48. kapitola Santa Rosalia

„V první větě románu se hlavní hrdina opírá o zábradlí lodi, která právě připlouvá k Santa Rosalii, hlavnímu městu jakési jihoamerické republiky. Hrdina se jmenuje Pierre, je mu třicet dva let a je to bankovní úředník z Paříže. Nedávno se rozvedl. Rozhodl se, že si vezme dlouhou dovolenou a bude cestovat po světě. Loď, na jejíž palubě stojí, připlouvá ze sousední země, kde Pierre prožil dva poklidné týdny na promenádách a v plážových barech. O zemi, k jejímuž hlavnímu městu připlouvá, Pierre příliš neví. Slyšel, že před několika lety tam došlo k vojenskému převratu, ale k nějakým převratům v té době docházelo i ve všech sousedních státech. To, co se říkalo o režimu v zemi, nevzbuzovalo přílišnou úctu k tamější vládě, ale neznělo to o moc hůř, než co slyšel o jiných zemích. Původně chtěl zemi minout – podle všeho by se tu nesetkal ani s výjimečnými památkami, ani s krásnou přírodou a písečnými plážemi –, ale hlavní město leželo na trase jeho plavby, a tak si řekl, že se v něm tři nebo čtyři dny zdrží. Loď přistála v přístavu, který se nacházel tady…“ A Bernet ukázal tužkou na plánku bod označený písmenem B.

„Pierre se už v Paříži rozhodl, že bude cestovat jen s malým zavazadlem a všechno potřebné si bude kupovat na cestě, a tak vyšel z přístavu s lehkou cestovní brašnou přes rameno. Šel zvolna širokou rušnou třídou, na tabulce z mramoru si přečetl, že se jmenuje třída Druhého srpna; bylo to asi datum nějakého legendárního povstání nebo vítězné bitvy, ale Pierra význam data nezajímal a nehodlal po něm pátrat. Třída byla po obou stranách vroubená řadou vysokých palem. Bylo časné odpoledne, slunce ještě stálo vysoko nad mořem. V tom, jak ulice ubíhala do dálky bez sebemenšího zaváhání, bez jediného ústupku terénu nebo starší zástavbě, bylo cosi snového, jako by třída vyvstala na pláni najednou nějakým kouzlem, které v ní pořád přetrvávalo. V místě, ke kterému se sbíhaly všechny přímky, viděl fasádu rozlehlé budovy, jejíž detaily byly rozpité oparem dálky; její prostřední část zakrýval chomáč věcí, které byly zřejmě ve skutečnosti od sebe hodně vzdálené a dohromady je spojil jen rozmar perspektivy; Pierre se je nesnažil od sebe oddělit, jen mu napadlo, že zvláštní bílá záře, která je obklopovala, je asi vodní tříšť fontány.“

Bernet nejdřív zabodl hrot tužky do místa, které bylo asi jeden centimetr pod bodem B – to bylo zřejmě místo na třídě Druhého srpna, kde se právě nacházel Pierre –, a pak zvolna pohyboval tužkou dolů po přímce, jako by sledoval směr Pierrova pohledu; hrot tužky minul body F, H, J a L, přejel přes ovál a zastavil se v bodě N.

„Asi po čtvrthodině cesty Pierre míjel honosný vchod do hotelu; markýzu lemovaly žerdě, na kterých zplihle visely vlajky všech možných států. Vešel dovnitř a nechal se zavést do pokoje ve třetím patře, s vysokým stropem a lesklým pseudorokokovým nábytkem. Když pokojská odešla, pozoroval chvíli ruch na ulici z úzkého balkonu s ozdobným tepaným zábradlím, který se vznášel nad korunami palem. Pak si lehl na chladný potah široké postele, díval se na vzorek záclon, který sluneční světlo promítalo na bílou zeď. Usnul a spal asi hodinu; pak se vydal na průzkum neznámého města.“

Andrea s Barborou připluly k okraji bazénu, opřely o něj paže, pokryté třpytícími se kapkami, a poslouchaly Bernetovo vyprávění.

„A tak Pierre jde s rukama v kapsách, prochází kolem výkladů zlatnictví, obchodů s vínem a cestovních kanceláří, míjí banky a restaurace, pozoruje langusty, které pomalu kývají tykadly v akváriích před vchodem do restaurací. U stolků, jež stojí na chodníku, hosté v tuto dobu pijí barevné koktejly. Je mu nápadné, že souvislou frontu domů dosud ani na jednom místě nepřerušilo ústí vedlejší ulice. Zato se otevírají pořád nové a nové pasáže; Pierre nahlíží dovnitř a vidí, že se do nich přelévá luxus hlavní třídy a jiskří tu za výlohami ve světle žárovek a reflektorů; snaží se zahlédnout denní světlo na konci průchodů, ale jeho pohled vždycky narazí na blízký nebo vzdálený ohyb.“

Bernet posunkem nabídl dívkám pití, ty ale zavrtěly hlavou, a tak jen dolil do našich skleniček.

„Jak Pierre pokračuje v cestě, lidí na ulici ubývá, zdá se, že život města je přitahován mořem a že jeho vlna nedosáhne příliš daleko od břehu.“ A Bernet předvedl, o jakém úseku hlavní třídy teď mluví: dotkl se hrotem tužky místa, které se nacházelo asi ve třech čtvrtinách vzdálenosti mezi body B a F. „Také kolem sebe vidí daleko méně obchodů; prochází teď kolem zamčených dveří paláců, za jejichž sklem zahlédne tváře domovníků v livreji, a kolem exkluzivních klubů, které se zřejmě úmyslně stáhly do klidnějšího úseku hlavní třídy. Konečně přijde k místu, kde se z obou stran otvírá ústí ulic, jež jsou jen o něco málo užší než třída Druhého srpna.“

Ukázal jsem na bod F a Bernet přikývl.

„Domy na všech čtyřech nárožích jsou zkosené, a tak se křižovatka proměnila v kruhové náměstí; uprostřed něho se z kašny vynořuje Poseidonovo spřežení. Ulicí v těch místech už jen zřídkakdy projede automobil, a tak Pierre v tichu, které tu vládne, slyší pleskání proudu, který vytéká z lastur Tritonů a dopadá na kamenné hřbety mořských koní.

Rozlehlá stavba na samém konci třídy je teď o něco blíž a Pierre rozeznává bílé pravidelné sloupořadí tyčící se před fasádou; přesto mu palác pořád připadá nesmírně vzdálený. Za náměstím stojí po každé straně ulice ještě čtyři vysoké honosné domy, pak třída Druhého srpna zcela mění svůj charakter; tvoří ji teď dvě řady vil, které ustoupily od chodníku hluboko do zahrad; nad korunami palem vyčnívají špičaté střechy s kovovými korouhvičkami a horní patra s rozevřenými dřevěnými okenicemi. Ale dříve než Pierre vykročí k vilám, zabočí do ulice, která se otevřela po pravé straně a kterou, jak si přečte na mramorové tabuli nad hlavou, pojmenovali po jakémsi generálu Molinovi.“

Abych Bernetovi ukázal, že ho pozorně sleduju, položil jsem prst na bod F a pak jsem jím pohnul směrem k bodu A. Bernet opět spokojeně přikývl.

„Zpočátku ještě vidí kluby a bary, s jakými se setkával v posledním úseku třídy Druhého srpna, ty ale brzy zmizí a Pierre náhle jde pod šedivými, oprýskanými zdmi domů, z nichž některé mohly být před léty přepychovými sídly, ale teď zřejmě zůstaly prázdné anebo se do nich nastěhovali obyvatelé z chudinských částí města, kteří proměnili chátrající paláce ve vertikální slumy; Pierre vidí na balkonech prádlo, které vlaje na šňůře přivázané mezi dvěma otlučenými novobarokními sloupy nebo mezi zadumanými karyatidami; když míjí průjezdy domů, zahlédne v atriích záhony se zeleninou. Čím více se domy vzdalují od křižovatky, tím jsou zchátralejší a zpustlejší, na římsách rostou keříky, jejichž kořínky se zachytily v prasklinách zdi. Ulice se lehce ohýbá, takže není vidět, jak pokračuje dál, ale Pierre cítí, že i v neviditelné časti ulice za ohbím pokračuje rozklad; napadne ho, že v místě, kde ulice narazí na mořský břeh, by asi uviděl jen ruiny porostlé bodláčím.

Zastaví se; má pocit, že se dívá na scénu, na níž se odehrává nesrozumitelné drama. Přemýšlí, co se v těchto místech města událo: nejdříve asi z nějakého neznámého důvodu začali Molinovu třídu opouštět její původní obyvatelé; když se ulice proměnila v tichou zónu chátrání, usazovali se v opuštěných bytech lidé pocházející z chudinských čtvrtí a zároveň se sem z třídy Druhého srpna začaly přelévat kluby a podniky, které zřejmě měly dobrý důvod zmizet z hlavní třídy a nebýt příliš na očích veřejnosti; tyto podniky se však zalekly zástupu temných domů osídlených nepředvídatelnými a bezejmennými obyvateli a zastavily se ve svém postupu už několik desítek metrů od začátku ulice. To všechno jsou však jen domněnky, Pierre se vrací na náměstí s Poseidónovou kašnou; myslí na to, že z města odjede příliš brzy, než aby mohl pochopit smysl scény, která se před ním na chvíli rozevřela a která mu už navždy utkví v paměti jen jako nesrozumitelný obraz – a tato myšlenka v něm vyvolá zvláštní blaženost.

Pokračuje v cestě východním směrem, jde teď kolem zahrad obehnaných vysokými mřížemi; někdy je vidět mezi kmeny palem a rozložitých stromů, jejichž jméno nezná, terasa s opuštěným houpacím křeslem mezi štíhlými sloupky, jindy jen zahlédne skulinou v listí kus bílého schodiště. Občas ho mine automobil, ale v této části města nepotká ani jednoho chodce. Zastaví se na náměstíčku sevřeném mřížovím plotů, za nimiž se tísní hustá tropická vegetace; v jeho středu stojí nízký bronzový pomník, představující mladého muže s vlnitými vlasy a licousy, který sedí na jakémsi balvanu; mladík hledí zasněně průhledem hlavní třídy k moři a přitom se chystá cosi zapsat brkem na list papíru, který si dost nepohodlně a nesmyslně přidržuje levou rukou na koleni. V těchto místech třídu Druhého srpna protíná kolmá ulice, která je také lemovaná zahradami a vilami; zdá se, že v obou směrech náhle končí v křoví.“

Bernet ukázal na bod H, označující místo, kde právě stojí Pierre, a potom na body G a I.

„Pierre pokračuje v cestě. Zakrátko se opět změní scenerie. Stojí na dalším rozcestí, také ono se stejně jako všechna předchozí rozšiřuje v kulaté náměstí. Tentokrát se v jeho středu tyčí obelisk z hladkého mramoru, který je patrně postavený na oslavu nějakého dávného vítězství, protože dole jej obepíná bronzový reliéf zobrazující prapory a různé druhy zbraní. V tomto místě zahrady končí.“

Bernet už nic na plánku neukazoval, ale bylo jasné, že mluví o místě, které označil písmenem J.

„Třída Druhého srpna se teď rozvětvuje do tří ulic. Pierre tu vidí jen budovy, které vypadají jako sídla vysokých úřadů. Také tyto ulice jsou bez lidí; jen před vchody drží stráž vojáci v uniformách. Rozhodne se, že půjde ulicí, která je zcela nalevo… (Bernet projel hrotem tužky trasu J–M.) Potvrdí se mu, že v budovách opravdu sídlí ministerstva a státní úřady. Vojáci se na osamělého chodce dívají podezřívavě, ale nikdo ho nezastaví. Ulice ústí do prostoru rozlehlého náměstí. (Několikrát obkroužil tužkou elipsu.) Ve středu náměstí se chvěje vysoký sloup vodotrysku, který je teď už zbarvený růžovým světlem zapadajícího slunce stejně jako světlá fasáda presidentského paláce.“ (Dotkl se hrotem tužky nejdřív bodu ve středu elipsy a potom bodu N.)

„Projde napříč prázdným náměstím, na jehož dlažbě leží jeho dlouhý stín, a zastaví se před ozdobnou mříží brány, která vede do palácových zahrad. Za mříží nepohnutě stojí netečně se tvářící vojáci; bílé střapečky na čepicích, bílé šňůry na uniformách a bílé rukavice na rukou svírajících samopaly svítí v tmavnoucí zahradě. Když se Pierre obrátí, vidí průhledem hlavní třídy v dálce mořský horizont, k němuž sestupuje slunce. Vrací se k hotelu; cítí uspokojení z toho, že nezanedbal prohlídku města, jak se mu to na cestách někdy stávalo, a že bude moci zítra nebo pozítří s klidným svědomím odjet z tohoto města a z této země, z níž si bude po zbytek života pamatovat jen palmy na promenádě, zchátralé paláce, setmělé zahrady a růžový šumící sloup fontány.“

Během Bernetova vyprávění dívky vylezly z bazénu, usadily se na bílých dlaždicích a mlčky naslouchaly příběhu, který poprvé četly na pláži v Salernském zálivu.

„Zahrady ve vilové čtvrti jsou ještě temnější, vonnější a tišší, jen čas od času se z jejich hloubky ozve pronikavý výkřik nějakého ptáka. Pierrovi to připomene jeho letní venkovský dům ve Francii a ponoří se do vzpomínek; tak projde v zamyšlení velký kus cesty; když se rozhlédne, zjistí, že už je na rušné části třídy Druhého srpna. Po chodníku politém růžovým světlem se mu plazí vstříc dlouhé stíny palem; světlo se odráží od kapot automobilů a zarývá se mu bolestně do očí. Za chvíli slunce sestoupí do korun palem a promění se v roj blikajících světel. V zahrádkách restaurací je teď plno. Nad stoly se rozsvěcejí bílé koule a svítí na pozadí růžově a fialově pruhovaného nebe; v jejich svitu se lesknou na talířích červené krunýře humrů, stříbrná kůže ryb a kopce ledové tříště, do nichž jsou zasazeny šedé ústřice. Pierre se posadí na terasu jedné restaurace nedaleko hotelu, kde bydlí, nechá si číšníkem doporučit dobré místní víno a pak sedí, pije pomalu víno, dívá se na poslední hry světla na fasádách domů a v korunách palem. Takřka v jediném okamžiku se rozlije noc, na hlavní třídě teď září do tmy lampy před palmami, bílé koule vznášející se nad stolky restaurací, oslnivá světla výloh a barevné neony na fasádách. Pomyšlení, že v této zemi, z níž zítra nebo pozítří odjede, nemusí poznávat nic jiného než její mírná a oslnivá, bílá a barevná světla, v Pierrovi opět vyvolá pocit, který má blízko ke štěstí.“

Uvědomil jsem si, že navzdory palmám, ústřicím a španělským jménům nemám pocit, že poslouchám vyprávění o exotické zemi. Připadalo mi, že hlavním hrdinou Bernetova příběhu je horko – horko, které rozpouští myšlenky, vzpomínky a cíle, stejně jako navrací vědomí i věci nějakému společnému staršímu, pomalému času, v němž se vše noří do života šelestů, vln a šumů; takové horko leželo už několik dní i v ulicích mého města. Uvědomil jsem si, jak poznamenalo způsob, jakým jsem se při hledání Violy setkával s věcmi a jakým věci přede mne předstupovaly, jakým se mi otvíraly a uzavíraly; myslel jsem na to, že mé hledání by se asi odvíjelo úplně jinak, kdyby mě Jonáš oslovil v listopadu. A pravděpodobně by skončilo hned na začátku; věděl jsem, že k důvodům, které mě vedly k tomu, abych se vydal na cestu za Violou, také patřilo slastné tušení, že pátrání bude probíhat ve světě horkých zdí a vylidněných letních ulic, ve vedru, které z věcí uvolňuje fantaskní obrazy. Horko bylo možná ještě silnější drogou, ještě důmyslnější pastí a nebezpečnějším lotosem než světla, o kterých jsme se přeli s Andreou a Barborou.