17. kapitola Modrý papoušek

Venku pořád jemně mžilo. Na štítu kavárny byl namalovaný pestrý papoušek, v jehož peří převládala modrá barva; nakláněl hlavu, jako by si chtěl dobře prohlédnout zákazníka vstupujícího do dveří. Ve skle okna byly vidět stromy na protější straně ulice, budovy Nerea a hieroglyfický nápis, ve který zrcadlení proměnilo písmena nad branou podniku. Přitiskl jsem čelo a nos na sklo; odlesky se rozplynuly a pod nimi se objevila malá místnost, přeplněná stolky a židlemi. Zdálo se, že uvnitř nikdo není. Vstoupil jsem do kavárny bez hostů a bez personálu; ucítil jsem vůni zapálené tyčinky ze santalového dřeva, na zdech visely kopie afrických masek a tibetské mandaly. Pomyslel jsem si, že v okolí sotva asi bydlí lidé, kteří chodí do kaváren, a pocítil jsem dojetí nad vzdorem, s jakým se majitel zřejmě už dlouhý čas bránil tomu, aby svůj podnik, který nikdo nenavštěvoval, proměnil ve výčep nebo hernu.

Místnost asi původně sloužila jako malý obchod, představoval jsem si, že tu dřív byla mlékárna nebo krámek se zeleninou. Musel jsem si udělat uličku mezi židlemi a stoly, abych se dostal k oknu, které určitě bývalo výlohou. Šoupání židlí přivolalo zezadu číšníka, který byl patrně zároveň majitelem podniku; byl to hubený mladík s dredy sahajícími do půli zad. Měl na sobě nepálskou nebo andskou halenu a byl ověšený barevnými dřevěnými korálky. Objednal jsem si kávu, sundal jsem z věšáku dřevěný rám s novinami, ale zjistil jsem, že noviny jsou měsíc staré; a tak jsem je zase pověsil nazpátek, jen jsem seděl, poslouchal bzučení ventilátoru, který se otáčel na stropě, a díval se z okna na ulici. Nebylo toho moc k vidění; po chodníku pomalu přešla stará paní, která za sebou táhla pravidelně skřípající tašku na kolečkách, za ní se na křivých nožkách belhal tlustý pes, po ulici přejela dodávka – a pak už se za oknem nic nepohnulo. Ještě jsem ani nedopil kávu, když jsem uviděl, jak ulici přebíhá Julie.

Objednala si jen velkou láhev vody, a když ji číšník přinesl, začala vyprávět. „Viola se před dvěma lety v polovině srpna objevila v Nereu u mého stolu a oslovila mě. Nevím, proč si vybrala zrovna mne; vlastně se zákaznice obracejí vždycky na mužské kolegy. Řekla mi, že potřebuje zkonstruovat speciální čerpadlo. Začala jsem se jí vyptávat, kde by mělo být umístěné, jakému účelu by mělo sloužit a pro jaký typ vody je určené. Viola mi na žádnou otázku neodpověděla, namísto toho vyndala z kapsy u kalhot složený lístek. Rozložila ho přede mnou a já viděla, že je to xeroxová kopie schématu čerpadla. Byla to vlastně soustava dvanácti malých čerpadel, které byly upevněny na konci dvanácti různě dlouhých hadic; nejdelší měřila pět metrů a třicet centimetrů, nejkratší dva metry deset centimetrů. Hadice nahoře ústily do komory ve tvaru válce, ve které se voda ze všech čerpadel mísila.

Všimla jsem si hned jedné zvláštní věci: někdo při kopírování zakryl dvěma listy papíru horní část kresby a její pravou stranu. Bylo zřejmé, že čerpadlo muselo být umístěné na začátku soustavy strojů, která mohla být dost rozsáhlá; napadlo mě, že kopie dost možná zachycuje jen první list z dlouhé skládačky ve tvaru leporela, na které je zachyceno celé soustrojí, do něhož čerpadlo patřilo. A bylo také zřejmé, že Viola nechce, aby se někdo o ostatních částech soustrojí cokoliv dozvěděl. Později jsem ještě mnohokrát přemýšlela o tom, k jaké řadě strojů je čerpadlo připojeno a čím ta řada asi končí, v co se proměňuje voda, kterou stroj nasává, jaký má celé soustrojí smysl. Pochopitelně jsem se také snažila uhodnout, do čeho je dvanáct čerpadel ponořeno; představovala jsem si nejrůznější studně a prameny; pak mě jednou napadlo, že by čerpadla také mohla být umístěna v nádobách s nějakou tekutinou, kterou zpracovalo další soustrojí; samo soustrojí, do kterého čerpadlo patřilo, by tak mohlo být jen malou součástí daleko rozsáhlejší soustavy strojů.“

„Předpokládám, že jste se nic z toho nedozvěděla dodnes,“ řekl jsem. Julie jen vzdychla.

„Co jste Viole řekla, když vám ukázala svůj výkres?“

„Víte, kdyby mi kdokoli jiný přinesl kus zmuchlaného papíru, chtěl po mně, abych podle něho vypracovala projekt čerpadla, a ani mi neřekl nic o tom, k čemu má být použito, vůbec bych se s ním nebavila. Ale s Violou to bylo jiné…“

Vzpomněl jsem si na malíře. „Viole se nedalo nic odepřít,“ řekl jsem.

„Viole se nedalo nic odepřít, je to tak,“ povzdechla si opět Julie.

„Nezdálo se vám, že Viola lidi zneužívá?“

„Ne, to ne. Nemyslete si, že Viola chtěla někoho ovládat. Určitě jí nedělalo radost, že k tomu, aby dosáhla svého cíle, potřebuje někdy pomoc od druhých lidí a že se k nim přitom nemůže chovat tak, jak by se měla chovat k někomu, kdo jí pomáhá. Když jsem viděla nákres, v prvním okamžiku mi její žádost připadala jako drzost, složila jsem zase papír a chtěla jsem jí ho hned vrátit. Ale když jsem se na ni podívala, zarazila jsem se; uviděla jsem v jejím pohledu zoufalou prosbu, abych pro ni udělala, o co mě žádá; pochopila jsem, že jí na čerpadle nesmírně záleží a také že má vážný důvod k tomu, aby mlčela o účelu stroje a o místě, pro které je čerpadlo určeno; Viola mi nic nevysvětlovala, neomlouvala se mi ani mě nepřemlouvala, ale já si najednou uvědomila, že jsem její poslední naděje a že bude zoufalá, když ji odmítnu. Tak jsme se na sebe nějakou chvíli mlčky dívaly, já pak znovu její papír rozložila a začala si podrobně prohlížet schéma. Nakonec jsem jí řekla, že se s tím pokusím něco udělat. Viola jen něco zamumlala, ani později nikdy nedávala příliš najevo své city, ale já viděla v její tváři vděčnost a pocit úlevy…“

„Už jste se jí neptala, čemu má čerpadlo sloužit?“

„Ten den už ne, ale později jsem se jí vyptávala ještě mnohokrát.“

„A opravdu jste se vůbec nic nedozvěděla?“

„Viola to zpočátku vždycky nějak zamluvila a později, když jsme se lépe poznaly, mi obvykle odpovídala nějakým žertem, vymýšlela si různá fantastická a absurdní užití čerpadla. Jednou mi vykládala, že stroj slouží k čerpání nektaru z kalichů dvanácti gigantických květin, které objevila jakási expedice na jednom palouku v amazonském pralese. Jindy zase tvrdila, že je čerpadlo určené k čerpání vody z podzemního jezera, které se nachází v jeskyni hluboko pod městem; vede prý k němu dlouhé točité schodiště, které začíná za dvířky v zadní straně šatníku v jednom bytě na periferii města. Ze začátku jsem se na ni zlobila, když mi vykládala takové věci, ale pak jsem se k ní přidávala, vymýšlely jsme historky o čerpadle spolu, někdy jsme se tím bavily dlouhé hodiny a skončily jsme až pozdě v noci. V té době ke mně Viola často chodila; bydlím u rodičů ve vile, a tak jsme seděly na terase nebo na zahradě a bavily se příběhy o čerpadle.“

„Nezlobte se, ale musím se vás na něco zeptat: opravdu jste nikdy neměla pocit, že Viola přátelství jen předstírá, protože vás potřebuje?“

Julie se usmála a řekla: „Ne, tak to určitě nebylo. Viola se hnala za něčím, pro co asi byla ochotná všechno obětovat, když by to bylo třeba. Ale neměla žádný důvod předstírat přátelství; věděla, že bych pro ni udělala, co potřebuje, ať by se ke mně chovala jakkoliv. Nikdy mi nic nepředstírala, nevlichocovala se mi, nezískala ode mne nic lstí a nezůstala mi nakonec nic dlužna. Nikdy jsme o tom nemluvily, ale bylo mezi námi jasno ve všem, na čem opravdu záleželo: že ode mne něco důležitého potřebuje, že je mi vděčná za mou pomoc, že je vděčná i za mé přátelství a má z něho radost. Myslím, že pro ni v té chvíli přece jen něco znamenalo, i když třeba jen to, že si u mne odpočinula, ale ani to nemuselo být málo. Viola mi někdy připadala strašně unavená. A když odešla, bylo mi jasné, že přišel okamžik, kdy se se mnou už nemohla zdržovat; prožívala jsem to dost těžce, ale nikdy jsem jí to neměla za zlé. A bylo hezké, jak se mi po těch pár týdnů, co jsme se stýkaly, snažila udělat radost; pokaždé když ke mně přišla, přinesla mi nějaký dárek, jednou to byla stará kniha s krásnými kolorovanými rytinami brouků na zažloutlých stránkách – vzpomínám, jak jsme si ji dlouho společně prohlížely –, jindy zase čínská skládanka, z jejíchž kousků jsme na terase sestavovaly různé květiny a živočichy, anebo krabička s krásnými barevnými motýly z lehkého hedvábného papíru, jimž stačil dech našeho rozhovoru k tomu, aby se vznášeli pokojem. Teď si myslím, že mi nosila dárky předem jako omluvu za to, že jednou bez rozloučení zmizí z mého života.“

„Říkala jste, že jste si na zahradě vymýšlely příběhy o čerpadle. Vyprávějte mi některý.“

Julie se usmála. „Už si je všechny nepamatuju. Vymyslely jsme třeba, že nektar z amazonských květů je zvláštní droga: ten, kdo se ho napije, slyší místo lidských slov krásnou hudbu. A k příběhu o podzemním jezeru jsme se pořád vracely, vytvořily jsme z něho dobrodružný román, ve kterém jsme byly samy hlavními postavami. Vnikly jsme do bytu s tajnými dvířky a sestoupily jsme po točitých schodech do podzemní říše s kovovými městy na březích jezera; jejich obyvatelé uctívali nestvůru, která žila v jezeře, jako božstvo a přinášeli jí lidské oběti. Už jsem zapomněla, jak to vlastně bylo; myslím, že nás kněží podzemního kultu zajali a chtěli nás obětovat nestvůře, ale na poslední chvíli se nám podařilo uniknout, utíkaly jsme nahoru po nekonečných točitých schodech a pod sebou jsme slyšely dupot nohou pronásledovatelů a chřestění jejich zbraní…“

Už jsem se bál, že se podzemní obluda neobjeví. „A dala by se čerpadlem, které jste navrhovala pro Violu, vyčerpat voda z podzemního jezera?“ zeptal jsem se.

„To určitě ne,“ smála se Julie. „Čerpadlo bylo dost slabé, jeho výkon by sotva stačil na vyčerpání obyčejné studny. Ale je pravda, že někdy může v jeskyni i slabé čerpadlo uvolnit přístup ke skrytému jezeru, totiž v těch případech, kdy stačí vyčerpat vodu z přepadu, který k jezeru uzavírá cestu – asi jako sifon pod kuchyňským dřezem.“

„Myslíte si tedy, že Violino povídání o čerpadle byly jen výmysly, které neměly nic společného se skutečností?“

„To bych si netroufla říci. Viole se nedalo věřit nic z toho, co říkala, dokonce se jí nedalo věřit ani to, že její lži byly doopravdy lži.“

„Neuráželo vás to?“

„Vím, že se Viola bála, že mě urazí lhaním, a zároveň mi nemohla říci pravdu; a tak situaci, která pro ni určitě nebyla příjemná, vyřešila tím, že na mé otázky odpovídala žertem. Žert neříká pravdu, a přitom vlastně nelže. Samozřejmě jsem nikdy nebrala řeči o podzemní nestvůře vážně. Ale už tenkrát mě napadlo, že Violiny výmysly mohly být nějakým vzdáleným echem toho, co se tak zoufale snažila zatajit, a že možná ukazují cestu k pravdě. A kromě toho…“ Julie se na chvíli zarazila. „Kromě toho jsem dvakrát s Violou zažila něco, co si neumím vysvětlit a co jako by podivně potvrzovalo její nejfantastičtější výmysly.“

Zase se odmlčela, jako by si vybavovala zasuté vzpomínky, pak pokračovala: „Stávalo se, že Violu někdo volal na mobil, zrovna když byla se mnou. Pokaždé jsem natahovala uši, aby mi neuniklo žádné slovo. Ale Viola vždycky odpovídala úsečně, většinou říkala jen ‚ano‘, ‚ne‘, ‚možná‘; nedalo se vůbec poznat, s kým a o čem mluví. Jednou se ale věc, o kterou šlo, patrně nedala vyřídit jednoslabičnými a dvouslabičnými slovy; a Viola tenkrát odešla s mobilem do vedlejšího pokoje, abych ji neslyšela. Přiznávám se, že jsem se vykradla po špičkách z místnosti a poslouchala na chodbě za dveřmi. Zaslechla jsem jen pár útržků vět, které nedávaly moc smyslu. Nejdřív jsem zřetelně slyšela, že Viola vyslovila jméno ‚Tannhäuser‘, pak jsem dlouho nemohla rozeznat vůbec žádné slovo, až jsem zaslechla, jak říká: ‚… ptáčník už bude v pořádku, budeme se muset věnovat loutkáři…‘ A nakonec přišlo to nejpodivnější: Viola řekla do telefonu: ‚… bude třeba se podívat, jaká je hladina vody v jeskyni…‘“

„Třeba s člověkem, s kterým mluvila, žertovala stejně jako s vámi.“

„Určitě ne. Slyšela jsem v jejím hlase vážnou starost.“

„Jak si tedy Violina slova vysvětlujete?“

„Neumím si je nijak vysvětlit. Když jsem slyšela Violu mluvit o jeskyni, přeběhl mi mráz po zádech. V tu chvíli mi napadlo, že třeba alespoň něco z toho, co mi vykládala o podzemním jezeru a obludě, je pravda.“

„A co Tannhäuser, ptáčník a loutkář?“

„Netuším, o jakého ptáčníka a loutkáře by mohlo jít a jak by mohli souviset s čerpadlem. Viola se nikdy o nikom takovém nezmiňovala. Pokud jde o Tannhäusera, jestli se dobře pamatuju, děj opery se částečně odehrává v jeskyni ve Venušině hoře, na břehu podzemního jezera…“

Julie se odmlčela. Přemýšlel jsem, jak by Tannhäuser, ptáčník a loutkář mohli souviset s tím, co jsem slyšel od Jonáše a od malíře, ale nic mě nenapadlo. A tak jsem se zase obrátil k Julii a připomněl jí: „Mluvila jste o dvou zážitcích…“

„Druhý zážitek byl ještě znepokojivější,“ řekla Julie. „Viola u mne někdy přespala; jednou jsem se v noci probudila a uviděla jsem ve slabém světle venkovní lampy, které pronikalo oknem do pokoje, že strnule sedí na posteli. Podívala jsem se na budík na nočním stolku, fosforeskující ručičky ukazovaly deset minut po třetí hodině. Zeptala jsem se jí, proč nespí, ale Viola mi nevlídným hlasem, který jako by patřil někomu úplně jinému, řekla, abych byla zticha. V té chvíli jsem si uvědomila, že něčemu soustředěně naslouchá. Zaposlouchala jsem se také do ticha…“

„Co jste slyšela?“

„Nevím, možná že nic. Byl nejtišší čas noci, kdy už usnuli ti, kteří byli dlouho vzhůru, a kdy se ještě neprobudili ti, kteří brzy ráno vstávají. Slyšela jsem šumění krve v uších a z toho šumu se vynořovala a zase se v něm ztrácela tichounká směs nočních zvuků, ztlumených nesmírnou dálkou nebo mnoha silnými zdmi. Byly to zvuky na samé hranici ticha, anebo spíš zvuky, ze kterých je samo ticho upředeno, a sotva bylo možné oddělit jeden od druhého a utřídit je. Bylo dokonce obtížné říci, jestli ty zvuky vůbec byly skutečné; možná že byly, ale byla to tak slabá skutečnost, že se takřka nelišila od představ přicházejících ze spánku, který se opět blížil. Byl to divný pocit; masa beztvarého ticha na mně v tu chvíli ležela tíživěji než nejstrašnější rámus.“

„Opravdu se vám nepodařilo rozpoznat žádný hlas?“

„Některé šelesty snad mohly být hlasem nesmírně vzdáleného vlaku, noční tramvaje, rádia, které někdo zapnul v jiném domě, v jiné ulici… A do těch hlasů byl vpleten jeden zvuk, který se mi vůbec nepodařilo zařadit, bylo to tichounké rytmické drnčení, něco jako tohle…“

A Julie vzala ze stolu plastikovou láhev a přejížděla nehtem po jemném vroubkování v zúženém místě. Zvuk nebyl hlasitější než tiché hučení ventilátoru, musel jsem sklonit hlavu, abych jej zaslechl.

„Mohl to být hlas nějakého drobounkého hmyzu, který vlétl oknem do pokoje,“ pokračovala Julie, „mohlo to být vrčení nějakého stroje, které přicházelo z velké dálky, mohl to být také hlas neznámého zvířete ozývajícího se z hlubin země…“

„Byl to zvuk, jemuž naslouchala Viola?“

„Myslím, že ano.“

„Zeptala jste se jí na to ráno?“

„Když jsem se ráno vzbudila, Viola v pokoji nebyla. Už za mnou nikdy nepřišla; když jsem se na ni dívala v noci, bylo to naposledy, co jsem ji viděla.“