36. kapitola Rusovláska a drak

„Bernet si hned pronajal pokoj, aby si mohl sošku o samotě a v klidu prohlédnout. Postavil ji na stůl, na který dopadalo jasné a čisté světlo zasněžených hor. Teď teprve byla vidět celá scéna, kterou porcelánové a skleněné dílko znázorňovalo. Soška byla vysoká asi dvacet centimetrů a její zvláštností bylo, že zároveň zobrazovala interiér a venkovní prostor, oddělený zdí; Bernet se ještě nikdy s ničím podobným nesetkal. Spodní část sošky měla tvar pravidelného oválu; porcelánová zeď domu se skleněnými dveřmi a výlohou obchodu tvořila jeho podélnou osu. Na vnitřní straně zdi se nacházel interiér obchodu, vzadu stál pult a na něm pokladna; mezi pultem a výlohou se odehrával zápas rusovlásky s drakem nebo spíš s dráčkem, který sahal ženě jen k pasu, třebaže se vztyčil na zadních nohou. Teď Bernet viděl, že nejde o skutečný boj; je to hra, v níž se žena škádlí se svým domácím mazlíčkem, šimrá ho laškovně špičkou meče na šupinatém krku, ale jistě by mu neublížila a také dráček jen předstírá zlobu, seká po své paní prackou jako hrající si kočka. Bernet si teď také mohl přečíst, že na ceduli, která visí na klice, je napsáno Polední přestávka. Na druhé straně zdi, venku na chodníku, pospíchá pán v klobouku a baloňáku do práce; třebaže bylo skleněnými dveřmi do zavřeného obchodu vidět, muž si vůbec nevšiml, jaký podivuhodný zápas se vede několik kroků od něho.

Nejvíc byl Bernet pochopitelně zvědavý na předměty vystavené na třech policích ve výloze. Krásná prodavačka na každou z nich umístila šest věcí. V obchodě měli zřejmě dost rozmanitý sortiment, pravděpodobně to byl nějaký bazar. (A Bernet si představil, jak smaragdový dráček přes den dříme v zadní místnosti mezi kupami starých krámů; během polední pauzy jeho paní zamkne, svlékne se a hrají si spolu.) Na horní polici stála bronzová soška římského orla, vedle lampa, jaká se na noc věší na ulici k výkopům, aby do nich nikdo nespadl, jeden svazek encyklopedie, plnicí pero s mramorovaným pláštěm, sádrová soška Osirida (patrně suvenýr, který si někdo přivezl z Egypta), kameninový popelník se dvěma ledními medvědy (ten už Bernet viděl na fotografii). Na prostřední polici stála aerodynamická bílá váza ve stylu Expo 58 s naštípnutým hrdlem, malá porcelánová kopie Apollóna Belvederského, vysunovací dalekohled, vějíř potažený papírem, na kterém byla natištěna zamlžená čínská krajinka, anděl z mléčného skla a očazený cylindr z petrolejovové lampy. Na spodní polici stálo skleněné těžítko s barevným motýlem na dně, stínítko stolní lampy se stylizovanými květy mečíků, reprodukce obrazu okřídleného malého elfa v kovovém rámečku, otlučená sádrová soška Štěstěny sypající z rohu hojnosti proud ovoce, starý vojenský triedr, soška Európy na hřbetě býka. Podle dávného vzkazu bylo třeba utvořit text z prvních písmen názvů věcí, tedy z orla, lampy, encyklopedie, pera, Osirida a popelníku na horní polici, vázy, Apollóna, dalekohledu, vějíře, anděla a cylindru na prostřední polici, triedru, stínítka, elfa, Štěstěny, těžítka a Európy na spodní polici. A Bernet napsal na zadní stranu reklamního prospektu, který ležel na stole, tři řady písmen:

To ovšem moc smyslu nedávalo, ale Bernet si vzpomněl, že nápis má být bustrofedon, a přečetl POPELOVA-DVACETŠEST. Okamžitě zavolal z mobilu svému sekretáři a ten mu ověřil, že na okraji města Popelová ulice skutečně existuje.

Příští den odpoledne už stál v Popelové ulici před číslem 26. Ukázalo se, že ulici v této části tvoří jen řada přízemních nouzových domků, které nejspíš kdysi zapomněli zbourat. Domek, nad jehož dveřmi byla přibitá cedulka s číslem dvacet šest, byl obzvláště zchátralý, mezerami v hustém křoví, kterým byl ze všech stran zarostlý, bylo vidět, že má zatlučené okenice; zřejmě už v něm mnoho let nikdo nebydlel. Bernet ulomil zámek na zpuchřelé petlici a vešel dovnitř.

Za dveřmi byla jediná místnost; zatékalo do ní děravou střechou, všechny věci tu vydechovaly pach zatuchlosti a plísně. Uprostřed pokoje stál kancelářský stůl s horní deskou zvlněnou vlhkem; o něj se opírala tři velká plátna, která byla přitlučená k rámům z dřevěných latí a sahala skoro až ke stropu. Byly to zřejmě divadelní kulisy; každá z nich představovala jednu zeď obyčejného městského pokoje. I ony byly silně poškozené deštěm a sněhem; stály zřejmě v místnosti už mnoho let. V místnosti nebyla žádná knihovna, nikde neležel ani jeden svazek Ottova slovníku, ve zdi nebyla nikde vidět žádná páčka.

Bernet v domku prohlédl každý kousek prostoru, ale neobjevil nic, co by se mohlo vztahovat k pokladu. Zpuchřelé zásuvky psacího stolu byly prázdné, pobíhali v nich jen pavouci. Pečlivě prozkoumal stránku po stránce časopisy ze sedmdesátých let, které se válely na podlaze. Objevil mezi nimi utrženou polovinu sešitu; když sešit otevřel, uviděl, že obsahuje část partitury neznámé opery; na první straně byl krasopisně napsán její název – Medúzy minulosti –, nebyl tu však uvedený ani skladatel, ani autor libreta. Bernet si doma libreto opery pečlivě pročetl, ale o pokladu v něm nebylo ani zmínky. Najal detektivy ze soukromé kanceláře, kteří centimetr po centimetru proklepali zdi a podlahu, ale nikde nenarazili na žádnou dutinu, na žádnou stopu, která by vedla k pokladu. Nikde se nenašla ani druhá polovina sešitu s partiturou opery. Bernet si nechal udělat analýzu inkoustu a dozvěděl se, že partitura musela být zapsaná přibližně před dvaceti lety.

Cesta k pokladu se tedy zase zavřela. A ještě ke všemu se Bernetovi přestaly dařit jeho finanční hry; najednou si uvědomil, že si s rejnokem trhu už nerozumí. Lehkost jeho finančního tance vyrůstala z lhostejnosti a ta zase z rezignovaného příměří se světem. Když objevil, že jeho sen o pokladu byl snad přece jen pravdivý, starý smír se světem se najednou rozplynul; vystřídaly jej neklidné vzpomínky na někdejší vzdor a pocit zoufalství z prohry, k níž možná nemuselo dojít. Se smířením zmizela i lehkost jeho tance, dělal teď tápavé, nemotorné pohyby, jejichž důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat: sumy na jeho účtech se brzy začaly ztenčovat. Bernet je pořád ještě boháčem, ale za pár měsíců nebo týdnů už nemusí mít vůbec nic. Ztracený svět pokladů, který se mu připomněl, se ukázal stejně nedosažitelný jako dřív, a navíc se mu začal bortit svět, který si kolem sebe vytvořil v posledních letech a ve kterém si už trochu zvykl žít.“

To byl zřejmě konec vyprávění o Bernetovi a pirátském pokladu. Nějakou dobu jsme mlčeli. Sluneční světlo dosud nezačalo měnit barvu, ale už osvětlovalo jen špičku holé zdi za kolejemi. Bernetův finanční mysticismus na mne moc velký dojem neudělal a ani jeho sestup z výšin mě nedojímal. Ale architekt měl pravdu, když říkal, že Bernetův příběh se v něčem podobá mému a Violinu příběhu. Také Bernet se při svém pátrání setkával se stopami, které mnoho slibovaly, ale končily v prázdnu. Zvláštní bylo, že naše příběhy se protínaly v jednom jediném bodě: součástí obou byl dvojitý trojzubec. Napadlo mě, že některá ze stop, s nimiž se Bernet setkal, pro něj byla zcela neužitečná, ale mohla by být důležitým údajem pro pátrání po Viole. Taková stopa by se nejspíše mohla nacházet v partituře opery. Zeptal jsem se architekta, jestli bych si nemohl opatřit alespoň její kopii.

„To by možná šlo,“ řekl. „Když se Bernet rozhodl operu nastudovat, dal partituru přepsat a rozmnožit.“

„Opera už se někde provozovala?“ zeptal jsem se udiveně.

„Ještě ne,“ řekl architekt, „bude mít premiéru zrovna zítra. Medúzy minulosti jsou napsány – alespoň v té části, která se dochovala – pro dva hlasy a Berneta napadlo, že by v obou rolích mohly vystoupit Andrea a Barbora. Jedna z rolí byla sice mužská, ale Bernet řekl, že dílu jen dodá na půvabu, když bude v roli muže vystupovat mladá dívka.“

„V kterém divadle má být premiéra? Doufám, že ještě seženu vstupenku.“

„Obávám se, že to nebude tak snadné. Představení se bude konat na letní maškarní slavnosti na zahradě Bernetova domu. Slavnost je jen pro zvané hosty a pochybuju, že se vám tam podaří dostat.“

„Říkal jste, že Bernet žije samotářským životem a nemá žádné přátele, a teď najednou mluvíte o zahradní slavnosti!“

„S nápadem uspořádat maškarní zahradní party přišly vloni v létě Barbora a Andrea, vymyslely také loňské i letošní téma – před rokem byly tématem slavnosti Mořské vlny, letos to jsou Noční světla. Dívky pozvaly své přátele a spolužáky; Bernet kromě mne opravdu žádné přátele nemá, a tak vloni rozeslal pozvánky lidem, s kterými se čas od času musí stýkat ve finančním světě. Ti na sebe navlékli maškarní úbory a přišli jen proto, že se domnívali, že pozvání od multimilionáře se neodmítá, i kdyby to byla pozvánka do hladomorny. Když Bernet viděl, že celou dobu slavnosti protrpěli v nepohodlných maskách, pozval letos stejné lidi ze zlomyslnosti.“

„Neumím si dost dobře představit, jak vypadají masky mořských vln a nočních světel. To se hosté opravdu převléknou za vlnu nebo třeba za noční lucernu?“

„A proč ne? Barbora s Andreou prohlásily, že myslet si, že na maškarní zábavu se musí jít v kostýmu loupežníka, mušketýra nebo kolombíny, je jen předsudek, a Bernet s nimi hned souhlasil; já si ostatně také myslím, že měly pravdu. Loňská slavnost mořských vln se vydařila, na zahradě se procházeli hosté v maskách mírných vln prosvětlených sluncem, hrozivých temných vln, vln s hřebenem z pěny, vln narážejících na pobřežní skálu; vzpomínám si, že jedna dáma přišla v kostýmu Deváté vlny od Ajvazovského. A letos hosté přijdou nejen v kostýmech pouličních luceren, ale také nočních domů, nádraží, odpočívajících automobilů, střech lesknoucích se v měsíčním světle…“

„Jak to víte?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. „A vůbec, kde hosté získali převleky? Masky mořských vln a nočních světel se asi nedají opatřit v půjčovně kostýmů a nějak si nedovedu představit, jak si lidé, kteří se celý rok věnují finančním záležitostem, takové kostýmy šijí.“

„Pár se jich do toho skutečně pustilo; myslím, že kvůli tomu, aby mohli proniknout do Bernetova sídla, které je pro ně jinak vždy uzavřené, by byli schopni toho podniknout ještě víc než jen ušít si kostým zpěněné vlny a několik hodin v něm trpět,“ zasmál se architekt. „Ale pro mnoho z nich šije kostýmy má žena. Vystudovala oděvní výtvarnictví a vymýšlet bláznivé masky ji baví.“

„Nemohl byste zařídit, abych se na zahradní slavnost dostal?“ prosil jsem architekta.

„To nepůjde. Kromě toho by to bylo zbytečné; v opeře žádnou stopu, která by vás zavedla k Viole, nenajdete; její autor ji přece složil před dvaceti lety.“

„To vůbec nic neznamená. Na případě, do kterého jsem se zapletl, je zvláštní také ta věc, že všechny děje jsou, jak se zdá, nějak zauzleny v minulosti. Nevím ještě přesně, která je to minulost; mé pátrání mě nejčastěji přivádělo do sedmdesátých a osmdesátých let, ale to mohou být jen první stupně schodiště, které sestupuje mnohem hlouběji. Zrovna včera jsem se setkal se svědectvím, které by mohlo naznačovat, že události, které se před dvěma lety udály, mají kořeny až v šestém století. Mám docela strach, že zítra nebo pozítří objevím stopu, která bude odkazovat třeba na dvůr nějakého egyptského faraona.“

„Nenašli náhodou obrazec, s kterým se pořád setkáváte, namalovaný na zdi v Altamiře?“

„Moc bych se tomu nedivil,“ povzdechl jsem si.

Architekt chvíli přemýšlel a pak řekl: „Možná bych věděl o způsobu, jak se na slavnost dostat. Manželce zbyl jeden maškarní úbor po hostu, který včera telefonoval, že nebude moci přijít. Mohl byste si jej obléknout; hosté budou přicházet kolem osmé hodiny a většinou už budou v maskách. Vmísíte se mezi ně; je ale třeba znát heslo, které řeknete u brány Zachariášovi – to je Bernetův bodyguard. Letošním heslem je ‚Giuseppe Nero‘, pamatujte si to. Až budete na zahradě, neodkládejte nikdy škrabošku. S nikým se raději moc nebavte, ale na druhé straně se nemusíte moc bát odhalení, kdyby vás někdo oslovil. Hosté se většinou navzájem neznají, a tak jim cizí hlas nebude nijak nápadný.“

Najednou mi v mysli vyvstal Jonášův arogantní hlas, jak jsem ho slýchal před dvaceti lety v rozhlase – kdyby mi tenkrát někdo řekl, že kvůli tomuhle člověku na sebe budu navlékat šaškovský oblek a ztrapňovat se v něm na zahradní party multimilionáře, myslel bych si, že se zbláznil. Architekt mi ještě řekl, že on sám na slavnosti nebude; odlétá zítra dopoledne přednášet do Haagu. Nebydlel daleko; jeli jsme tramvají a vystoupili na třetí stanici; architekt zmizel v jedněch domovních dveřích, za chvíli se znovu objevil a podal mi igelitovou tašku, ve které byla složená tmavá látka.

Doma jsem kostým na ramínku pověsil na knihovnu a prohlížel si jej. Měl tvar burnusu a představoval oprýskanou fasádu staré továrny, byly v něm vystřižené otvory ve tvaru oken; v těchto místech nahradil látku celuloid. K vnitřní straně oken byly připevněné malé žárovky, které tenké drátky spojovaly se strojkem ukrytým pod šaty; když jsem jej zapnul, strojek po řadě rozsvěcel okna a zase je zhasínal. Přemýšlel jsem, co to má znamenat, a po chvíli jsem pochopil, že noční vrátný prochází továrnou na pravidelné obhlídce.