56. kapitola Požár v sokolovně

„Pamela se pořád nemohla rozhodnout, jestli bude psát básně, romány, filmové scénáře nebo divadelní hry. Každý týden něco začínala, měla hned o všem, do čeho se vrhla, spoustu všelijakých teorií, které vykládala v kavárně, ale než stačila jedinou věc dokončit, už se věnovala zase něčemu jinému a vymýšlela jiné teorie. Zkrátka Pamela byla příšerná; a já věděl, že má láska k ní je hrozná nemoc, a nenáviděl jsem sám sebe za to, že jsem se z ní nedokázal a vlastně ani nechtěl vyléčit. Ani nevíte, jak jsem šťastný, že už to mám za sebou… V té době se zrovna Pam začala zabývat dramatem a četla nám úryvky ze hry, kterou psala. Nevěděl jsem, co si mám o nich myslet, připadalo mi, že to je snůška nudných rozhovorů, jaké se dají zaslechnout třeba v každém kupé vlaku, a myslím, že ten pocit měl každý v kavárně, jenže se to nikdo neodvážil před Pamelou říct nahlas. A tak všichni přikyvovali, když Pam vykládala zmatenou teorii, podle níž reprodukce všedních rozhovorů na jevišti měla z nějakých důvodů přinášet divákovi autentičtější katarzi než řecká tragédie. A já jsem byl tak zbabělý nebo tak zamilovaný, že jsem přikyvoval také. Námětem hry byl jeden den mladého narkomana, který se jmenoval Kevin a žil v Los Angeles, a celá hra vlastně byla jen sledem neuvěřitelně banálních rozhovorů Kevina s jeho přáteli, s matkou, sestrou a bývalou milenkou. Pamela se neodhodlala svůj skvost svěřit do cizích rukou, a proto se rozhodla, že bude hru také režírovat, a začala přátelům z kavárny rozdělovat role.

Jednou přišla Pam do kavárny a celá zářila. Ukázalo se, že byla večer v kině a tam ji napadla nová teorie, která se týkala inscenování dramatu. Tvrdila, že moderní drama se musí inspirovat filmovou technikou střídání různých měřítek obrazu. Ptali jsme se, jak to chce udělat, a Pam hned vyložila, jak si to představuje: ve hře byla scéna, kdy Kevin mluví s matkou, která jej přišla navštívit do jeho brlohu; v jedné chvíli nastane v jejich rozhovoru pauza, která podle Pam bude nabitá významem; Kevin si zapálí cigaretu, ale cigareta mu vypadne z třesoucí se ruky na podlahu, na které se povalují zmuchlané mastné papíry a časopis Hustler, který Kevin našel v popelnici – a teď měla přijít scénická novinka, na kterou byla Pamela nesmírně pyšná: měla se zatáhnout opona, na scénu se měl umístit zvětšený model doutnající cigarety, dlouhý dva metry, zmuchlaný mastný papír v odpovídající velikosti a také zahnutý obrovský roh časopisu Hustler. Pohled na gigantické zátiší měl trvat asi půl minuty, pak se opona zase měla zatáhnout a všechny tři obří rekvizity se měly rychle odnést; když se opona opět roztáhne, na scéně zase budou stát Kevin a jeho matka, cigareta a časopis budou pořád ležet na podlaze, ale už ve své skutečné velikosti, mlčení bude ještě malou chvíli trvat a pak bude rozhovor matky se synem pokračovat.

Všichni v kavárně rozpačitě přikyvovali. Doufali jsme, že si to Pamela rozmyslí; byla dost velká naděje, že do příštího dne na své revoluční myšlenky zapomene a přijde s něčím trochu méně pošetilým, ale Pam si svou teorii zamilovala a trvala na ní; a tak jsme už za pár dnů v ateliéru, který patřil jednomu z jejích ctitelů, vyráběli z papundeklu obří cigaretu a dva metry vysoký zmuchlaný papír od hotdogu. Dneska jsem vlastně Pamele za její bizarní nápad vděčný; byla to práce na gigantických rekvizitách a pocit, že jsem úplný pitomec, který mě při ní v každém okamžiku doprovázel, co mě nakonec přece jen vyléčilo z mé lásky.

Dost mě překvapilo, když mi Pam jednoho dne sdělila, že by mohla ve své hře použít mou povídku. Dostala totiž další skvělý nápad, totiž že hra začne ještě před Kevinovým probuzením a první scény budou líčit jeho sen. A právě ten měl být dramatizací mé povídky. Mluvila se mnou samozřejmě tak, jako by to bylo pro mne velké vyznamenání; na závěr mi řekla, že už nemá žádného herce a že bych si mohl zahrát postavu ze snu. Divil jsem se, proč si snovou pasáž nenapíše sama a proč chce použít povídku, která je podle ní tak špatná. A pak mi došlo, že je to prostě proto, že Pamela nedokáže vymyslet nic jiného než banální dialogy a nesmyslné scénické teorie. V tu dobu už má láska k ní začínala díky obří cigaretě ochabovat, ale řekl jsem Pam, že si s povídkou může dělat, co chce, a dokonce jsem jí slíbil, že budu v její hře hrát, jestli si to přeje.

Během zkoušek mé uzdravování zdárně pokračovalo. A jak má láska k Pam mizela, cítil jsem se čím dál trapněji, že v její hloupé hře vystupuji. Ale věděl jsem, že by už za mne nesehnala náhradníka, a taky mi bylo jasné, že se hra víc než jednou nebude hrát, a tak jsem si řekl, že představení nějak přečkám, a nechal jsem to být. Premiéra Pamelina dramatu se měla konat v sokolovně na okraji města, jejíž pronájem kdosi zařídil; hrálo se pochopitelně v angličtině.

Pamela mě požádala, abych pro představení navrhl plakát, a já nakreslil scénu z Kevinova úvodního snu: vchod do sběrny starého papíru, nad kterým je nápis z nočních písmen. Pam nechala plakáty polepit kdejakou zeď, ale sál v sokolovně byl přesto poloprázdný. Začalo představení, já hrál postavu ze snu, který se mi zdál v kempu na Folegandru, a těšil se, až to budu mít za sebou. Díval jsem se přitom na tváře diváků v předních řadách, na které se rozlévalo světlo z jeviště. A najednou jsem uviděl něco, co způsobilo, že jsem na okamžik strnul a přestal hrát. Ze třetí řady se na mne dívala tvář ženy, kterou jsem viděl na mořském dně. Nebyla z oblázků a nevlály na ní chaluhy, byla to živá tvář, která pozorně sledovala představení. V tu chvíli mi v hlavě vyvstala vize, která se pořád vrací, vlastně jsem ji dodnes nedokázal zahnat: kamenná žena vstává se svého podmořského otomanu, vystupuje na břeh a přitom se bílé oblázky proměňují v kůži…“

Vytáhl jsem z peněženky fotografii Violy a podal ji Arnoštovi: „Je to ona?“

Nepřekvapilo mě, když zaraženě přikývl.

„Vyhledal jste ji o přestávce nebo po konci představení?“ zeptal jsem se.

„To bohužel nebylo možné, protože představení skončilo předčasně, ještě před přestávkou, a ve velkém zmatku. Když jsme pro Pam vyráběli kulisy, navrhli jsme jí, že uděláme doutnající konec obří cigarety z oranžového celofánu, za kterým bude svítit žárovka, ale Pamela se urazila a vysvětlila nám nasupeně, že napsala sociální drama a ne hru pro děti a že konec cigarety samozřejmě musí opravdu doutnat. Když pak nastala scéna s obřím oharkem, na kterou byla Pam tak pyšná, od doutnající cigarety vzplanul nejdřív roh Hustleru a pak začaly hořet i ostatní kulisy. Naštěstí bylo v sále dost hasicích přístrojů, a tak se nám brzy podařilo oheň zlikvidovat.

Vzpomínám si na ticho, které nastalo, když bylo po všem; stál jsem na promáčeném jevišti s minimaxem v ruce, najednou bylo slyšet jen vodu kapající z okraje jeviště na parkety dole v prázdném sále. Diváci mezitím utekli a postávali venku před sokolovnou. Vyběhl jsem ven, chodil jsem mezi nimi a hledal dívku z Folegandru, ale nikde jsem ji už neviděl, a tak jsem jel domů.

Neviděl jsem už ani Pam. Příští den mi vyprávěli, že po mém odchodu vtrhl na jeviště správce sokolovny a začal na ni křičet, Pam na něj ječela anglicky, i když jí nerozuměl; strašně se prý rozzuřila, prohlásila, že tu narušují její tvůrčí svobodu, sbalila si kufry a vrátila se do Kalifornie. Když jsem den po jejím odjezdu přišel do kavárny, všiml jsem si, jak dobrou náladu všichni mají. Myslím, že se všichni styděli za to, že se tak dlouho dobrovolně nechali terorizovat.“

„A podmořskou ženu jste ještě někdy viděl?“

„Nikdy. Ani oblázkovou, ani živou.“

Arnošt se teď na mne nedočkavě díval; čekal, že mu řeknu, odkud mám fotografii dívky, jejíž sochu viděl na mořském dně, a kde jsem se setkal se znakem z jeho knihy. Bylo mi ho líto, ale toho dne už jsem neměl sílu mluvit o Viole a trojzubci, a tak jsem mu poděkoval za vyprávění a rychle se s ním rozloučil. Když jsem se octl na dvoře, něco mě napadlo; vyběhl jsem zase po schodech nahoru a strčil hlavu do Arnoštovy kanceláře; Arnošt se na mě podíval s nadějí, že mu přece jen něco povím, ale já se ho jen zeptal: „Patřil ke kulisám, ve kterých se hrála snová scéna, také hieroglyfický nápis nad branou sběrny?“

Arnošt přikývl.

„A písmena z nápisu byla dřevěná, asi metr vysoká, natřená nazeleno?“

„Ano, v mém snu byla písmena sice modrá, ale Pam měla ráda zelenou barvu, a tak trvala na tom, že nápis bude zelený.“

Zeptal jsem se ho ještě, jestli neví, kde písmena skončila.

„Vzal si je k sobě jeden z Pameliných přátel. Bydlel v kolonii starých domků; myslím, že ji před časem zbourali, a tak nevím, kde písmena mohou být teď. Asi skončila ve spalovně.“

Poděkoval jsem Arnoštovi a zase jsem rychle zmizel, abych mu nemusel nic vysvětlovat. Měl jsem špatný pocit, že jsem ho podvedl, když jsem mu oplátkou za jeho příběh nic neřekl, a umínil jsem si, že za ním někdy později zajdu a budu mu vyprávět o trojzubci a o Viole. Konečně jsem tedy věděl, kdo vyrobil zelený trojzubec na skládce, kvůli kterému jsem se dostal do Violina příběhu, a jakému sloužil účelu, ale nebylo mi to nic platné. Teď už mi opravdu nezbyla vůbec žádná stopa, řekl jsem si. Ale pak mě napadlo: když si celou historii o Dionysiovi a Archibaldu Archerovi vymyslel vrátný, jak přišla firma, u které byl zaměstnán, ke svému logu? Rozhodl jsem se, že půjdu vrátného ještě jednou navštívit.