32. kapitola Na konečné tramvaje

„Neposadíme se na chvíli?“ navrhl architekt. Koupili jsme si v kiosku dvě láhve piva a sedli si na lavičku vedle řidiče. Ten za chvíli hodil prázdný kelímek do koše, kolem kterého kroužilo několik vos, s hlasitým povzdechem nastoupil do prázdné tramvaje, zazvonil a odjel. Upíjel jsem pomalu studené pivo, díval se na asfalt, do něhož byly zasazeny koleje a z jehož prasklin se všude prodírala tráva a bodláčí, na tmavozeleně natřený plot z vlnitého plechu na druhé straně smyčky, za kterým vyčnívala stříška nějaké dílny; opírala se o slepou, žlutě natřenou boční zeď činžáku, posetou bílými skvrnami po dešti a rozdělenou šikmým stínem na světlou a tmavou polovinu. Odkudsi právě bilo poledne. Čekal jsem, až architekt začne vyprávět.

Vypil láhev do poloviny, postavil ji vedle sebe na lavičku a řekl: „Nevím, jak všechno to, o čem jste mluvil, souvisí s Bernetem. Ale připadá mi, že příběh ztracené dcery, který jste mi naznačil, se v něčem podobá příběhu Bernetova života – jako by to byly dvě novely, které napsal jediný autor a ve kterých je možné najít stejný styl… Potkal jsem poprvé Berneta před devatenácti lety, když začal chodit do stejné třídy jako já. Bylo nám oběma dvanáct let. Ale tenkrát jsem ho vlastně vůbec neznal, i když jsme celý jeden rok seděli vedle sebe v lavici. Berneta v té době neznal nikdo, byl to zamlklý, samotářský chlapec a s nikým ve třídě se nikdy nekamarádil. Neučil se nijak zvlášť dobře, připadal nám dokonce trochu zaostalý. Zdálo se, že ho nic nebaví. Když se v první polovině devadesátých let začaly objevovat v novinách zprávy o úspěšném finančníkovi Bernetovi, který rychle stoupal po žebříčku nejbohatších lidí ve státě, dlouho mě vůbec nenapadlo, že by to mohl být můj někdejší plachý spolužák.“

Architekt se zamyslel. „Ještě zvláštnější ale je, že plachým dítětem vlastně zůstal dodnes. A vůbec nejpodivnější je, že své jmění nabyl právě díky tomu.“

Napil se piva a pak pokračoval: „Bernet získal svůj obrovský majetek jen tím, že seděl doma u počítače. Jeho postava byla brzy opředená divokými pověstmi. Bernet dokázal předjímat pohyby finančního trhu s takovou bravurou, že se zdálo, že musí znát zatajovanou minulost a skrývanou přítomnost mnoha firem a bank – a z toho se rodily fámy o vyzvědačích, kteří za nocí procházejí po střechách jako Batman a dokáží se dostat do zamčených kanceláří, o senzibilech, kteří čtou myšlenky bankéřů, o geniálních hackerech, kteří na webu proniknou do nejpřísněji chráněných souborů. Slyšel jsem vyprávět o exotických krasavicích, které v ložnicích vyzvídají na manažerech velkých podniků obchodní tajemství, a o tom, jak Bernet v tu chvíli ve své kanceláři poslouchá s doutníkem v ústech a sklenicí koňaku v ruce jejich rozhovor, který mu předává vysílačka zabudovaná do rubínové náušnice. Došlo to tak daleko, že když se na chodbě banky nebo v předsíni správní rady nějakého velkého podniku objevila neznámá krásná žena, hned se o ní šeptalo, že určitě pracuje pro Berneta. Bernet vždycky žil dost samotářským životem a jeho uzavřenost ještě více podněcovala pověsti, ve kterých hrál roli hlavního hrdiny. Čím méně lidí bylo kolem něho vidět, tím větším počtem fantastických bytostí zaplnila imaginace finančního světa jeho okolí. Protože se zdálo jisté, že Bernet přistupuje ke svým finančním krokům na základě informací, které musel získat nelegálním způsobem, zajímala se o jeho podnikání mnohokrát policie, ale nikdy se nenašel sebemenší důkaz nějaké nezákonné činnosti, nic, co by stačilo k uvalení vazby.“

Bylo zvláštní, že architekt tohle všechno vykládal člověku, kterého neznal ještě ani půl hodiny. Nepřipadalo mi, že by byl nějak obzvláště upovídaný; ale i on znal dvojitý trojzubec – možná byl obrazec i pro něj trýznivou záhadou, možná doufal, že když společně rozebereme, co o něm víme, podaří se nám jeho tajemství odhalit. A třeba bylo vysvětlení jeho sdílnosti ještě prostší: architekta mrzely pomluvy, které kolovaly o jeho bývalém spolužáku, a vítal každou příležitost, aby mohl věci uvést na pravou míru.

„Jednoho dne u mne v ateliéru zazvonil telefon; volal Bernetův tajemník, sdělil mi, že by si Bernet se mnou přál mluvit kvůli zakázce. Vůbec jsem nepředpokládal, že by si na mne mohl Bernet pamatovat a že by věděl, že jsem se stal architektem. A tak jsem byl dost zmatený, když jsem jel k Bernetovi vozem, který pro mne poslal. Nevěděl jsem, jestli mám věřit dětským vzpomínkám nebo současné finanční mytologii, jestli mám očekávat zaostalého asociála nebo neurvalého mafiána, který po mně bude chtít, abych mu postavil zmenšenou repliku Tádž Mahalu vyzdobenou hanáckým dekorem.

Člověk, který mě přijal, nepřipomínal mafiána ani se nepodobal mlčenlivému spolužáku, kterého jsem znal. Nevypadal dokonce ani jako proslulá postava finančního světa. Choval se uvolněně a prostě. Pamatoval se na mne dobře, ale ukázalo se, že si mě nevybral jen proto, že jsme spolu chodili do školy. Znal dobře mé dosavadní práce a dokázal se o nich zasvěceně bavit. A už po několika minutách rozhovoru mě úplně opustil strach, že budu muset navrhovat hollywoodské sídlo s barokními věžičkami. Nevěděl přesně, jaký dům by si přál, ale řekl mi, že doufá, že na to společně přijdeme. K mému velkému překvapení rozložil na stole fotografie všech domů, které jsem navrhoval, a ukazoval mi na každém z nich, co se mu líbí. Během tří hodin, které jsme strávili nad fotografiemi, se v nás obou začala rýsovat představa domu. Za týden jsem mu přinesl první náčrty, Bernet si je dlouho prohlížel a pak mi řekl své námitky, podle kterých jsem návrhy předělal. To se opakovalo ještě mnohokrát, Bernet si teprve na mých kresbách pozvolna ujasňoval, jaký prostor by chtěl obývat, a já zase na základě jeho představ hledal nové tvary a hmoty. Snad s nikým se mi nepracovalo tak dobře jako s ním. Bylo také příjemné, že mi hned napsal šek na velkou zálohu a za dokončenou práci mi nabídl honorář, který mě pak nadlouho zbavil starostí o živobytí.

Bernet se lišil od všech ostatních zákazníků tím, že jeho vize domu se pořád víc odhmotňovala. Pořád mu připadalo, že je na stavbě příliš mnoho neprůhledné hmoty, pořád chtěl dům ještě víc otevřít do zahrady. Byl jsem sice zastáncem skleněných stěn, ale připadalo mi, že to Bernet přehání, a varoval jsem ho, že v opticky zcela otevřeném prostoru se nedá bydlet. Ale Bernet jako by vůbec netoužil po tom, na co kladli největší důraz jiní klienti: po intimitě uzavřenosti. Navrhoval jsem také, aby se skleněné stěny zakrývaly žaluziemi, ale Bernet prosadil záclony. Uchvacovala ho představa domu, kde budou jen pravé úhly a pak nepopsatelné a proměnlivé tvary vlnících se záclon, jen geometrie a chaos. Stejně ho fascinovalo spojení hladkého lesklého kovu a vysokých měkkých koberců. Později jsem si uvědomil, že všechny jeho zvláštnosti zřejmě souvisely s tím, jak se naučil v jednom okamžiku svého života, v době, kdy pracoval v otcově firmě, vyprázdnit svou mysl, milovat prázdnotu, sledovat její pohyby a naslouchat jejím hlasům. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Bernetovy architektonické vize však nebyly tím, co na něm bylo nejzvláštnější. Rád jsem se s ním vídal, ale pořád byl pro mne záhadou. Nebyl už tím zamlklým a nespolečenským tvorem, který na otázky spolužáků odpovídal jednoslabičně nebo také vůbec ne, ale viděl jsem, že se mu pořád protiví společenský život. Na druhé straně jsem nikde kolem něho neviděl žádné hackery, senzibily ani krásné vyzvědačky, kterými měl být podle všeobecného mínění obklopen. O svých finančních transakcích nikdy nemluvil.

Záhada jeho života se mi objasnila toho večera, kdy jsem mu přinesl definitivní návrh domu. Dlouho si ho spokojeně prohlížel, zeptal se mě ještě na několik detailů a nakonec výkres stvrdil svým podpisem. Potom vytáhl z baru láhev dvacet let staré skotské whisky a dvě skleničky. Když jsme se dostali do poloviny láhve, řekl, že by mi rád vyprávěl jednu příhodu ze svého dětství… A hned jak o ní začal mluvit, jsem pochopil, že byla tím nejdůležitějším, co se mu v životě přihodilo.“

Architekt dlouhým douškem dopil pivo a postavil prázdnou láhev na zem. „Ta příhoda vlastně nebyla nijak zvláštní. Měla sice nádech záhadnosti, ale každý, kdo trochu důkladněji zapátrá v paměti, najde ve svém dětství alespoň jednu takovou tajemnou příhodu. Většinou nikomu nedělá potíže žít se vzpomínkou na ni normální život; pro někdejší záhadu se buď během let najde nějaké jednoduché vysvětlení, anebo sice zůstane neobjasněná, ale říkáme si, že je to jen proto, že jsme nepoznali všechny její okolnosti. A to, co zažil Bernet, opravdu nebylo žádné mysterium, nesetkal se ani se skřítkem, ani s přízrakem; řekl bych dokonce, že já sám jsem v dětství zažil podivnější věci. I pro příhodu, která se mu zasekla v paměti, by bylo možné najít desítky normálních vysvětlení, ale Bernet jako dítě všechna normální vysvětlení odmítl a svému dětskému vzdoru zůstal věrný…“

Architekt musel vidět, jak se na lavičce vrtím samou nedočkavostí, kdy mi konečně prozradí Bernetovu dětskou záhadu. Zdálo se mi, že vyprávění ze zlomyslnosti protahuje, aby mě potrápil.

„No tak už mě netrapte a řekněte mi, co se Bernetovi vlastně stalo,“ prosil jsem jej.

Ale architekt se zvedl a řekl: „Dopijte pivo, dojdu pro dvě další, tak to ještě chvíli vydržte. Zatím vám prozradím, že šlo o poklad z potopené pirátské lodi.“

Ohlédl jsem se ke kiosku, o okénko se opíral další řidič tramvaje a otíral si kapesníkem pot z červeného obličeje. Pak jsem se zadíval na stín, který vyšplhal o něco výše po prázdné zdi domu, a přemýšlel jsem, co mě asi ještě čeká v architektově vyprávění. Pochází Bernetovo jmění ve skutečnosti z pokladu na mořském dně? Kdyby mi někdo něco takového řekl před týdnem, vysmál bych se mu, ale teď mi takové vysvětlení nepřipadalo nijak nepravděpodobné. Nebylo to ani poprvé, co se v souvislosti se zmizením Violy objevil náznak, že by mohlo jít o ztracený poklad. Dozvěděla se snad o něm něco Viola? Byla při hledání pokladu Bernetovým spojencem, nebo soupeřem? Uslyšel jsem bouchnutí dvířek ledničky a dvojí zasyčení; za chvíli se zase objevil architekt a podal mi orosenou láhev.