12. kapitola Setkání na Naxu

„Čj se s Nmem ani s Úem už nikdy neviděl. Vydělával nějaké peníze tím, že dával hodiny hry na klavír; v noci naslouchal vzdáleným zvukům, které se mu v hlavě proměňovaly v jemné pramínky nebo divoké ohňostroje tónů. Ani po převratu v osmdesátém devátém se nepokoušel o veřejné provedení nebo alespoň publikaci svých skladeb; nikdy jsem se nedozvěděla, jestli příčinou byla jeho skromnost, pochyby o díle, které vytvořil, nesmělost a nechuť cokoliv zařizovat, neochota předat své představy do rukou interpretů anebo věrnost Valeriině odkazu a touha vyrovnat se jí v odvaze k mlčení. A přece měl chvíle, kdy si zoufal nad hudbou, kterou odsoudil k němé existenci ve své mysli nebo na magnetofonových páscích, jež neposlouchal ani on sám. V jedné z takových chvil se mu dostal do rukou článek o Bílém trianglu; neodolal, ozval se jeho autorovi a nechal se snadno přemluvit k vydání alespoň některých ze svých děl.“

„Co se stalo s ostatníma dvěma?“

„Pascal Brison hned po návratu do Francie spálil receptury mizících laků i dokumentaci všech ostatních vynálezů, které si chtěl dát patentovat; řídil továrnu, vyráběl stejné mýdlo a stejnou kolínskou jako jeho prapředek před sto padesáti lety. Nikdy se neoženil; zdá se, že toužil jen po jedné věci, aby mu všichni dali pokoj, a tak se přizpůsobil životu na malém městě, chodil v neděli do kostela, kde poslouchal slova kněze, jimž nerozuměl, a dvakrát týdně večer do hospody, kde přikyvoval řečem spoluobyvatel, které ho nezajímaly. V noci ve svém pokoji pil víno a četl znovu a znovu svého Lautréamonta a svého Holderlina…

Když se po několika letech palčivá trýzeň proměnila v tichý zármutek, začala v něm růst touha uctít Valeriinu památku tím, že by napsal knihu, ve které by ožily vzpomínky na schůzky v jejím bytě. Bylo pro něj samozřejmé, že se bude přísně držet Valeriiny vize nekonečné metamorfózy tvarů, v níž musí každý tvar – a nejvíc ten nejvzácnější, ten, který nejvíce milujeme – projít fází naprostého rozplynutí a zapomenutí, než se z víru prázdnoty bude moci zrodit v proměněné podobě. Teď si uvědomoval, že kult prázdnoty z období Bílého trianglu byl jen jednou fází, fází, po které podle zákonů metamorfózy musí následovat zrod nového tvaru z nicoty, a zdálo se mu, že právě teď nastal čas pro novou proměnu.

Věděl, že se v jeho knize neodhalí ani Valeriina, ani jeho vlastní tvář, že se v ní neobjeví byt s okny do parku. Tušil ale, že rysy všech tváří, s kterými se setkával v době přátelství s Valerií, se budou objevovat v tvářích postav jeho románu, které ještě neznal, že půdorys Valeriina bytu se ve vírech prázdna už teď proměňuje v nové pokoje v neznámých zemích. Začal být zvědavý, jaké tváře a jaká těla, jaké pokoje, jaké země se z nicoty prosáklé dávnými obrazy vynoří. Po létech nudy, vzpomínání a každonočního pití se začal těšit na práci a pocítil zase radost.

Když se obrátil k prázdnu ve svém nitru, k hlubině, do které se propadaly zapomínané tvary a děje, zjistil, že za léta, co je nechával být, prázdno bez jeho vědomí samo pracovalo na zrodu tvarů, že se z něho už teď vynořuje jakási země jako břeh zakrytý mlhou a obrysy jakéhosi děje. Nm se pokoušel zachytit mizící tvary, ale pořád mu unikaly. A pak si vzpomněl, jak Valerie hovořila o roli náhody při psaní, o tom, že častokrát nahodile zaslechnuté slovo se rozvine a dokáže rozestřít scénu, která dlouhé dny unikala výrazu. A tak vytáhl z knihovny Laroussův slovník, se zavřenýma očima jej otevřel a položil prst na stránku; pak se podíval a uviděl, že prst leží na slovu palmier; otevřel slovník o pár stránek dál a tentokrát prst ukázal na slovo passage, zalistoval ještě dál a získal slovo police. Pak si řekl, že by nebylo dobré, aby všechna slova začínala na p, a tak otevřel slovník na začátku a našel tu stejným způsobem slova ange a architecte. To by stačilo, řekl si a zastrčil slovník zpátky do knihovny.

Měl tedy slova označující palmu, pasáž nebo průchod, policii, anděla a architekta, pět slov jako pět hvězd svítících v mlhovině beztvarých dějů rodících se z prázdnoty. A mlhovina začala v blízkosti jasných světel pozvolna nabývat tvaru, začal se rýsovat děj, pod palmami rostoucími na jakémsi bulváru policisté honili jakési postavy, které zmizely v ústí pasáže. Kdo to asi byl, divil se Pascal, zločinci, revolucionáři, teroristi? Také zahlédl svítící skleněnou sošku anděla a viděl architekta sklánějícího se nad jakýmsi plánem. Když se Pascal podíval blíž, uviděl, že je to plán města; pořád se mu ztrácel v přítmí – a pak v záblesku světla spatřil na plánu znak, který znal z Valeriiny knihy, hlavní ulice tvořily obrazec dvojitého trojzubce. Z těch fragmentárních obrazů se už začal rychle rozrůstat děj románu. Jednoho dne město dostalo i své jméno: Santa Rosalia. Pascal psal román o Santa Rosalii několik měsíců; a bylo zřejmé, že do rysů Beatriz se promítla Valeriina tvář, proměněná snem, a že Pierre je Pascalův bratr. Pascal vydal román pod pseudonymem; pak už zřejmě nikdy nic nenapsal.

Na konci osmdesátých let dokončil studia chemie syn jeho starší sestry; Pascal ho hned vzal do továrny jako svého zástupce a za dva roky mu firmu předal. Odstěhoval se na jih; v posledních letech snil o životě na některém z řeckých ostrovů, které milovali Hölderlin a Valerie, i když ani jeden z nich nikdy v Řecku nebyl. Odjel s malým kufrem knih; dlouho se nemohl rozhodnout, na kterém z ostrovů se usídlí, ale když jednoho dne na Naxu procházel bludištěm úzkých uliček nad přístavem a uviděl na dveřích bílého domu ceduli, na níž stálo, že je k pronajmutí pokoj v prampouchu klenoucím se nad uličkou, ubytoval se tady. Žil v labyrintu starého města ostrovní Chory, často navštěvoval okolní ostrovy, Délos s Apollónovým hájem, pustý Sikinos, ospalou Iraklii; mnohokrát pobýval na Folegandru, celé dny ležel na bílých oblázcích osamělé zátoky, kterou Valerie našla na mapě jako zavlnění obrysové linie ostrova a na jejíž dno nechala ve své knize klesnout loď plnou drahokamů a perel. Nechal si také narůst řecký knírek, vysedával dlouhé hodiny u stolku před kafeniem a turisté si ho fotografovali jako typického, pitoreskního Řeka.“

„A jak žil Ú v Americe?“

„Ú přestal dělat sochy; pracoval v realitní kanceláři, po práci sedával v portorikánském bistru, díval se na vlaky nadzemní dráhy a v hlavě mu vyvstávaly stejné obrazy jako Nmovi na terase kafenia na Naxu na druhém konci světa a Čjovi v tomhle bytě nad tratí, kam se po odjezdu svých přátel přestěhoval. Také Ú toužil podívat se na ostrovy, na nichž se odehrával děj několika kapitol Oranžové knihy, alespoň o dovolené, a tak si v létě před pěti lety koupil letenku do Athén, a pak jezdil trajekty z ostrova na ostrov. Když na Naxu procházel strmými uličkami pod benátskou pevností, uslyšel, že na něj někdo volá jeho jméno; rozhlédl se, ale viděl jen opáleného muže s knírkem a kudrnatými prošedivělými vlasy, který seděl před tavernou. Úovi chvíli trvalo, než mu došlo, kdo to je.

Ú i Nm měli ze setkání radost; hořkost a nepřátelství se v mysli obou už dávno rozplynuly. Ú přespal v Nmově prampouchu a hned příští den se spolu vypravili na Folegandros; Ú ostrov za třináct let, které uplynuly od doby, kdy četl Oranžovou knihu, mnohokrát navštívil v nočním snu a obrazy jeho zálivů a skal viděl na bílých zdech svého brooklynského bistra. Nm zavedl Úa do zátoky pokladů; když Ú stál na horkých oblázcích a díval se na vysoké skály připomínající postavy obrů, pocítil po dlouhé době zase touhu udělat sochu. Ještě nevěděl, jak bude socha vypadat, ale bylo mu už jasné, že i ona bude vzpomínkou na Valerii a její román. A protože slíbil Valerii, že obsah románu i všechny události spojené s jeho vznikem zůstanou navždy v tajnosti, řekl Nmovi, že postaví sochu na některém z těžko přístupných skalních vrcholů nad zálivem.

Pascal Úovi navrhl něco jiného: opatří mu potápěčskou výstroj, dá mu pár lekcí v potápění a Ú udělá sochu na mořském dně; Nm mu bude při práci pomáhat. A Nm skutečně vyučil Úa základům potápění a zakrátko se oba pustili do práce. Ú vytvořil pod vodou zátoky z oblázků svou poslední sochu. Je to socha mé matky, která drží v ruce pootevřenou Oranžovou knihu. Usmívá se a z jejího gesta není jasné, jestli knihu ukrývá, nebo se ji chystá otevřít a nabídnout ke čtení. Když se Ú vracel do New Yorku, slíbil Nmovi, že příští léto za ním přijede znovu. Ale na začátku jara dostal Pascal infarkt a zemřel v nemocnici, v pokoji, z jehož okna byla vidět jen mořská hladina a nebe. To je příběh, který mi po šest dní vyprávěl Vga Ú v brooklynském bistru. Doplnila jsem do něho jen několik detailů, které mi později řekl Čj.“