22. kapitola Setkání

Už jsem to nevydržel a připomněl prodavači: „Pořád jste mi ještě neřekl, jak jste se setkal s Violou.“

„Právě jsem o ní chtěl mluvit. Ta dívka, která se podle vás jmenuje Viola, se v Tam-tamu objevila tři dny po Čjově první návštěvě. Řekla mi, že hledá Vhlma Čje; vzpomínám si, že mě zarazilo, že tu podivnou směs souhlásek vyslovila tak plynně, jako by to pro ni bylo to nejběžnější jméno na světě. Adresu obchodu získala v časopise, kde otiskli můj článek, tam se také dozvěděla, že se jim Čj ozval a že se mě chystá navštívit. Řekl jsem jí, že se s ním minula, že bohužel nevím, kde bydlí ani jaké je jeho pravé jméno, ale jestli s ním chce mluvit, zastihne ho u mne v pondělí v pět hodin.

Čj přišel do obchodu ve smluvenou dobu a přinesl mi své nahrávky. Projednávali jsme některé detaily a já se na něm marně snažil vyzvědět něco o Oranžové knize. Ve čtvrt na šest se otevřely dveře a objevila se v nich Viola. Její příchod na Čje zapůsobil zvláštním způsobem. Zmlkl a chvíli na ni zíral; pak se vzpamatoval, jako by se probral ze sna.“

„A Viola?“

„Ta se chovala úplně klidně. Řekla Čjovi jen: ‚Přišla jsem za vámi.‘ Čj se nakonec usmál a řekl tiše: ‚Jistě, tak je to v pořádku.‘ Rychle se mnou probral zbylé záležitosti, které se týkaly připravovaného kompaktu, a když jsem se s ním chtěl bavit o honoráři, mávl jen rukou. Dívka celou dobu nehybně stála a mlčela. Když jsme skončili, Čj se se mnou rozloučil a odešel; dívka ho doprovázela. Když jsem byl sám, pustil jsem si pásek. Připadal jsem si jako ve snu: poslouchal jsem skladby Vhlma Čje, kterého jsem léta pokládal za pohádkovou bytost.“

„Nebyl jste zklamaný?“

„Ne, obě skladby se mi moc líbily a dojaly mě. První skladba byla jen změtí tichých zvuků, ve které by asi většina lidí nenašla žádný smysl a nedokázala by ji poslouchat, ale já dobře věděl, o co Čjovi šlo, věděl jsem, že chtěl narušit dvojí hranici hudby – jednak hranici, která ji dělí od jiných zvuků, a jednak tu, která ji odděluje od ticha –, a se vzrušením jsem poslouchal zvuky ozývající se na území, které nepatří ani říši hudby, ani říši hluků, ani říši ticha, na území, které nepatří nikam, slyšel jsem, jak zní v prázdnotě a rozpomínají se na jakýsi prastarý řád. Druhá skladba byla podobnější tomu, čemu se obvykle říká hudba; převládaly v ní tóny zoufalství, které se střídaly s tóny rezignovaného smutku.“

„Už jste Violu nikdy neviděl?“

„Neviděl jsem ani Violu, ani Čje. Doufal jsem, že se ukáže, když vyšel kompakt s jeho skladbami, ale už nikdy nepřišel.“

To už bylo zřejmě všechno, co prodavač o Čjovi a dvojitém trojzubci věděl. Poděkoval jsem mu za jeho vyprávění, zaplatil za kompakt a spěchal domů, abych si ho poslechl. Prodavač se usadil pohodlněji do houpacího křesla, vzal z pultu knihu a zamával mi. Podíval jsem se na kulaté hodiny na zdi nad pokladnami; byly už tři hodiny odpoledne. Když jsem došel doprostřed haly, ozvalo se za mnou volání. Viděl jsem, jak ke mně prodavač běží po lesklé podlaze.

„Na něco jsem zapomněl,“ volal na mne; jeho hlas se rozléhal prázdnou halou. „Nevím, jestli vám to nějak pomůže, ale znak, kterým Čj pojmenoval svou skladbu, jsem viděl z okna vlaku na zdi jedné budovy. Není to odsud daleko; vlak tu objíždí okraj města, a když pojedete západním směrem, uvidíte budovu po několika minutách, asi v polovině cesty mezi zastávkami.“

Prodavač se vrátil do obchodu a já stál chvíli nerozhodně uprostřed haly. Nemohl jsem se dočkat, až si poslechnu Čjovy skladby, ale zároveň jsem byl strašně zvědavý na budovu s trojzubcem. Nad automatem na kávu visel jízdní řád, sestavený z velkých černých písmen a číslic. Dozvěděl jsem se, že příští vlak pojede až za dvě hodiny; neměl jsem tolik trpělivosti, abych na nádraží tak dlouho čekal, a tak jsem se rozhodl, že pojedu domů.