18. kapitola Útěk

„Za úsvitu, když Julie konečně usnula, jsem se vykradla z vily; prošla jsem zahradou mezi stromy, které vystupovaly z mlhy, otevřela branku a rozeběhla se za Kulhánkem a Čjem. Když jsem vstoupila do Kulhánkova bytu, bylo už čerpadlo v klidu, ale soustrojí ještě zpracovávalo zbytky podzemní vody; Kulhánek s Čjem mlčky seděli před Květinářkou a dívali se napjatě na tmavý otvor v jejím středu. Posadila jsem se vedle nich; všichni jsme mlčeli. Za chvíli se z otvoru začal tenkým pramínkem sypat do nádoby z umělé hmoty jemný šedavý prášek. Když se po deseti minutách pramínek zastavil, Kulhánek vstal, opatrně přesypal prášek do bílé dózy, zašrouboval ji a podal mi ji.

U Čje jsme opatrně vmíchali Tannhäuserův zásyp do roztoku se zbylými aktivačními přísadami, který jsme měli už připravený. Podle Pascalova deníku bylo třeba ještě patnáct hodin čekat; probouzení textu tedy mohlo začít až v deset hodin večer. Dostala jsem najednou strach, prosila jsem Čje, aby byl se mnou ve chvíli, kdy se text začne zjevovat, ale Čj řekl, že on už podruhé nesmí Oranžovou knihu číst a že musím být při zjevení textu sama; teď se kniha stala jen mojí a Valeriinou záležitostí. Vzpomínám si, jak jsem jako ve snu převážela opatrně roztok v taxíku domů, jak jsem ve svém pokoji připravovala kahan, trojnožku s nádobou, ve které se bude roztok zahřívat, a stojan na knihu; lahvičku s roztokem jsem zatím zamkla do zásuvky vedle Oranžové knihy. Pokoušela jsem se něco číst, ale byla jsem příliš neklidná, chodila jsem sem a tam po pokoji, nakonec jsem odešla z bytu a až do večera bloudila po ulicích.

Když jsem se vrátila domů, hodiny v jednom z pokojů zrovna odbíjely desátou. Zamkla jsem se ve svém pokoji, stála jsem s lah­vičkou v jedné ruce a Oranžovou knihou v druhé uprostřed místnosti a naslouchala, jestli neuslyším na chodbě otcovy kroky, ale ve vile bylo ticho. Přelila jsem opatrně obsah lahvičky do kádinky, upevnila jsem do stojanu rozevřenou knihu tak, aby její stránky byly volné a mohla k nim pronikat pára stoupající z aktivačního roztoku, a pak jsem zapálila kahan. Dlouho se nic nedělo, už jsem si zase začínala zoufat, že celé mé úsilí bylo marné. Ale pak se začaly na bílých stránkách objevovat shluky písmen a rychle se rozrůstaly, až se spojily do celistvého textu.

Podle Pascalových zápisků měla aktivace textu vydržet čtyřiadvacet hodin; potom měla písmena navždy zmizet – neprobudí už je ani aktivant s Tannhäuserovým zásypem, ani nic jiného na světě… A tak jsem chtěla využít každou chvilku krátkého života písmen, celou noc jsem četla o Alexandrově bloudění městem při hledání svítící krabičky, o knihovnách, lesknoucích se vitrínách a těžkých vycpaných křeslech v cizích bytech, do kterých vstupoval, o ženách, které v nich potkával, po kterých toužil nebo s kterými se miloval a pak je zase opouštěl, o filosofech a vědcích, kteří mu u okna vedoucího na zpustlou zahrádku nebo betonový dvorek vysvětlovali své teorie, o kovových součástkách, které se spojovaly a přeskupovaly do nových a nových konstrukcí, aby se nakonec zase od sebe oddělily a skončily na zaprášených policích, o pirátském pokladu, jehož perly, rubíny a safíry jednoho večera zazářily v zešeřelém bytě na periferii. A řada osvětlených pokojů, kterými Alexandr prošel, se v mé stejně jako v jeho paměti spojovala do zářícího náhrdelníku a pak pozvolna zhasínala ve tmě zapomínání, půdorys Alexandrových cest vytvořil labyrint, spletitou čáru, připomínající tajemný znak, který jako by odpovídal na otázku šeptanou znakem na víku skříňky, ale ta odpověď byla stejně nesrozumitelná jako otázka…

A Valeriiny věty jako by rozvinovala stejná vlna, jaká nesla Alexandra z jednoho cizího pokoje do druhého, vlna, která se chvílemi naléhavě prodírala kupředu do neznámých prostorů a chvílemi tiše šplouchala a kroužila na místě, chvílemi se rozdělovala do mnoha pramínků a chvílemi zase vše stahovala do jednoduchého toku, chvílemi pronásledovala unikající obraz a chvílemi se proměňovala v trpělivé očekávání nepředvídaného…

Během četby jsem několikrát na chodbě slyšela otcovy těžké kroky, jistě si přes den všiml, jak jsem neklidná, a když viděl, že mám celou noc rozsvíceno, bál se o mne. Chodil kolem mého pokoje, ale neodvážil se zaklepat, odvykl si ptát se mě na má tajemství, vlastně jsme spolu v posledních týdnech nemluvili vůbec, asi ze mne cítil strach. Dočítala jsem román, když svítalo. Nějakou dobu jsem ležela na posteli a dívala se na větve stromů na zahradě, vynořující se z ranní mlhy. Pak jsem zhasla světla a začala román číst znovu od začátku, chtěla jsem se těšit Valeriinými větami tak dlouho, jak to bude možné. Už jsem knihu četla potřetí, když znovu přišla noc a já musela zase rozsvítit. Po jedenácté hodině písmena začala blednout, můj pohled zmateně bloudil řádkami, hledal obrazy, které bych si mohla uchovat v paměti…

A pak mi najednou hlavou projela myšlenka: vždyť přece Valerie neměla žádné právo odsoudit knihu k věčnému mlčení; ve chvíli, kdy román dopsala, získal svůj vlastní život a nepatří už nikomu. Zmocnila se mě zoufalá touha román zachránit, cítila jsem nenávist k matce a k jejímu podivnému rozhodnutí, které se mi teď jevilo jako rozmar, cítila jsem také vztek na sebe, že jsem se k záchraně díla neodhodlala dřív. Zamkla jsem knihu s blednoucími písmeny do zásuvky a vyběhla ven, abych koupila filmy do fotoaparátu. Bylo několik minut po půlnoci a všechny obchody už byly zavřené; pobíhala jsem prázdnými ulicemi, až jsem zahlédla mezi domy svítící barevný znak benzinové pumpy. Utíkala jsem k němu; vzpomínám na polekaný pohled, jakým se na mne díval prodavač, když jsem se celá udýchaná vřítila dovnitř; určitě si myslel, že jde o loupežné přepadení, a čekal, kdy na něj namířím zbraň.

Koupila jsem několik cívek filmů a běžela domů. Na chodbě jsem narazila na otce, zvedl ke mně ruku a chtěl něco říci, ale já kolem něho proběhla a zamkla se zase ve svém pokoji. Vložila jsem první film do fotoaparátu a připravila blesk – ale když jsem rozevřela Oranžovou knihu, zjistila jsem, že na jejích stránkách je už rozeseto jen pár posledních bledých slov, a i ta už mizí. Zmáčkla jsem spoušť, ale pak jsem fotoaparát odložila; bylo zbytečné chtít ještě něco fotografovat. Teď tedy text doopravdy zemřel, teď už ho nic neprobudí k životu, teprve teď podle Nmových slov už není ani skrytý, je to stejné, jako kdyby se kniha nacházela v nitru země nebo na povrchu vzdálené hvězdy. Všechno, co mi zbylo z textu Oranžové knihy, je tahle fotografie.“

A Viola se znovu přehrabovala v jedné ze zásuvek psacího stolu a pak mi podala fotografii, kterou v ní našla. Šel jsem ke klavíru a ve světle lampy jsem na snímku uviděl dvě stránky rozevřené knihy a na nich několik rozházených slov, která byla tak bledá, že už jsem je přečetl jen s velkou námahou.

„Seděla jsem nad prázdnými stránkami, zoufalství se proměnilo v tělesnou bolest, nějaký hrot nepřestával pomalu projíždět mými útrobami sem a tam. Nedokázala jsem ani plakat, v duchu jsem sprostě nadávala matce, říkala jsem, že ji nenávidím, a křičela na ni, co si vlastně myslí, jak se to chová; jak to, že si dovoluje poroučet lidem, co mají a nemají dělat. Za zamčenými dveřmi přecházel otec sem a tam, těžce dýchal a jeho úzkost už tak vzrostla, že čas od času bral za kliku.

K ránu se můj vztek rozplynul a zbyla po něm prázdnota. Otec už odešel do svého pokoje; ve vile bylo zase ticho, slyšela jsem jen hučení v uších, jako bych poslouchala nějakou dávnou Čjovu skladbu, zkomponovanou z nejjemnějšího šumu. Pochopila jsem, že už s otcem nebudu moci žít, stejně jako s ním před třiadvaceti lety nedokázala žít má matka. Sbalila jsem si několik věcí a první ranní tramvají jsem jela za Čjem. Ten se mi nesnažil nic vymluvit, řekl mi, že u něho můžu bydlet tak dlouho, jak budu chtít. A tak tu žiju, živím se překlady, které si dávám proplácet na Čjovo jméno, aby mě otec nemohl vypátrat…“