50. kapitola Proměna města

„Recepční nejdřív prohlásí, že ten, kdo chce pochopit město, musí znát jeho historii. A hned začíná vyprávět, že před sto dvaceti lety tu stála – v místech, kde se dnes Molinova třída dotýká mořského břehu – jen rybářská vesnice. Jak se rozšiřoval obchod, vesnice se chaoticky rozrůstala, rozlézala se po pláni – recepční vyjadřuje bobtnání původní vesnice tím, že skrčí ruce, pak je pomalu natahuje a přitom vlní všemi prsty. Mluví o uličkách s křivými barabiznami, vypráví, jak se v nekonečné skládačce k žalostným domům, kterými ulice vybíhaly do pampy a které už obrůstala suchá tráva, lepily další a k nim pak opět další; ulice tak náměsíčně, krůček po krůčku postupovaly plání, někdy tupě dodržovaly směr starých vesnických uliček, na které navazovaly, jindy malátně uhýbaly nějakému skalisku, jindy zase bezdůvodně, jako by je stihl náhlý záchvat, odbočovaly od původního směru.

Recepční ztotožnil své tělo s tělem města a pořád pantomimicky předvádí zrození a růst Santa Rosalie. Pierre musí občas uhýbat před jeho pažemi, poletujícími ve vzduchu a předvádějícími různé způsoby, jimiž městská zástavba pronikala do pampy. Tak po několika desetiletích vyrostla neproniknutelná spleť úzkých uliček s nízkými domy, která už měla zhruba rozlohu dnešního města. Po čase začaly zděné domy nahrazovat dřevěné, ale půdorys města pořád vyjadřoval počáteční otupělé plížení pampou, zběsilé výpady do prázdna a bezdůvodné neurotické změny směru, křivolaké ulice se pořád vyhýbaly skalám, které už před léty rozbil dynamit, a dávno vysušeným močálům. Když však byla v horách objevena ložiska mědi, nechala tehdejší vláda vybudovat nový přístav a zmodernizovat celé město.

Zatímco recepční vypráví o historii Santa Rosalie, pozoruje Pierre zasklenou výlohou pasáž, která je v těchto místech už jen chabě osvětlená; mnoho stropních světel je rozbitých a nikdo se zřejmě nenamáhá s jejich opravou. Prohlíží si chodce, kteří do pasáže pronikají z obou konců, nejisté turisty z promenády, kteří zašli příliš daleko a myslí na to, že by se už měli raději vrátit, a postavy z Molinovy třídy, z nichž každá je jiným způsobem zamračená, lidé, o nichž si Pierre není jist, jestli jdou na třídu Druhého srpna, aby nastoupili do zaměstnání, nebo aby tu provedli atentát. Přemýšlí, kam by měl zařadit recepčního, pozoruje ho, jak mluví a gestikuluje, a myslí si, že je asi ohebnou a neklidnou postavou, která se hbitě pohybuje mezi dvěma světy a zná tajemství obou, je doma v obou světech a zároveň v žádném z nich.

V zemi se střídaly vojenské vlády; junta, která se dostala k moci v době, kdy dědeček recepčního chodil do první třídy, se rozhodla zahájit velkou přestavbu Santa Rosalie podle pařížského vzoru. Generálové se dvě hodiny radili a pak narýsovali tupou tužkou na mapu města, která se v té době podobala síti prasklin na staré zdi, patetickou vizi tříd spojujících tři velké přístavy, luxusní vilovou čtvrť, administrativní okrsek a presidentský palác. Původní plán se nikdy neuskutečnil; současný půdorys města je jen jeho torzem: ulice AD, CE, GH a HI jsou vlastně pahýly původně plánovaných tříd, které se měly setkat na dvou monumentálních náměstích.“

Podíval jsem se na papír a prodloužil v duchu všechny krátké úsečky, o nichž Bernet mluvil; vyšla mi z toho kresba, která připomínala pterodaktyla natahujícího dlouhý krk a rozpínajícího blanitá křídla.

„Recepční měl ve zvyku všechny síly podílející se na životě města zároveň znázorňovat gesty, a tak když vyprávěl o plánech generálů, neopomněl představit také půdorys nového města svým tělem: křečovitě vypjal horní polovinu těla a vystrčil obě ruce šikmo vzhůru. Generálové povolali Miguela Garcíu, nejproslulejšího architekta země, a předali mu počmáranou mapu města. García hned vojáky varoval, upozorňoval je na nebezpečná napětí, která vzniknou z prudké srážky dvou světů a z toho, že oba světy budou žít v těsné blízkosti. Doporučoval postupnou proměnu města, při níž by nové ulice navazovaly na dosavadní koridory a nechaly na své utváření působit silová centra, jež si město během svého vývoje vytvořilo.

‚Nová síť ulic by měla vyjadřovat sny starého města,‘ řekl García tiše vojákům. To nebyl zrovna slovník, kterému by generálové rozuměli; jen se blahovolně usmáli a řekli mu, že pokud město o něčem sní, jsou to jen sny o chaosu a chátrání, ze kterých se musí co nejdřív probudit. García ještě tišeji odpověděl, že město sní o chátrání i o skvělých nových třídách a náměstích a že se vyplatí nechat je ještě chvíli spát a naslouchat jeho mumlání ze sna. Nato mu generálové krátce vysvětlili, že nejsou zvyklí zdržovat se debatami o názorech, které vyrůstají z útlocitnosti civilistů, dali mu do ruky pokreslený plán města a propustili ho. Junta generálů byla svržena spiknutím plukovníků dříve, než se podařilo dokončit první úsek hlavní třídy, pak se střídaly vojenské vlády, ale všichni vládci přijali plán přestavby za svůj, všichni také ponechali Garcíu ve funkci hlavního architekta přestavby a žádný z nich mu nedovolil cokoliv na původním projektu měnit.

A tak García na příkaz vojáků proťal spleť ulic novými třídami. S pocitem neklidu a úzkosti překresloval neumělé čáry generálů do architektonických plánů, se smutkem pozoroval bourání starých domů a výstavbu nových ulic. Myslel s obavami na to, co se stane, až se staré město začne vzpamatovávat ze svého těžkého zranění, a v mysli se mu stále vynořovala představa psa, který se v úkrytu vylízává ze svých ran a ve kterém se střádá nenávist. Věděl, že široké světlé třídy vytvoří nové temné kouty, tušil, že v místech, jimiž odedávna protékaly sladké i nebezpečné mízy města a jež se náhle neprodyšně uzavřou, se budou všechny šťávy městského života hromadit, kazit se a proměňovat v dosud neznámé jedy, které si nakonec prorazí cestu i do okolního prostoru. ‚Jestliže se řádem od zítřka stane lineárnost a symetrie,‘ říkal si nad svými nárysy, ‚co všechno se octne za jeho hranicemi? Kolik dosavadních jemných jednot, nepostřehnutelných harmonií a vratkých rovnováh se najednou stane chaosem? Co všechno se stane nepřítelem řádu, s jakým masivem temnoty se řád bude muset v každém okamžiku vyrovnávat, aniž by se přitom vyznal ve strategii takového boje? Bude mít vůbec nějakou šanci na vítězství?‘ García mu moc naděje nedával. Pokoušel se alespoň využít těch možností, které mu plán přestavby ponechával, i když jich nebylo mnoho; například se snažil zklidnit napětí mezi dvěma světy tím, že proměňoval uličky, které se nacházely v blízkosti nových ulic, v pasáže, a doufal, že se do nich rozlije život hlavních tříd a že jeho vlny snad vytvoří pozvolné přechody, místa setkávání a smíření. Přesto se svého díla děsil; obával se, že na jeho konci povstane sídlo, které bude strašlivější než ty nejtemnější končiny nynějšího města. Připadal si jako projektant pekla.

Garcíovy nejhorší předtuchy se vyplnily. Město se po přestavbě skutečně rozpadlo na dva světy; zbytkům starého města se začalo říkat Labyrint, síti nových ulic dali generálové jméno Osa. Když se zrodily široké světlé třídy, život starého města se stáhl do temnoty, do níž pohled Osy nedokázal proniknout. Skrytost plodila úzkostné pověsti a temné mýty doupat a pastí; a zdá se, že tyto mýty a noční můry Osy zpětně působily na život Labyrintu, živily jeho imaginaci a nabývaly v jeho tmavých koutech těla. Síly Labyrintu rychle přijaly nový rytmus: pulsovaly; v některých obdobích se stahovaly, hromadily a uzrávaly v tichu; v jiných obdobích uzrálé jedy Labyrintu tryskaly všemi průduchy do těla Osy a ochromovaly je, přičemž období klidu a ticha plná neurčitých zlých předtuch, do nichž každý promítal své nejděsivější sny, vyvolávala v obyvatelích Osy ještě větší úzkost než období otevřených výpadů z Labyrintu.

Zpočátku tvořily úzkostnou hranici s Labyrintem obě obloukovité třídy, jižní třída Generála Moliny a severní třída Dvacátého března. Ti, kdo žili na těchto třídách, i v době klidu raději zrychlovali krok, když míjeli ústí vnějších uliček a pasáží vedoucích do Labyrintu; zdálo se jim, že se z jejich hloubky ozývá oddechování spícího zla. Třída Druhého srpna byla v té době ještě poměrně chráněná před zlem Labyrintu a pasáže, které ji spojovaly s druhými dvěma třídami, byly klidné.

Pierre přerušil vyprávění recepčního a zeptal se ho, co má vlastně na mysli, když mluví o zlu Labyrintu. Má si představit zločinecké gangy, mafii, teroristy, povstalecké skupiny, pochybné sekty, organizace potlačené opozice nebo stoupenců minulých vlád, rodinné či etnické klany, gangy mladistvých, skupiny zabývající se nelegálním obchodem a pašeráctvím? Recepční se široce rozmáchl oběma rukama – ať si Pierre představí tohle všechno a ještě leccos navíc; načež se ho Pierre zeptal, jestli si myslí, že vše, co tyto skupiny provádějí, spadá do strohé kategorie zla. Jsou kupříkladu zlem činy povstalců namířené proti vládě? Pierre sice nezná podrobně poměry v zemi, ale takový jednoznačný odsudek se mu nezdá oprávněný. Ani recepční na něj ostatně nepůsobil dojmem loajálního občana, který si myslí, že je třeba v každém případě poslouchat právě ty důstojníky, kterým přálo štěstí při posledním puči.

Recepční se usmál a vysvětloval, že je nemožné činnost jednotlivých uskupení působících v Labyrintu přísně oddělovat. Leckdo pronikal do Labyrintu s čistým snem o boji proti tyranské vládě a leckdo s plánem podnikat odtud loupeživé výpady do směnáren a klenotnictví na hlavních třídách, ale k životu Labyrintu patřilo, že se tu všechny proudy mísily v jediném víru, který do sebe vše vtahoval; revolucionář se tu zakrátko stal tak trochu pašerákem a lupičem a gangster bojovníkem za svobodu. Recepční používal slova ‚zlo‘, když mluvil o Labyrintu, protože to bylo slovo, které sice původně patřilo do slovníku Osy, ale které posléze obyvatelé Labyrintu sami přijali za své jako výzvu Ose. Recepční jim nechce slovo, které si sami zvolili, odpírat; mluví-li však o zlu Labyrintu, neznamená to, že zde vedle zločinu a neřesti také nevyrůstala oddaná přátelství, něžné lásky, laskavost, ušlechtilá obětavost, velkorysost a noblesa.

V Labyrintu tedy mohl uspět jen ten, kdo se nechal nést proudem, který tímto prostorem protékal. To na jedné straně ulehčovalo vládní propagandu – bylo snadné označit protivníky režimu za bandity, byl na tom kus pravdy –; na druhé straně však bylo obtížné bojovat proti něčemu, co se do takové míry vymykalo ustáleným kategoriím. Mnohoznačnosti života Labyrintu také odpovídal dvojaký postoj obyvatel Osy k temnému vnějšímu světu, který je obklopoval. Ne že by se v něm snad pokoušeli rozlišovat dobré a špatné, přijatelné a nepřijatelné stránky. Recepční řekl, že nebylo zcela přesné, když mluvil o úzkosti před ústími vedlejších ulic a pasáží; obyvatelé nového města v těch místech opravdu pociťovali úzkost, ale do ní byla skoro vždy přimíšena také naděje a touha; ústí pasáží naháněla strach, ale také přitahovala a chodci u nich zrychlovali krok nejen ze strachu z banditů, ale také proto, aby odolali touze vstoupit do pasáže a navždy v ní zmizet. ‚Tomu asi rozumíte,‘ řekl recepční Pierrovi se spikleneckým úsměvem a Pierre se zase v duchu ptal, co je to za člověka.

Molinova třída a třída Dvacátého března nevydržely neustálý nápor sil z Labyrintu a po čase boj vzdaly. Lidé, kteří tu žili, se postupně vystěhovali na třídu Druhého srpna a na jejich místo do prázdných domů a paláců pronikaly postavy z Labyrintu, některé křiklavě barvité, jiné šedivé, podobné stínům. Osa vzdala boj na této linii, stáhla se a opevnila na nejdelší třídě města. Labyrint zakrátko pohltil Molinovu třídu i třídu Dvacátého března a proměnil je podle svého vkusu. Tehdy vznikl zvláštní svět, který tak překvapil Pierra, svět širokých prázdných ulic, zpustlých fasád paláců, vegetace bující na balkonech. Tím se bojová linie přiblížila k hlavní třídě a neklidný život Labyrintu pronikal stále víc až do pasáží, které ústily na třídu Druhého srpna. Temný příboj se brzy dotkl obchodních zón, které García do průchodů umístil, a obchody zděšeně couvaly, stahovaly se zpět k ústím pasáží, kam ještě dopadalo světlo z hlavní třídy. I tak lidé těmto podnikům dodnes příliš nedůvěřují, šušká se, že jejich pravými vlastníky jsou vůdci gangů či povstaleckých skupin z Labyrintu, že obchody jsou očima, kterýma Labyrint bezostyšně vyhlíží na hlavní třídu a bedlivě sleduje její dění.

Tehdy se ukázalo, že Garcíův nápad, aby se napětí mezi zónami města vyrovnalo průchody, nebyl šťastný; místo aby snižovaly napětí, staly se pasáže kanály, kterými na hlavní třídu proudila divoká energie Labyrintu. Když se ústí pasáží stala nebezpečnými, padly návrhy, aby se průchody přehradily. Jenže proti tomu se namítalo, patrně právem, že v situaci, kdy by se Labyrint neprodyšně uzavřel, by zanikly zbytky spojení mezi ním a Osou a oddělené a neviditelné staré město by se mohlo změnit v hrozivého netvora s nepředvídatelným chováním. Těmto hlasům přizvukovaly další, jejichž motivy už nebyly tak čisté. Na straně moci bylo vždy mnoho těch, kdo měli zvláštní zájem na tom, aby se průduchy mezi Osou a Labyrintem udržovaly propustné. Mezi oběma světy totiž nevládlo jen nepřátelství; záhy se také začaly rozvíjet různé druhy spolupráce; ty nebyly příliš viditelné, ale o to víc byly účinné.

Svět moci působil jednolitě, ale zdánlivá jednota byla ve skutečnosti křehkou rovnováhou, stále znovu rušenou a stále znovu se ustavující na nových základech z boje mnoha sil. A všechny síly, které spolu zápasily, hledaly pomoc ve světě Labyrintu. Výhodou takového spojení bylo, že ten, kdo se obracel s žádostí o pomoc k Labyrintu, se nemusel ohlížet na zdání zákonnosti – ale na druhé straně bylo zapotřebí, jestliže chtěl uspět v jednání s Labyrintem a proplouvat mezi jeho silovými centry, vyznat se ve složitém, nepsaném a proměnlivém protokolu, který tu vládl; nešlo ani tak o znalost logiky Labyrintu (nic takového asi neexistovalo) jako o znalost jakési jeho choreografie, bylo třeba mít cit pro rytmy Labyrintu a jemně na ně reagovat, jinak tomu, kdo se vydal hledat spojence do starého města, hrozilo, že se už nikdy nevrátí. Tak se udržovaly čilé vztahy nejen mezi Labyrintem a třídou Druhého srpna, ale i mezi Labyrintem a residenční čtvrtí, a dokonce i presidentským palácem. Ti, kteří se dostávali v táboře moci do různých sporů, se obraceli s prosbou o pomoc ke gangům či povstaleckým skupinám Labyrintu; a opláceli svým pomocníkům mnohdy tím, že jejich dětem umožňovali opustit Labyrint a že nad nimi drželi ochrannou ruku při jejich společenském vzestupu.

Tak rodiny, které zůstávaly zakořeněné v hlubokém středu Labyrintu, zároveň pronikaly svými šlahouny na území Osy. A když se za pomoci svých někdejších klientů a nynějších protektorů na tomto území ti, kteří přišli z Labyrintu, uchytili, udržovali pořád svazky s původními místy Labyrintu; tato spojení tvořila vlásečnicovou síť, jíž bez ustání s tichým šumem proudily nálady a sny Labyrintu do samého centra moci. Rozhodnutí přicházející z presidentského paláce tak často vyslovovala touhy a obavy Labyrintu; mnoho zdánlivě nesrozumitelných příkazů a zákonů, říkal recepční, se dá dobře pochopit v okamžiku, kdy se zadíváme na neustálé proudění sil mezi Labyrintem a Osou. Ve městě koluje vtip, že skutečným sídlem vlády je Labyrint; a nikdo neví, do jaké míry je tento vtip jen konstatováním skutečnosti.

Existoval i opačný pohyb, vykládal recepční, kterého už bolely ruce z toho, jak jimi neustále znázorňoval toky mocenských sil v Santa Rosalii. Ti, kteří v centru moci prohráli svůj boj a kterým hrozila odplata, mizeli v Labyrintu, kde byli takřka nepolapitelní. Tam je čekal různý osud; někteří rezignovali, jen leželi na zborcených terasách a nechali se prostupovat malátností, která se Labyrintem v některých obdobích šířila jako infekce, jiní účinně využívali proudů přitékajících z Labyrintu do centra, a tak se stávalo, že z ponurých barabizen dosáhli cílů, jež nedokázali uskutečnit v ministerských kancelářích.

Když docházelo k příliš výrazným nebo dlouhotrvajícím excesům a obyvatelé Osy začínali reptat, byly do Labyrintu posílány trestné výpravy. Ty ovšem pravidelně ničeho nedosáhly; a nebylo jasné, jestli to bylo kvůli tomu, že velitelé často sami pocházeli z Labyrintu a předem varovali své příbuzné a známé, anebo proto, že dostali z vyšších míst ústní příkaz, aby nebyli příliš horliví a nepoškodili dobré vztahy mezi mocí a územím chaosu.

A tak ve městě existuje neustálý koloběh sil, vykládal recepční. Lidé z Labyrintu pronikají na velké třídy, do residenční a vládní čtvrti a nakonec do presidentského paláce; lidé moci sestupují do Labyrintu a mizí v něm. Tak se stává, že člověk, který byl v mládí členem obávaného gangu, se setká na schodišti přepychového domu na hlavní třídě nebo na chodbě ministerského paláce s členem vlády, jenž byl kdysi jeho klientem, nyní upadl v nemilost a nastoupil opačnou cestu než on, cestu, která končila v některé temné díře Labyrintu. Anebo se také stává, že ministerský úředník nastoupí po povýšení na nové místo a zjistí, že jeho šéfem je člověk, který se kdysi uprostřed temné pasáže vrhl na bývalého ministra s dýkou v ruce.“