38. kapitola Světla a hlasy

Za branou se zmačkaný chomáč látek rozpadl, látky se začaly vlnit po celé zahradě jako temné potoky; v jejich proudu se rozsvěcela a zhášela bílá i barevná světélka. Hned za bodyguardem se vynořil číšník v bílých rukavičkách a strčil přede mne podnos se sklenicemi šampaňského. Vzal jsem si jednu sklenku, chodil jsem po pečlivě sestříhaném trávníku a po cestičkách vysypaných jemným pískem, pomalu jsem upíjel víno. Kolem mne se v záhybech tmavých látek rozvinovaly a zase svinovaly obrazy, slyšel jsem sílící a zase slábnoucí šum hlasů jako mořský příboj, proplouval jsem proudy a jezírky sladkých a trpkých parfémů. Ze všech záhybů, světélek a vůní se mi začala točit hlava, a tak jsem se raději postavil stranou, k tmavému křoví lemujícímu zahradu, abych si mohl z odstupu podrobně prohlédnout masky, které se na čas octly na okraji víru.

Byly to spíše důmyslné a neklidné živé sochy nočního města; a nad mnoha z nich jsem pocítil obdiv k fantazii a technické zručnosti architektovy manželky. Nejčastější maskou byla maska nočního domu, přitom však byl každý z domů úplně jiný. Jakási žena se vyprostila z davu a zůstala stát blízko mne, protože jí v kapse zvonil mobil; zatímco telefonovala, prohlédl jsem si podrobně její úbor. Představoval dům u trati; na přední straně jsem viděl okna, vystřižená stejně jako okna továrny na mém kostýmu z lesklého celofánu, ale v žádném z nich se nesvítilo, byla zřejmě hluboká noc a všichni nájemníci tvrdě spali – a přece jen se tu zjevoval noční svit, přece jen maska odpovídala tématu slavnosti: v přízemních oknech (jež byla na obleku ve výši lýtek) se odrážela světla nočního rychlíku, který právě projížděl po kolejích na druhé straně noční ulice.

Za chvíli se pár kroků ode mne zastavil drobný muž, který byl také převlečený za noční dům. Přinesl si talíř s obalovanými krabími klepítky, aby se tu v klidu najedl; namáčel klepítka do jakési růžové majonézy a pak je vkládal do malého otvoru mezi tuhým límcem, představujícím střechu nočního domu s komíny, hromosvodem a televizními anténami, a škraboškou, znázorňující noční oblohu, na níž měsíc prosvětluje okraje roztrhaných oblak. Dvě z antén se zvedaly přímo před ústy a překážely při jídle; bylo třeba každé klepítko natočit do vhodné polohy, aby mezi nimi prošlo, přitom vždy ukápla majonéza a stékala dolů po střeše, po fasádě a po sklech oken.

Tohle stavení nebylo tak klidné jako předchozí, rozsvěcela se v něm a zhasínala světla, která představovaly malé žárovky, jež ovládal strojek schovaný kdesi pod látkou. Ve čtvrtém patře kdosi rozsvítil noční lampičku se zeleným stínítkem, ta způsobila, že se pokoj ponořil do podmořského světla; za chvíli byla v pokoji zase tma – snad žil v bytě nemocný, který si vzal svůj noční lék a pak zase ulehl. Nějaký čas byla všechna okna tmavá; pak se v jednom okně v podkroví ozvalo vyzvánění telefonu (to obstaral bzučák všitý pod šaty); nějakou dobu trvalo, než se ten, kdo tu bydlel, probudil a než se v pokoji rozsvítilo světlo. Světlo dlouho nezhasínalo; přemýšlel jsem, kdo budí spáče tak pozdě v noci a o čem asi spolu vedou tak dlouhý rozhovor. Oznámil mu někdo smrt příbuzného nebo přítele? Volali mu z nemocnice, že někdo blízký měl vážnou nehodu? Nakonec světlo přece jen zhaslo; ale za chvíli se okno znovu rozsvítilo, tentokrát měňavým barevným světlem televizoru. Člověk, kterého probudil telefon, už nedokázal usnout, říkal jsem si, asi musel myslet na špatnou zprávu, kterou se právě dozvěděl, a tak si pustil nějakou satelitní televizní stanici (satelitní anténa byla upevněná hned vedle okna; byl to mírně konkávní knoflík z umělé hmoty, na kterém se chvěla kapka majonézy).

Nebyly tu však jen masky domů. Kostým jedné dívky znázorňoval noční městský potok, u jehož břehů se zachytily láhve z umělé hmoty a kusy drolícího se bílého polystyrenu, u kterých se hromadila špinavá pěna; na hladině potoka se odráželo světlo lucerny. Jiná maska představovala rozsvícenou prázdnou noční tramvaj, opět jiná otevřenou popelnici, ve které nedopalek odhozený pozdním chodcem zapálil staré papíry (oranžová a zlatá škraboška představovala šlehající plameny), několik hostů se převléklo za noční lampy a zářivky, jedna žena přišla v masce prázdného továrního dvora, osvětleného osamělou lampou nad zamčeným vchodem.

Opět jsem se vmísil mezi hosty a nechal se unášet proudem, až jsem se dostal na terasu na přední straně domu, kde na stolech stály sklenice vína a velké kulaté podnosy, na nichž byly dovedně sestavené do symetrických ornamentů ryby a mořské plody. Vzal jsem si další skleničku a vracel se do temné zahrady; cestou jsem míjel masky, které představovaly rozsvícenou noční vrátnici (vzpomněl jsem si na vrátného-historika), noční zdi popsané sprejem a ozářené zářivkou kývající se ve větru, světla benzinových pump a nočních barů, svítící nádraží, barevná světla semaforů, jejichž monotónní hra se odráží na kolejnicích, osvětlené průjezdy nemocnic, noční vlaky projíždějící periferií města. Jedna žena se převlékla za magistrálu s několika řadami červených a několika řadami bílých světel.

Z šumu se vynořovaly hlasy a zase se v něm rozpouštěly.

„… pořádá slavnost, aby ukázal, že je s ním všechno v pořádku, na to mu ale nikdo neskočí,“ dolehl ke mně vysoký, nepříjemný ženský hlas. Rozhlédl jsem se; zdálo se mi, že patří masce, která představovala parník ověšený barevnými žárovkami a plující po noční řece, ale nebyl jsem si tím úplně jist. Hlas pokračoval; bylo v něm zřetelně slyšet uspokojení: „Všichni vědí, že to s ním jde z kopce. Jsem si jistá, že Barbora a Andrea se už ohlížejí po nějakém novém mecenáši.“

„Divíš se?“ odpověděl přiopilý ženský hlas; mohl patřit masce představující vchod do baru, nad kterým pravidelně blikal růžový neonový nápis Carioca. „Bernetův majetek se za posledního půl roku zmenšil na polovinu.“

Mužský hlas zabručel: „Neřekl bych, že je taková tragédie, když se někdo stane z osmého nejbohatšího člověka ve státě devatenáctým. To já kdybych…“

„Raději mlč, když tomu vůbec nerozumíš,“ okřikl ho hlas, který jsem slyšel jako první. „Bernet je pořád ještě vysoko, ale už se řítí dolů v lavině a uvidíš, kde skončí.“

Hlasy se opět ztratily v šumu, bloudil jsem dál, až jsem po chvíli zaslechl jiný ženský hlas. „Chudák, ukázal, že je zranitelný, teď se na něj všichni vrhnou a roztrhají ho na kusy.“

Mužský hlas odpověděl: „Ty věříš těm povídačkám o jeho krachu? Nebuď naivní. Šíří je sám, to je starý, mazaný trik, ale já dobře vím, že…“

Vlna šumu se opět převalila přes konec věty. Zdá se, že okruh konverzačních témat není příliš široký, řekl jsem si. Za chvíli se mi těsně u ucha ozval tichý mužský hlas: „… našel v jeskyni pod městem poklad, proto se už nestará o své záležitosti…“ Ten, kdo promlouval, jako by dával svým tónem najevo, že je zasvěcen do mnoha věcí, ale nemůže o nich mluvit.

„Jak to, že o tom nikdo nic neví?“ zeptal se dívčí hlas s koketně hranou naivitou.

„Nebude to přece všude vytrubovat…,“ odpověděl hlas zasvěceného.

Také tahle slova zhasla v šumu. Za mnou se skřehotavý ženský hlas vracel k tématu peněz: „Až budeš mluvit s Bernetem, ne abys mu hned začal vykládat o té půjčce. Musíš na něj jít opatrně, musíš…“ Vzteklý mužský hlas nenechal ženu domluvit: „Prosím tě, neraď mi! Až s ním budu mluvit! A nevíš, jak ho mám poznat, když všichni mají tyhle idiotské masky? Proč jsme sem vůbec chodili, připadám si jako šašek…“

Jiný mužský hlas si také stěžoval na masky: „Takovou hloupost jako maškarní ples na téma nočních světel mohly vymyslet jen Barbora a Andrea.“

Ženský hlas se přidal: „To víš, ty chtěly být vždycky originální za každou cenu. Příští rok prý bude tématem slavnosti Poušť.“

„Jen se neboj, příští rok žádná slavnost nebude, Bernet bude v kriminále a ty jeho děvky vyhodí ze školy a budou muset jít poctivě pracovat jako ostatní lidi.“

Pak jsem uslyšel dívčí hlas: „… je to prý dílo mladého Wagnera, které se teprve nedávno našlo…“ Masky se zřejmě bavily o chystané premiéře opery. Druhý dívčí hlas oponoval: „Já slyšela, že jde o dílo neznámého skladatele, který spáchal sebevraždu z nešťastné lásky k Barboře…“

Pak se všechny věty rozpustily v šumu, nevím, jestli to bylo proto, že se zábava stala hlasitější, nebo proto, že jsem byl unavenější a opilejší, už se mi nechtělo namáhavě lovit fragmenty vět, stačilo mi poslouchat cinkot sklenic a jednotlivá slova, která se objevovala nad hladinou šumu a zase mizela jako létající rybky; většinou to bylo Bernetovo jméno, jména jeho dívek a slova „peníze“, „krach“, „nemravnost“ a „kriminál“. Na počátku slavnosti jsem doufal, že se mi ve změti hlasů podaří zaslechnout něco, co by se týkalo Violy; připadalo mi, že vlnobití látek, jiskření barevných světel a rej slov, která unikla z vět, je tím pravým prostředím, kde bych se mohl něco dozvědět o ženě, jež se stala postavou ve fantaskním příběhu a ztratila se v záhybech jeho nerozpletitelné fabule.

Ale rozhovory masek mě zklamaly a pobouřily; ve většině z nich zněla škodolibá radost nad finančními problémy člověka, jehož pohostinství hosté bez zábran užívali, a pohoršení nad morálkou jeho dívek. Přibližně polovina hostů byla přesvědčena, že Andrea a Barbora jsou vypočítavé a cynické bytosti, jež naivního Berneta přivedly na mizinu a teď už si vybírají další oběť, na kterou se pověsí, až Bernet definitivně zkrachuje, zatímco druhá polovina se klonila k názoru, že mravně zpustlý Bernet dívky zkazil, byl za to po právu potrestán osudem a teď pravděpodobně s sebou strhne nebohé dívky do propasti, do které se řítí. Proč kamery tak přísně střeží vchod, říkal jsem si, když nakonec dopustí, aby na zahradu pronikla taková bezcitná, krutá a nevděčná smečka? Znal jsem Berneta jen z architektova vyprávění, ale nízké řeči hostů ve mně vyvolávaly takový odpor, že jsem začínal cítit něco jako přátelství k té těžko představitelné postavě, kolem které tu kroužil roj nečistých a nenávistných slov a o které jsem ještě včera sám mluvil s pohrdáním, k muži, který od dětství hledal poklad z pirátské lodi a který měl odvahu žít s ženami, jež miloval, bez ohledu na morálku svých počestných hostů.

Rozhodl jsem se, že se poohlédnu po místě, kde se bude konat operní představení. Obešel jsem dům a objevil jsem na druhé straně další terasu. Byla osvětlená jen kulatou lampou nad zadním vchodem do vily a otvírala se do temné části zahrady za domem. Na terase dva muži v montérkách a s cigaretou v ústech mlčky připevňovali reflektor na vysoký stojan z kovových tyčí, ve tmě zahrady jsem zahlédl dva nebo tři objímající se páry; jinak tu nikdo nebyl. Uprostřed terasy už postavili kulisy z Popelové ulice; tvořily je tři čtverce plátna natlučeného na dřevěné rámy; každý ze čtverců byl široký i vysoký asi dva a půl metru. Na trávě pod terasou vratce stály tři lehké notové pulty; ke každému z nich byla nahoře připevněna malá lampička, v jejímž světle provozovaly trhavý tanec noční mušky. Lampa nad vchodem osvětlovala přední řady proutěných křesel a židlí rozestavěných na trávníku; konec zahradního hlediště se ztrácel ve tmě, úplně vzadu se pod hvězdami rýsovaly siluety vysokých stromů na kraji zahrady.

Prohlížel jsem si kulisy ze všech stran, ale nenašel jsem na nich nic zajímavého. Jejich tři díly představovaly tři stěny obyčejného městského bytu, tak jak obyčejné městské byty vypadaly před dvaceti nebo pětadvaceti lety. V dolní části levého panelu malíř rea­listicky zobrazil těleso ústředního topení i s nánosem prachu mezi žebry, v jeho horní části okno se zataženými záclonami; za vzorem záclon bylo možné rozpoznat městský park a za ním šedivé fasády domů. Na prostředním panelu byla namalovaná hranatá pohovka – vzpomněl jsem si, že jsem se s takovými setkával v sedmdesátých letech v panelákových bytech – a nad ní polička se soškami a vázičkami, o něž se opíralo několik pohlednic s obrazy měst, jezer a mořských pobřeží. Tmavá vlhká skvrna, jejíž tvar připomínal obrys Jižní Ameriky, začínala u nefritového Buddhy na poličce a dotýkala se jemně Hoornovým mysem barevné obálky časopisu ležícího na pohovce. Na pravém panelu jsem viděl skříň, jejíž dolní polovinu tvořily dvě řady zásuvek a horní polovinu malá knihovna. Prohlédl jsem si pečlivě hřbety knih, na některých byla krátkými tahy štětce naznačena písmena, ale na žádném z nich nebylo možné přečíst ani jméno autora, ani název knihy. Také jsem nikde nezahlédl nic, co by se alespoň trochu podobalo dvojitému trojzubci.

Podíval jsem se na hodinky; bylo tři čtvrti na jedenáct; nechtělo se mi vracet do přední části zahrady mezi masky, nechtělo se mi poslouchat jejich hloupé rozhovory a také už mě bolela hlava z blikání všech světýlek, a tak jsem se posadil do proutěného křesla doprostřed prázdného hlediště a sledoval práci mlčenlivých osvětlovačů. Všiml jsem si, že na některých křeslech leží listy papíru; podíval jsem se na jeden z nich. Byl to program chystaného představení:

Vědec-exulant, asi 55 let  Barbora Bernetová

Jeho žena, asi 35 let  Andrea Bernetová

Barboře a Andree zřejmě nečinilo potíže užívat Bernetovo jméno, i když ani jedna z nich za něj nebyla provdána. Za chvíli muži na pódiu dokončili montáž reflektorů, postavili ještě před kulisy stůl s umakartovou deskou a dvě čalouněné židle; pak zatáhli před kulisami oponu, která připomínala spíš velké prostěradlo sušící se na prádelní šňůře, a odešli. Hlasy z přední části zahrady do těchto míst, až na občasný hlasitý výbuch ženského smíchu, skoro nedoléhaly, a tak jsem si nějaký čas mohl užívat ticha a samoty. Ale brzy začaly první masky přicházet na představení, usedaly na křesla a židle kolem mne, znovu mě dostihla vlna šumu, z něhož se vynořovaly fragmenty vět pojednávajících o stále stejných tématech. K notovým pultům se rozesadili hudebníci. Přesně v jedenáct hodin zhasla lampa nad vchodem, reflektory osvítily oponu tlumeným světlem; šum v hledišti ztichl.