54. kapitola V ústavu

Cestou jsem přemýšlel, za jakou stopou se dám teď, ale uvědomil jsem si, že už mi žádná stopa nezbyla. Všechny jsem je prozkoumal a žádná z nich mě nikam nepřivedla. Octl jsem se opravdu na konci svého pátrání po Viole Jonášové? Všechno svědčilo o tom, že ano. Pocítil jsem smutek. Zůstanou mi opravdu do konce života jen fragmenty neznámého příběhu, které se budou vracet a zarůstat snem? Začal jsem probírat všechny stopy, na které jsem narazil, a přemýšlel jsem, jestli by mi některá z nich mohla ještě něco říci. Napadlo mě, že zbývá jediná možnost: pokusit se dozvědět něco víc o Dionysiovi z Gazy; třeba se v jeho spisech anebo v nějaké podrobnosti jeho života, o které se mi vrátný nezmínil, skrývá nápověda, na kterou čekám. Na první pohled to sice vypadalo, že dávný filosof sotva může nějak objasnit případ zmizelé dívky, ale na druhé straně jeho život a dílo byly nejstaršími stopami, s jakými jsem se setkal, a proto by v sobě mohly ukrývat kořen všech ostatních stop.

A vzpomněl jsem si na nemluvného muže s hustým převislým knírem, jehož kniha o Platónově etice vyšla v nakladatelství, kde jsem donedávna pracoval. Jmenoval se Wirth a byl uznávaným odborníkem na řeckou filosofii, zejména na novoplatonismus. Ten by mi jistě mohl něco o Dionysiovi říci a pravděpodobně u něho také najdu alespoň některé filosofovy spisy. V telefonní budce, která stála blízko kiosku a lavičky, kde mi architekt vyprávěl Bernetův příběh, jsem si našel ve Zlatých stránkách adresu ústavu, kde Wirth pracoval. Bylo už ale pozdní odpoledne, a tak jsem se rozhodl návštěvu odložit na zítra.

Příští den jsem dlouho spal a za Wirthem jsem vyrazil po obědě. Ústav sídlil v rozlehlém jednopatrovém stavení, které mělo čtvercový půdorys a strmou červenou střechu, nad kterou vyčnívaly koruny kaštanů. Dům byl původně zřejmě statek, který postupující město obklíčilo, pohltilo a po několik desetiletí se ho snažilo zbavit vesnického rázu. Ale v širokém průjezdu byl pořád cítit pach, jaký vydechují venkovská stavení za horkého léta, a také kus dvora, který jsem viděl – zeleně natřená pumpa stojící mezi dvěma kaštany –, připomínal spíš náves. Ústav sídlil v celém prvním patře budovy; ke kancelářím byl přístup z ochozu, po kterém bylo možné obejít čtvercový dvůr kolem dokola. Vystoupil jsem na ochoz po rozviklaných dřevěných schodech a procházel jsem podél dveří, které byly většinou kvůli horku otevřené; viděl jsem za nimi úzké tmavé kanceláře. Bylo tu ticho, jen odkudsi z druhé strany dvora se ozývalo bzučení počítačové tiskárny; připadalo mi, že je to jeden z příjemných a uspávajících zvuků, jaké bývají slyšet za letního poledne na vesnici.

V jedné z místností jsem zahlédl silný zátylek postavy, jež takřka beze zbytku vyplňovala jakousi apsidu, kterou na konci místnosti vytvořily hromady knih a papírů naskládané na podlaze a po obou stranách psacího stolu. Byl to bezpochyby Wirth; vypadal zezadu žalostně, jako kdyby jeho tělem nějaká velká zlá ruka ucpala otvor v papírové mase a jako by teď jen bezmocně čekal, až ho někdo vytáhne. Zaklepal jsem na otevřené dveře a Wirth se ke mně otočil. Když jsem ho viděl v tomto prostředí, napadlo mě, že se jeho podsaditá postava, která neměla téměř žádný krk, zformovala za dlouhá léta neustálým krčením před vratkými sloupy knih a spisů, jež se na policích nebezpečně nakláněly a hrozily zřícením. Na tváři měl svůj obvyklý zasmušilý výraz. Když mě uviděl, překvapeně zvedl obočí, stejně husté jako knír, a mlčky ukázal rukou na prázdnou židli. Posadil jsem se zády ke dveřím; místnost byla tak malá, že jsme se dotýkali koleny. V otevřeném okně nad stolem byl vidět kus fasády protějšího činžáku; zbytky venkovských vůní se ztratily v pachu potištěného papíru; iluze venkovského poledne se rozplynula. Vysvětlil jsem Wirthovi, že jsem za ním přišel, protože bych se rád něco dozvěděl o Dionysiovi z Gazy.

„Dionysios z Gazy? Kdo to je?“ řekl Wirth a svraštil obočí.

Zarazilo mě, že ho nezná. „Myslím novoplatónského filosofa, který po uzavření Akademie odešel s Damaskiem a Simplikiem do Persie,“ vysvětloval jsem zmateně.

Chvíli se na mne díval asi tak, jako se návštěvník zoologické zahrady dívá na rosomáka v kleci, a nakonec prohlásil: „Nikdo takový neexistoval.“ Pak ještě dodal: „Ledaže by nedávno došlo k novému objevu nějakého rukopisu, o kterém jsem se ještě nedoslechl, ale o tom pochybuji.“

„Ale Dionysiova díla byla publikována už v devatenáctém století…,“ namítl jsem.

„Zajímavé,“ řekl a pořád si mě zkoumavě prohlížel. „Můžete mi prozradit, kde jste se o tom svém Dionysiovi dočetl?“

Chtěl jsem mu říci, že mi o něm vyprávěl vrátný v podniku vyrábějícím kancelářské stroje, ale uvědomil jsem si, že by to asi nebral jako přesvědčivý argument dokazující Dionysiovu existenci. Jak jsem mu měl vysvětlit, že jsem při vyprávění vrátného viděl Dionysiovu postavu i s jeho gesty, tónem hlasu a mimikou tak zřetelně, že mě ani na okamžik nenapadlo pochybovat, že skutečně žil? A proč by si vrátný tak složitý příběh vymýšlel? Nebo se sám stal obětí mystifikace? Wirth se chvíli bavil mými rozpaky; pak se beze slova otočil k počítači. Chvíli mu trvalo, než vyhrabal zpod hromady papírů klávesnici; připojil se k síti a vyťukal slova DIONYSIUS OF GAZA. Oba jsme mlčky hleděli na obrazovku. Za chvíli se na ní objevil nápis NO MATCH FOUND.

Wirth pak ještě zadával všem možným vyhledavačům slova Dionysius, Dionysios, Dionys, Denis ve spojení s Gazou; objevovalo se leccos, ale žádný Dionysios z Gazy nebyl na celé síti k nalezení. Wirth se ke mně zase otočil a s pobaveně zdviženým obočím se na mne podíval, jako by mi chtěl říci: „Tak tohle bychom měli. Co si budete přát dalšího?“ Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet. Poprosil jsem ho, aby se mi ještě pokusil najít heslo Archibald Archer. Objevilo se několik odkazů k různým Archerům, ale žádný z nich se nejmenoval Archibald, nebyl archeologem ani cestovatelem, a především žádný Archer nevynalezl psací stroj.

Díval jsem se na obrazovku svítící pod oknem, ve kterém byla vidět zeď starého domu – a najednou mi všechno došlo. Vzpomněl jsem si, jak mě vrátný vábil do vrátnice, jak moc stál o to, abych si vyslechl jeho vyprávění, na jeho nářky nad nemocnýma očima, na nezvyklou pohostinnost, kterou mi prokazoval, na láhev drahého vína. V tu chvíli se mi zdálo, že vidím zřetelně celý jeho život: když mu zakázali dělat jeho práci, jedinou radostí jeho osamělého života zůstala četba historických knih; přinášela mu takovou radost, že se po převratu ani nepokoušel najít si práci ve svém oboru; když pak kvůli nemoci očí nemohl číst, zbyla mu jen jediná zábava: vymýšlel si ve vrátnici příběhy o věcech, které ho obklopovaly, příběhy, do kterých zaplétal své historické a filosofické vědomosti i vzpomínky na dobrodružné knížky, jež četl v dětství. Tak si při pohledu na velký znak na zdi vysnil příběh o neurotickém řeckém filosofovi a anglickém dobrodruhovi. Byl jsem teď přesvědčen, že kdybych se ho zeptal na jeho plnicí pero, na starou lampu na jeho stole nebo na žlutý vysokozdvižný vozík, který stál před okny vrátnice, vyprávěl by mi o všech těch věcech stejně dlouhý příběh.

Nepodezíral jsem ho z toho, že si ze mne chtěl jen vystřelit. Třeba neuměl zapisovat své příběhy, třeba na to neměl dost sil nebo se mu postavy a děje začínaly rozplývat, když bral pero do ruky, anebo byla jeho oční nemoc tak vážná, že mu zabraňovala i psát, ale bylo by mu líto, kdyby tváře, které stvořil a které pro něj byly zřejmě živější než skuteční lidé, úplně zmizely ze světa. Proto si přál sdělit někomu osudy svých postav. Když jsem se objevil ve vrátnici, když jsem se zajímal o věc, kterou už zapředl do dlouhého příběhu, a když na mně bylo vidět, že jsem plný touhy naslouchat, nemohl asi odolat pokušení vyprávět mi podrobně o dlouhém putování Dionysia z Gazy a o skvělých dobrodružstvích Archibalda Archera, které si vysnil za osamělých nocí ve vrátnici při pohledu na znak podniku. A také mi došlo, že k slasti z vyprávění se družil špatný pocit z toho, že mě klame; a pochopil jsem, že drahé víno, kterým mě hostil, mělo být omluvou a odškodněním. Nezlobil jsem se na něj, byl jsem mu vděčný za jeho příběh, i když neměl se zmizením Violy nic společného, a byl jsem rád, že jsem mu mohl dělat posluchače. A Dionysios z Gazy se docela dobře hodil do reje postav, který vyvstával ze tmy jako Violina suita.

Nechtělo se mi Wirthovi vyprávět své příhody při hledání Violy, a tak jsem mu jen řekl, že jsem pátral po významu jistého obrazce a přitom jsem narazil na vyprávění o Dionysiovi; zřejmě jsem nepochopil, že šlo o beletristickou fikci. Pak jsem vstal, abych se rozloučil. Wirth se zeptal, co to bylo za obrazec, a já se sklonil k psacímu stolu, vylovil jsem ze škvíry mezi dvěma hromadami knih tužku a rychle načrtl na jeden z papírů, které ležely na stole, dvojitý trojzubec. Wirth vzal papír, dlouho si jej prohlížel, mračil se a tahal se za knír. A mně bylo náhle jasné, že jej nevidí poprvé. Takhle nějak to vždycky začínalo; věděl jsem, že se v těsné kanceláři za chvíli začne rozvíjet další linie složitého případu. Do jakých vzdálených krajin, do jaké blízké nebo dávné minulosti mě zavede? Znovu jsem se posadil a čekal jsem, až Wirth promluví.

„To je zvláštní,“ zabručel, „úplně stejný znak už jsem viděl. Vloni na podzim mi ho ukazoval Arnošt, náš civilkář.“

„Civilkář?“

„Hoch, který si u nás odbývá civilní vojenskou službu; stará se o počítače a o webové stránky ústavu. Vzpomínám si, že se tenkrát zrovna vrátil z dovolené. Přišel za mnou, nakreslil mi na kus papíru přesně tohle a ptal se mě, jestli to není písmeno, které patří k nějakému starému písmu.“

„A patří?“

„Ne, jistěže ne.“

„Mohl bych s Arnoštem mluvit?“

„Najdete ho v pátých dveřích nalevo.“ Wirth se ještě chvíli zaraženě díval na obrazec, snad přemýšlel o tom, jestli mu něco neuniklo, jestli třeba opravdu neexistoval filosof Dionysios z Gazy, o kterém se nikdy nic nedozvěděl a kterému se podařilo uniknout encyklopediím i internetové síti, ale pak cosi nesrozumitelného zabručel, položil list se znakem na jednu z hromad papíru, jež jej určitě za krátký čas pohltí a už nikdy nevydá, a obrátil se zase ke svým knihám.