9. kapitola Frankensteinova milenka

„Před třemi lety jsem prožíval zlé období, nebyl jsem schopen dokončit jediný nový obraz. Dřív jsem se vždycky už dlouho dopředu těšil na chvíli, kdy jsem začínal malovat, kdy jsem se díval na prázdné plátno a zdálo se mi, že se na něm vlní tisíce linií a vyzývají mě, abych si mezi nimi nějakou vybral, abych ji chytil a upevnil; a když se mi to podařilo, lovil jsem mezi hejnem jejích příbuzných, které kolem ní začaly kroužit. A najednou bylo všechno jinak, stál jsem před plátnem celý den a plátno bylo pořád prázdné, žádná z neviditelných linií se neobjevila, zkoušel jsem namalovat štětcem několik čar, doufal jsem, že přilákají ostatní linie, že ze zvědavosti připlují a všechno bude jako dřív. Ale čáry na plátně zůstávaly osamělé a beze smyslu, a plátno tak bylo ještě prázdnější, než když na něm nebylo vůbec nic.

Když se mi práce nedařila celé týdny, udělal jsem asi to nejlepší, co jsem mohl udělat. Utekl jsem od prázdných pláten a cestoval několik měsíců po Evropě. Neměl jsem v té době moc peněz, a tak jsem většinou jezdil stopem; vždycky když mi peníze došly, vydělal jsem si nějaké tím, že jsem na ulici města, kam jsem právě dojel, maloval portréty turistů. Jednou jsem se chtěl dostat z Lausanne do Dijonu; byl už začátek října a v celé Evropě pršelo, ale mně se pořád nechtělo vracet do ateliéru, kde na mne čekala nepřátelská, prázdná plátna. Na francouzských hranicích mě vzal do kabiny řidič náklaďáku; několik nocí jsem se pořádně nevyspal, a tak mě natřásání vozu a jednotvárný pohyb stěračů uspávaly do příjemné dřímoty, v polospánku jsem s přivřenými víčky pozoroval rozmazanou krajinu; ta se za čas rozpustila ve tmě, zbyl z ní jen odvíjející se pruh silnice, osvětlený reflektory.

Řidič mě zavezl skoro až na místo, ale třicet kilometrů před Dijonem odbočoval na sever, a tak mě vysadil na náměstí jakéhosi městečka; jeho jména jsem si nevšiml, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Stál jsem sám ve tmě a v dešti uprostřed rozlehlého prázdného náměstí. Podíval jsem se na hodinky; bylo půl desáté; rozhodl jsem se, že najdu nádraží, trochu se tam prospím na lavici a brzy ráno budu pokračovat v cestě. Rozhlédl jsem se kolem sebe: mokrá dlažba se leskla ve světle lamp; uprostřed náměstí, nedaleko ode mne, se tyčil románský kostel s vysokou zvonicí, její obrys nahoře splýval se zataženou oblohou; náměstí vroubily nízké, úzké domy s příkrými štíty. Na jednom z domů zářil nad rozsvícenými přízemními okny oválný znak pivovaru; tam bude jistě hospoda, pomyslel jsem si, a hned jsem zatoužil po sklenici vína a po trošce šunky nebo sýra. Sebral jsem ze země batoh a vydal se k přívětivým světlům.

V hospodě sedělo asi dvacet mužů. Posadil jsem se k prázdnému stolu do kouta místnosti a nechal si přinést camembert a červené víno z místní vinice. Po nějaké chvíli jsem si všiml, že na atmosféře v místnosti je cosi divného. Na chování všech hostů bylo znát zvláštní napětí. Hosté se sice mezi sebou bavili o běžných věcech, tak jak se lidé obvykle v hospodě baví, ale rozmluvy byly tiché a roztěkané, jako by všichni na něco nebo na někoho čekali. Za chvíli vešel do místnosti nový návštěvník; na jeho pláštěnce se leskly kapky vody. Nečekali snad hosté na něj? Ne, nikdo si ho příliš nevšímal. Nový host sundal kapuci a rychle zamířil k mohutnému vrásčitému muži s hustými bílými vlasy, který seděl v čele jednoho stolu. Pak se odehrála scénka, které jsem nerozuměl: muž v pláštěnce podal bělovlasému muži bankovku, ten lehce odsunul jeho ruku a ukázal na hodiny, které visely nad výčepem – bylo na nich deset hodin a pět minut –, muž v pláštěnce se tvářil nespokojeně a strkal mu před obličej ciferník svých náramkových hodinek; hosté u stolu si vyhrnuli rukávy, došlo k srovnávání hodinek, pak ke krátké poradě, nakonec bělovlasý muž přikývl a bankovku přijal. Nový host se posadil na jednu z volných židlí, které stály u mého stolu, mokrou pláštěnku přehodil přes opěradlo sousední židle.

Teprve teď jsem si všiml, že na stole před bělovlasým mužem leží hromádka bankovek. Chtěl jsem přijít na kloub tomu, co se v hospodě vlastně děje. Začal jsem sledovat pohledy hostů a zjistil jsem, že se všechny pořád vracejí k jednomu místu – k bodu, který byl na zdi nad mou hlavou. Musel jsem se na židli celý zkroutit, abych se podíval, co hosty tak fascinuje; uviděl jsem, že na stěně visí nepříliš velký obraz, kterého jsem si předtím nevšiml. Přesedl jsem si na protější prázdnou židli, abych si jej mohl dobře prohlédnout.

Obraz se mi líbil; byl neuměle namalovaný, ale měl svůj naivní půvab. Byla na něm vidět místnost, v jejímž středu stál asi metr a půl vysoký a metr široký skleněný poklop. Z jeho průhledných stěn vedlo mnoho zkroucených a navzájem se proplétajících kabelů a různě širokých trubic; trubice končily ve válcovitých a kuželovitých kovových nádobách v zadní části místnosti a kabely ve stěně, která byla namalovaná u pravého okraje obrazu a připomínala palubní desky kosmických lodí ve vědeckofantastických filmech z šedesátých let; nacházelo se v ní nesmírné množství knoflíků, kláves, různobarevných signálních žárovek a svislých škvír, z nichž vyčnívaly páčky s černými kuličkami na konci. U stěny nicméně nestál žádný hrdina z tehdejšího filmu – ani kapitán kosmické lodi v punčocháčích, ani astronautka v minisukni –, ale nahrbená postava v bílém plášti a s velkými kulatými brýlemi na nose; pod holým temenem vyrážely divoce do všech stran rozcuchané bílé vlasy a rovněž dva zašpičatělé prameny nezvykle dlouhého vousu trčely do prostoru s jakousi výhrůžností. Obraz zpodoboval toho muže – bezpochyby to musel být geniální, avšak šílený vědec – právě v okamžiku, kdy pravou rukou dychtivě stahoval jednu z páček v ovládacím panelu a zároveň se v anatomicky nemožné póze otáčel ke skleněnému zvonu za svými zády.

Napětí v místnosti postupně rostlo, a když hodiny nad výčepem začaly odbíjet jedenáctou, hovory zmlkly; všichni hosté se teď dívali na obraz. Po posledním úderu se rozhovory opět rozproudily, všechno napětí se rozplynulo. Někteří z hostů vstali a šli ke stolu, za nímž seděl šedovlasý muž, a ten mezi ně rozděloval peníze, které před ním ležely. Na šíleného vědce v laboratoři se už nikdo nepodíval. Nechápal jsem, co se v hospodě vlastně dělo, ale nechtělo se mi na to vyptávat. Objednal jsem si ještě víno, zamyslel jsem se, obraz na zdi jsem pustil z hlavy. Ale když jsem po nějakém čase zase zvedl pohled a znovu jej uviděl, všiml jsem si, že se na něm něco změnilo. Pod skleněným poklopem se objevilo několik růžových skvrn; překvapeně jsem na obraz zíral – a zjistil jsem, že skvrn stále přibývá, ostrůvky růžové barvy se spojovaly dohromady, až se slily v lidskou postavu: pod průhledným zvonem teď seděla v poněkud necudné póze nahá žena, na jejíchž bujných tvarech si dal malíř hodně záležet, a dívala se na vědce vyzývavým pohledem. Doktor Frankenstein si stvořil umělou milenku. Podivné bylo, že zjevení ženy pod poklopem nikoho z hostů, kteří ještě před chvílí nemohli od obrazu odtrhnout oči, zřejmě vůbec nezajímalo.

Teď už jsem to nevydržel, naklonil jsem se přes židli s pláštěnkou ke svému sousedovi, který od rozmluvy s bělovlasým bankéřem už jen mlčel a usrkával víno, a zeptal se ho na záhadný obraz. Soused hned ožil; bylo vidět, jak je rád, že může vyprávět historii obrazu někomu, kdo ji ještě nezná. Vzal pláštěnku z opěradla židle a přesedl si, aby byl blíž ke mně. Trval na tom, že pro nás koupí novou láhev vína.“