidi skončí tak, jak začala: se světem ostatních lidí ho spojovalo jen pouto nepříjemné a úmorné práce, která ho ničila; to nebylo moc pevné spojení, a tak se opět pozvolna od světa odpoutával a tiše se uzavíral do sebe. Jeho shrbenou postavu plížící se po chodbách spolupracovníci přestali oslovovat a pak i vnímat; proměnil se v neškodný, neviditelný přízrak. Byl rád, že ho všichni nechávají na pokoji; jen někdy se mu do srdce zaryla ostrá bolest – když ho minula mladá krásná žena…“

Architekt se odmlčel; sluneční paprsky pronikly korunami stromů stojících na pokraji svahu a vytvořily v nich mozaiku zelených světel a tmavých stínů; všechny zvuky města se ztišily, bylo slyšet jen uspávající bzučení vos.

„Bernet zažil dvě události, které změnily jeho život. První, tou vůbec nejdůležitější událostí byl objev zprávy o pokladu, k druhé události došlo v jeho kumbálu v otcově firmě poté, co tam rok vedl svou přízračnou existenci. Jednoho večera seděl před obrazovkou počítače, z vedlejší místnosti se ozývala hudba, hovory a smích, protože ostatní zaměstnanci slavili čísi narozeniny. Cítil se nesmírně unavený, ještě daleko víc než jindy. A snad to byla únava, co způsobilo, že se jeho obvyklé vnímání proměnilo. Díval se na obrazovku, po níž plula světelná čísla a měnila se, napínal pozornost, jak nejvíc mohl, ale pořád nebyl vůbec schopen za pohybem čísel vidět jakýkoliv smysl, nedokázal nastolit souvislost mezi pohyblivými světlými body a jakoukoliv jinou skutečností. Světelné tvary na obrazovce nechtěly mít nic společného s cenami akcií, a už vůbec ne s povahou zboží vyráběného v jednotlivých podnicích, s vnitřními poměry ve firmách, s pracovitostí a morálkou lidí, s politickou situa­cí, s technologickými novinkami a šťastnými událostmi, nezdary nebo katastrofami při dobývání surovin ve vzdálených zemích. Číslice si zachovávaly ještě jakési spojení se světem velikostí, počtů a počítání, ale sám tento svět se proměnil; matematické děje se teď Bernetovi jevily jako něco, co se nijak zvlášť neliší třeba od růstu a vadnutí stromů nebo pohybu mořských vln. Písmena a číslice se odtrhly od nekonečného kořání příčin a začaly tančit v prázdnu svůj osvobozený tanec, jako se okvětní lístky na podzim oddělují od stvolu a nechají se volně unášet větrem.

A Bernet tanec číslic okouzleně sledoval. Cítil přitom, že tichý dech prázdna má svůj zvláštní rytmus, že dění, jehož je svědkem, není úplně beze smyslu a bez zákonitosti. Byla to však úplně jiná zákonitost než ta, kterou se doposud marně snažil vysledovat a která mu stále unikala; nejspíše se podobala zákonitosti tanečního rytmu. Bylo zároveň mnohem obtížnější i mnohem snadnější se této nové jednoty dotknout. Bylo to nesmírně těžké proto, že nebylo možné se v prázdnu, které se všude rozestřelo, o cokoliv opřít, bylo třeba na vše zapomenout, odhodit všechny vědomosti a všechny vzpomínky. A bylo to snadné, protože ve chvíli, kdy se Bernet k takovému odpoutání odhodlal a skočil po hlavě do vířícího prázdna – možná proto, že měl méně co ztratit než ostatní lidé –, stačilo oddat se rytmu nového tance a nechat se jím vést.

Světelný svět na obrazovce náhle překypoval významem. Bernet se vciťoval do rytmu jeho tance a najednou si uvědomoval, že ví, jaký pohyb bude následovat v příštím okamžiku, šeptal mu to přítomný rytmus, ve kterém už byla ztajena i minulost a budoucnost; a Bernet znal budoucnost, tak jako žena ví při tanci, jakou figuru rozvine její partner, její tělo to ví ještě předtím, než nastane první nepatrný pohyb figury, ví to z napětí, která se počínají zvedat v těle jejího partnera ještě dříve, než bude on sám vědět, co udělá. A stejně jako tančící žena Bernet najednou dokázal odpovídat na pohyby tance číslic ještě dříve, než se zrodily a rozvinuly.

Tak se v jediné chvíli dosavadní úmorná práce proměnila v lehký tanec, v hru, a začala ho bavit. Bernet si uvědomil, že otcova firma by mu neposkytla pro jeho tanec vhodný parket a dal výpověď. Otec ho přemlouval, aby zůstal, a nakonec přijal výpověď pln obav, že se stane svědkem synova konečného ztroskotání. A Bernet se doma posadil k počítači a začal hrát svou hru s finančním trhem; připadal si jako potápěč tančící tanec s nekonečně pružným rejnokem, který dokáže pohybovat každou částí měkkého tvárného těla, a přitom ze všech jeho pohybů stoupá jednotný rytmus. Úspěchy se dostavily skoro okamžitě. Tehdy začali být všichni přesvědčeni, že Bernet musí mít nějaký přístup k tajným informacím. Nikdo by asi neuvěřil, že Bernet toho ve skutečnosti ví mnohem méně než všichni ostatní, že nemá informace vůbec žádné a že ho ani nezajímají…“

Architekt se na mne podíval, usmál se a dodal: „Nikdo – možná s výjimkou někoho, kdo chodí po městě a poslouchá vyprávění o zjeveních na obraze, novoplatónských filosofech a neslyšných skladbách, aby objevil význam záhadného obrazce a našel neznámou dívku… Teď tedy víte, jak vznikly všechny pověsti o Bernetově finanční moci, o jeho soukromé legii hackerů, vyzvědaček a nindžů. A bohatá bernetovská mytologie se ještě víc rozbujela, když si přivedl do svého domu dvě mladé dívky a začal s nimi žít. Pak už bylo jasné úplně všem, že Bernet je bezskrupulózní mafiánský boss, který neví, co je morálka, a který se v zájmu svého podnikání nebude štítit nejhorších zločinů. Na Bernetova konta se tedy hrnuly peníze, ale Bernet to moc nevnímal, bavila ho především hra se světly na obrazovce, kterou si vymyslel v kumbálu otcovy firmy…“

„Počkejte, to už je trochu moc i na mne,“ skočil jsem architektovi do řeči. „Dokážu snad uvěřit, že Bernet nemyslel na to, že za proměnami čísel existují nějaké výkony, výrobky a trhy, ale nechtějte po mně, abych věřil, že si vůbec neuvědomoval, že se za čísly z jeho bankovních účtů skrývají peníze. Na to si přece musel aspoň občas vzpomenout, ne? A jestli mu peníze byly opravdu tak lhostejné, proč je nerozdal chudým, namísto toho, aby zbytečně ležely v bance? A vůbec, co jeho sídlo? To asi nebylo moc laciné, nemám pravdu?“

„Neřekl jsem, že pro něj peníze nic neznamenaly,“ bránil se architekt, „ale jeho finanční tanec pro něj určitě byl zajímavější a důležitější než to, co z něho nakonec vzešlo. Bernet ví, kolik má na svých kontech peněz, a své peníze umí užívat. Uvolněnost, kterou objevil ve své hře, se po čase rozlila i do jeho života a Bernet se do značné míry zbavil topornosti a věčného napětí. Má rád dobré jídlo a pití a rád nakupuje hezké věci. Zajímavé je, že to jsou často věci, které nějak připomínají jeho dětský sen o pokladu: diamanty, perly, šperky z drahých kamenů a ze zlata…“

„Řekl jste, že Bernet vlastně získal své jmění díky tomu, že neztratil svou dětinskost. Jak tomu mám rozumět?“

„Přemýšlel jsem dlouho o tom, co se vlastně stalo toho památného večera v jeho kumbálu. Myslím, že se Bernet na cosi rozpomněl, že se začal dívat na finanční svět podobným pohledem, jakým se v dětství naučil hledět na věci a jaký později zase zapomněl. Snad to bylo tak, že ve chvíli, kdy jako malý chlapec objevil zprávu o pirátském pokladu, se všechny věci vysmekly z účelů, kterými jsou připevněny ke světu. Zdálo se nám tehdy, že Bernet nic kolem sebe nevnímá, ale ve skutečnosti to bylo úplně jinak; očekával od všech věcí, že by mu mohly něco sdělit o pokladu, a proto sledoval chování každé věci nesmírně pozorným pohledem, naučil se vnímat děje, které nikdo nevidí, i když probíhají na povrchu, nepovšimnutý život věcí, jejich pohyby, skrytá směřování, napětí a uvolnění, vnitřní sváry, chvění, pulsace, rytmy a jednoty, přátelství a nepřátelství, uzavírání se do sebe a rozpukávání navenek. Bernet byl v dětství snílek, ale všiml jsem si mnohokrát, že snílci dokáží být dobří pozorovatelé a vidět víc než ostatní lidé.“

„Jak je to možné?“ zeptal jsem se; zvláštní spiklenectví snu a věrnosti věcem jsem zaznamenal u mnoha lidí i já sám a nedokázal jsem si je vysvětlit.

„Řekl bych, že je to proto, že nepovšimnutý život věcí má se snem hodně společného; ty dva světy se nejen navzájem podobají, ale také jeden v druhém nacházejí potravu pro svůj růst. Bernet mi vyprávěl, jak se mu v dětství začaly věci na základě svého tajného života skládat do zcela nových druhů, rodů a tříd, rodila se úplně nová klasifikace světa, v níž například do jednoho druhu patřil prasklý plod kaštanu, jistý typ činžovního domu (který se dá jen těžko vymezit našimi pojmy), plechová krabička s barevnými nitěmi a úzký pás území na okraji vesnic. Myslím, že kdyby poznání, že poklad neexistuje, nevyústilo v zoufalství, v němž Bernet zničil celý svůj dosavadní svět, mohl svůj pohled na věci trpělivě pěstovat a stát se umělcem.“

„A namísto toho se, chudák, stal jen multimilionářem. Nezlobte se na mne, ale zdá se mi, že jste k Bernetovi příliš shovívavý. Je vidět, že ho máte rád, ale já bych jeho přítelem být nechtěl. Znám lidi, kteří také hráli podobné osamělé hry jako on, ale jejich hra byla čistá. Nevynášela jim žádné peníze, a kdyby se to nějakým zázrakem stalo, myslím, že by buď svou hru přestali hrát, anebo by možná začali vydělávat peníze, aniž by si pro to vytvářeli chatrné alibi a snažili se někoho přesvědčit, že jejich příjmy jsou vedlejším účinkem hry, o který vlastně vůbec nestojí. Vadí mi, že se Bernet hlásí do jejich klubu; je jiný než oni. To, že se Bernetovi v jeho kumbálu zjevilo tao burzovního světa, anebo co to vlastně bylo, je asi pozoruhodné, ale nemění to nic na skutečnosti, že je pořád finančníkem. A možná nejvíc ze všeho mě mrzí, že zradil malého chlapce, který hledal poklad. Když o tom přemýšlím, zdá se mi, že by mi Bernet byl možná sympatičtější, kdyby byl tím tajuplným intrikánským šéfem, za jakého jej všichni považují.“

„Na tom, co jste řekl, je hodně pravdy,“ odpověděl s povzdechem architekt. „Vlastně se ve svém vztahu k Bernetovi sám moc nevyznám. Kdyby mi někdo vyprávěl jeho život tak, jak jsem vám ho vyprávěl já, snad bych měl podobné pocity jako teď vy. A přece pořád cítím potřebu Berneta obhajovat. Jak bychom se asi chovali my, kdyby se na nás z ničeho nic sesypal tak obrovský majetek? Nedělali bychom daleko horší věci? Možná že jsem vám neřekl to nejdůležitější, co mě k Bernetovi poutá – neřekl jsem vám to, protože nevím, co to je. Třeba je to dávná dětská bezradnost, která čas od času prosvitne jeho úsměvem nebo zabloudí do jeho gest, třeba udivený pohled, kterým se někdy dívá na své sídlo a který jako by říkal: ‚Bože, kam jsem se to dostal?‘ A třeba mě k němu nejvíc poutá výraz, který se někdy na jeho tváři objeví uprostřed rozhovoru a kterým, jak se mi zdá, mě prosí, abych ho neopouštěl. Poté co se seznámil s Andreou a Barborou, už není tak sám, ale přesto pořád zůstávám jediným přítelem, kterého má.“

Když jsem slyšel, jak se mi architekt rozpačitě omlouvá za své přátelství s Bernetem, bylo mi ho líto a nechtěl už jsem ho dál trápit. Poprosil jsem ho, aby mi dovyprávěl Bernetův příběh.