26. kapitola Dionysios v Persii

„Dionysiovo smíření se školou netrvalo dlouho. V Ktésifóntu brzy zase začal se svými posměšky a bizarními teoriemi. Všechno bylo teď ještě horší než v Athénách. Představuju si, že v athénských bílých sloupořadích nebylo možné zcela propadnout nějaké barokní teologii či démonologii. Když se octl v Asii, jeho myšlení začalo prosakovat jako houba všemi podivnými kulty kontinentu, jeho gnosticismus se stal ještě výstřednějším a ještě více nepřátelským Zemi. Přitom se za zády Řeků stýkal s perskými hodnostáři, a tak Damaskios po čase s úžasem zjistil, že Peršané i sám Chusraw mluví o Dionysiovi jako o nejúctyhodnější postavě mezi Řeky.

Damaskios si asi řekl, že se nebude nad takovým jednáním rozčilovat a nenechá se podlostí svého bývalého chráněnce odvádět od duševní práce, ale přesto se mu v srdci usadila hořkost a ne­opouštěla ho ani na vteřinu. Seděl dlouhé hodiny na terase svého domu a mlčky pozoroval pomalý a kalný tok Tigridu, snad viděl na hladině bílé sloupy mezi listím v zahradách Akademie. Co mu zbývalo jiného než dívat se na obrazy na hladině? Věděl, že už nikdy neuvidí Athény; ukázalo se, že sen o obnovení Akademie v Asii byl jen dětinským blouzněním; člověk, v němž kdysi viděl svého syna, nejen pošpinil učení, které Damaskios v době jeho soumraku miloval víc než kdy dřív, ale také proti svému učiteli intrikoval na dvoře cizího vládce. Dionysios kolem sebe shromáždil skupinku žáků, mezi kterými byli Řekové, Peršané i Syřané. Vždycky mu hodně záleželo na tom, aby ho ostatní uznávali a milovali…“

„Počkat, tomu nerozumím. Když toužil po uznání a lásce, proč se potom choval tak příšerným způsobem v Akademii?“

„Protože ho dráždilo, že tam musel vystupovat jako rovný mezi rovnými a dokazovat své myšlenky. Dionysios toužil po tom, aby mu naslouchali jako velkému učiteli a zasvěcenci a aby uznávali jeho myšlenky jen proto, že je vyslovil právě on. V Ktésifóntu konečně našel žáky, po jakých toužil, takové, kteří jeho slova přijímali jako zjevení a nevznesli proti nim jedinou námitku ani v duchu, natož nahlas. A mysterijní, extatická nauka, kterou přednášel svým žákům tichým hlasem a s dlouhými dramatickými odmlkami mezi slovy, se podobala filosofii čím dál méně. V akademicích vyvolávalo setkání s ním nepříjemné pocity. Když se objevil na jejich shromáždění, zkazilo to všem přítomným náladu; naštěstí ale už na jejich schůzky skoro nedocházel. A byl asi opravdu nesnesitelný, teď už obvykle během filosofických debat nic neříkal, jen seděl v koutě a dělal všelijaké grimasy. Jednou přišel na filosofickou hostinu, na níž akademici rozmlouvali o povaze procesu, kterým se počáteční nerozlišené Jedno vylévá ze sebe; Dionysios mlčel a pil hodně vína, pak vpadl do řeči Simplikiovi; vstal, trochu se kymácel a začal vykládat jakýsi blábol o zlém Démiúrgovi a slepých archontech…“

„Rozuměl jsem vašemu vyprávění tak, že Dionysios měl opravdu skvělý intelekt a že dobře věděl, co to je vážnost myšlení. Člověk ale přece na něco takového obvykle nezapomíná kvůli zmateným bájím. Čím si vysvětlujete takovou ztrátu soudnosti?“

„Dionysios zřejmě soudnost neztratil. Pochybuju o tom, že v ktésifóntské době sám věřil učení, které vykládal, ale ty nauky byly výborným prostředkem k tomu, aby k sobě připoutal obdivovatele a aby zároveň provokoval své učitele. Je možné, že v pozdější době snad sám uvěřil tomu, co učil, že se stal – jako poslední ze svých žáků – pozdním neofytou vlastního učení. Ale ať tomu bylo jakkoliv, po vystoupení přiopilého Dionysia na symposiu zřejmě došla Damaskiovi trpělivost. Vstal, bylo vidět, jak se mu třesou ruce. Řekl rozechvělým hlasem, že takové oplzlosti nebude poslouchat, pak přikázal Dionysiovi, aby odešel a už nikdy do shromáždění Řeků nechodil. Dionysios se ušklíbl a odešel vratkým krokem ze sálu.“

Přemýšlel jsem, odkud vrátný takové podrobnosti ví. Zachovaly se nějaké zprávy v dopisech, které athénští akademici psali z Persie? Ale těch pár dnů pátrání po Viole, naslouchání všelijakým podivným příběhům a setkávání s náznaky příběhů ještě podivnějších už mě pomalu začínalo zbavovat zdravého rozumu, a tak ve mně pohled na protáhlou tvář vrátného s hlubokýma černýma očima, která mi teď připomínala postavy na byzantských mozaikách, probudil fantastické myšlenky na to, že se vrátný rozpomíná na minulý život, ve kterém byl Damaskiem, nebo snad dokonce Dionysiem.

„Po téhle scéně už se Dionysios s athénskými filosofy nestýkal. Žil uprostřed malé skupinky svých žáků, kteří s nadšením a děsem naslouchali jeho přednáškám, v nichž míchal myšlenky z Platónova Timaia s vyprávěním o zešílevším Démiúrgovi, který stvořil tento svět. Po třech letech Justinianus zmírnil svůj zákaz, a filosofové se rozhodli odejít do mezopotamského Charránu, který už ležel na území byzantské říše, třebaže daleko od Konstantinopole a ještě dál od Athén. Damaskios ještě poslal k Dionysiovi posla s listem, ve kterém mu nabídl, aby odešel s nimi, ale Dionysios vůbec neodpověděl…“

Vrátný se odmlčel; díval se z okna na černou oblohu, přes kterou se jako prasklina táhl tenký rudý proužek; oknem pořád ještě pronikal do místnosti pach teplého asfaltu.

„A jak to se všemi dopadlo?“ vyzvídal jsem.

„Damaskios se Simplikiem dožili svůj život v Charránu. Pohanský platonismus v tomto městě nezanikl, přežíval v mrákotách do doby, než se tu s ním setkali Arabové; pak se probudil a vydal se na dlouhou cestu návratu do Evropy, která vedla přes pobřeží severní Afriky a maurské Španělsko. Dionysios byl nějakou dobu Chusrawovým oblíbencem, ale pak došlo k jakémusi skandálu, zdá se, že zneuctil dceru králova rádce, a Dionysios musel za noci se svými věrnými uprchnout z Ktésifóntu. Odešel na opačnou stranu než Damaskios a Simplikios, vydal se s žáky na východ a stopy po něm se brzy ztratily. Nikdo z těch, kdo jej znali v Gaze, v Athénách a v Ktésifóntu, už o něm nikdy neslyšel. Nevíme, co bylo tím hlavním důvodem jeho cesty k okrajům známého světa. Šel na východ především proto, že v pustině bylo snadnější uniknout Chusrawovým vojákům, kteří ho hledali? Ozvala se v něm stará nenávist ke všemu, co by mohlo být domovem, a chtěl se dostat co nejdál od Athén? Anebo jej vábil nějaký temný dech, cítil, jak vane z nitra Asie? V každém případě se Dionysios svým současníkům dokonale ztratil.“

„Stejně museli mít Řekové obdivuhodnou trpělivost, že to s ním tak dlouho vydrželi. Měli přece dost jiných starostí než poslouchat jeho přidrzlé žvásty.“

„Ano, ale je tu ještě něco jiného. Víte, oni možná Dionysia potřebovali, aniž si to jasně uvědomovali… Podle teorie jednoho historika filosofie z Cambridge – jeho jméno jsem bohužel zapomněl – byl Dionysios spojen s Akademií jemnou a spletitou sítí sympatií, nenávisti a soucitu a vidět tu jen vztah marnotratného syna a shovívavých otců by bylo velkým zjednodušením…“

„Nechápu, co mohlo filosofy k němu poutat.“

„Dionysios nezastával jen role nadějného filosofa, nevděčného syna, zvrhlého premianta a zrádce nauky, hrál v Akademii ještě jeden důležitý part: ačkoliv by si to filosofové asi nikdy nepřiznali, chovali si ho jako užitečné zvíře, jako černou opici nauky. Potřebovali ho v té roli, proto si ho s takovým masochismem hýčkali. To, co Dionysios veřejně a bezostyšně říkal, je pohoršovalo, ale jeho slova k nim nepřicházela z úplně cizího světa, slyšeli v nich hlasy, které zněly i v jejich nitru, ozývaly se v jejich vlastních myšlenkách, třebaže rozředěné, potlačované a všelijak zamaskované. A filosofové potřebovali postavu, v níž by se stala viditelnou nemoc, které se děsili ve svém nitru a ze které se nedokázali uzdravit, potřebovali ji, protože zlu v takové viditelné a koncentrované podobě bylo snadné se postavit a protože se chtěli ubezpečit, že proti němu vůbec ještě bojují. Potřebovali nenávidět Dionysia, aby nemuseli nenávidět sami sebe…“

„Zvláštní, pěstovat si zvíře, ve kterém sídlí náš běs, abychom měli nějaké tělo, ve kterém bychom ho mohli bičovat… To už je konec vyprávění o Dionysiovi? Myslím, že jste zapomněl říct, jak tyhle dávné příběhy souvisejí s emblémem podniku.“

„Ne, to ještě není konec. Ale budeme teď muset přeskočit třináct set let. Navrhuju, abychom udělali přestávku, a já zatím dojdu do sklepa pro víno.“

To byl výborný nápad, byl jsem po všech zážitcích toho dne unavený a vyprahlý a už dlouho jsem myslel na to, že bych se potřeboval něčeho napít. Vrátný odešel, za chvíli se vrátil a postavil na stůl láhev. Podle viněty to bylo hodně drahé francouzské víno. Udivilo mě, že vzácné víno nabízí neznámému člověku, ale na mé námitky jen řekl, že mu udělám radost, když s ním láhev vypiju, a že má svůj důvod k tomu, aby láhev otevřel. Pak nalil víno do sklenic a pokračoval ve vyprávění.