6. kapitola Fotografie z New Yorku

Z tónu, který teď zazněl v Jonášových slovech, jsem pochopil zoufalství, v jakém žil v posledních měsících ve svém ponurém sídle. Mluvil tak tiše, že jeho hlas byl jen o něco málo silnější než praskání nábytku nebo občasné vzdechy křesel, ve kterých jsme seděli, a teď na dlouhou dobu zmlkl úplně. Bylo mi ho líto, ale pořád mi nebylo jasné, co vlastně ode mne chce. Když mlčení trvalo už příliš dlouho, zeptal jsem se ho, co jeho dcera dělala.

„Viola měla nadání na jazyky; a tak studovala angličtinu a francouzštinu a po skončení školy se živila jako překladatelka a tlumočnice,“ řekl Jonáš.

„Všiml jste si před jejím zmizením něčeho zvláštního, nějaké změny v jejím chování?“ Četl jsem rád detektivky a napadlo mě, že detektiv by se zeptal asi na tohle.

Jonáš nalil do dvou sklenic víno. „Jak jsem řekl, Viola byla vždycky dost uzavřená. Ale několik měsíců předtím, než zmizela, jsem si přece jen všiml, že se s ní něco děje. Jsem si jist, že začátek té proměny byl v Americe, tam se muselo něco důležitého stát. Kdybych tak jen mohl vědět, co to bylo… Nemůžu spát, a tak už jsem za všechny ty noci, co tu žiju sám, probral tisíce možností, viděl jsem ve tmě tisíce strašných obrazů… Předloni v květnu byla Viola na dovolené ve Spojených státech. Žila čtrnáct dní v New Yorku, bydlela v nějakém laciném hotelu v severním Manhattanu. Několikrát mi telefonovala, naposledy týden po odletu; v tu chvíli bylo ještě všechno v pořádku. Pak se něco přihodilo, snad se stala svědkem nějaké zvláštní události nebo se s někým setkala, nevím… Když se vrátila, byla neklidná a ještě zamlklejší než jindy, už se mnou skoro vůbec nemluvila. Několikrát někam telefonovala a přitom šeptala do sluchátka, abych ji nemohl slyšet. Za nějaký čas se v jejím pokoji objevil tenhle portrét. Zeptal jsem se jí, kdo jej maloval, a Viola jen řekla, že jeden její známý; nevyptával jsem se jí dál, nemělo by to smysl…“

„A potom?“

„V polovině září, čtyři měsíce poté, co se vrátila z Ameriky, zmizela a já už ji nikdy neviděl… Dobře si vzpomínám na posledních pár dnů před jejím zmizením. Vypadala podivně, jako by měla horečku; když jsem ji oslovil, vůbec mi neodpovídala a ani nevím, jestli mě slyšela. Předposledního večera přišla domů v deset hodin; viděl jsem, že je něčím nesmírně vzrušená, celá se třásla. Zahlédl jsem ji jen na okamžik; podívala se na mne a já uviděl v jejím pohledu kromě horečky něco, co mě vyděsilo ještě víc: strašnou zlobu; nevím, jestli byla namířená proti mně, nebo proti všem lidem… Dívali jsme se ale na sebe jen chvíli, pak hned běžela do svého pokoje a zamkla se tam.“

Najednou se mi vybavily dvě postavy, které se na skládce zrodily ze dvou poloh dvojitého trojzubce, muž chytající se v zoufalství za hlavu a rozzlobená, hrozící žena, a proměnily se v Jonáše a jeho dceru. „Měla snad Viola nějaký důvod vás nenávidět? Nezlobte se, že se vás na to ptám, ale neodešla kvůli tomu, že jste jí udělal něco zlého?“

„Ne, jsem si jistý, že jsem jí nikdy neublížil, musíte mi to věřit. Když zmizela, přemýšlel jsem, jestli jsem ji nějak neranil, vzpomínal jsem na všechno, co se mezi námi událo, ale nevybavilo se mi nic, co by se jí mohlo dotknout…“

Věřil jsem mu, že Viole vědomě neublížil. Dovedl jsem si představit, že Jonáš svou dceru opravdu miloval a že ji celý život rozmazloval. „Dobrá,“ řekl jsem, „předposlední večer tedy Viola přišla rozrušená domů a zamkla se ve svém pokoji. Co se dělo potom?“

„Měl jsem o ni velký strach; několikrát jsem se zastavil před jejími dveřmi a poslouchal jsem.“

„A slyšel jste něco?“

„Zdálo se mi, že slyším nějaký slabounký zvuk, přes dveře nebylo možné rozpoznat, co to je. Mohlo to být bublání vařící se vody, ale také to mohl být hlas nějakého zvířete. Za chvíli jsem ucítil zvláštní vůni. Je strašně obtížné ji popsat. Byly v ní tak rozdílné složky, jako je vůně růží a pach ocele… Pak jsem odešel a vrátil se za půl hodiny. Z pokoje se už žádný zvuk neozýval; vůně byla pořád cítit, ale ne tak silně jako předtím. Šel jsem spát, ale v noci jsem se pořád budil; vidím ze své ložnice okno jejího pokoje, a tak vím, že měla celou noc rozsvíceno. Celý příští den byla zamčená v pokoji, jen několikrát zašla do kuchyně a do koupelny; pokaždé když vyšla z pokoje, zamkla za sebou a vzala si klíč s sebou. V noci se v jejím pokoji svítilo do půl jedné, pak Viola najednou vyběhla ven jakoby ve velkém spěchu, za půl hodiny se vrátila, běžela do svého pokoje a zase za sebou zamkla. Pak jsem uviděl v jejím okně záblesk prudkého světla. Také té noci bylo v pokoji ještě dlouho rozsvíceno. K ránu jsem usnul; když jsem se probudil, spěchal jsem k jejímu pokoji. Dveře byly otevřené dokořán; pokoj byl prázdný. To bylo sedmnáctého září předloňského roku. Od té doby jsem Violu neviděl.“

„Nenašel jste v jejím pokoji nějakou stopu?“

„Prohledal jsem jej důkladně, dívala se tam i policie a detektivové. Ale nenašly se žádné poznámky, žádné adresáře a telefonní čísla, nic, co by mi mohlo nějak pomoci.“

„Nenaznačila Viola aspoň, co se mohlo stát v New Yorku?“

„Ne. Ale přece jen existuje jedno svědectví o jejím americkém pobytu. Je pravděpodobně bezcenné, ale nic jiného nemám.“ A Jonáš přede mne přisunul ebenovou skříňku a odklopil víko. Ležela v ní hromádka lesklých barevných fotografií a tři svitky negativů.

„Našel jsem mezi jejími věcmi dva exponované, ale nevyvolané filmy. Prohlédl jsem také její fotoaparáty – Viola ráda fotografovala a měla tři. Dva byly prázdné, ale ve třetím zbyl ještě film. Byl to fotoaparát, který si vzala na dovolenou do Ameriky. Nechal jsem všechny tři filmy vyvolat; byly na nich snímky, které Viola dělala v New Yorku. Podívejte se na ně, seřadil jsem je podle negativů v tom pořadí, v jakém vznikaly.“

A Jonáš vyndal z kazety fotografie a podal mi je. Zpočátku jsem každý snímek důkladně prohlížel, pátral jsem na nich po nějaké stopě, i když jsem nevěděl, co by to mělo být – ale viděl jsem jen běžné turistické fotografie různých míst na Manhattanu; byl na nich Empire State Building, Guggenheimovo muzeum, neony na Broadwayi, kavárny v Greenwich Village, jezírko v Central Parku, ulice v Čínské čtvrti… Odkládal jsem snímky, které jsem si už prohlédl, nazpátek do skříňky. Čekal jsem, jestli mi o fotografiích Jonáš něco řekne, ale už zase jen mlčel. Teprve na několika posledních fotografiích se objevily záběry, které už patrně nebyly z Manhattanu; na snímcích byly nízké domy, jejichž zdi z neomítnutých cihel byly počmárané sprejovými klikyháky, a obchody se španělskými nápisy na skle výloh. Na úplně posledním snímku bylo vidět malé bistro vedle stanice nadzemní dráhy, jejíž jméno bylo zakryté dopravní značkou.

Když jsem odložil snímek bistra, podíval jsem se tázavě na Jonáše; netušil jsem vůbec, co bych z Violiných fotografií mohl vyčíst. Jonáš přede mnou mlčky roztáhl jeden ze tří svitků, které ležely ve skříňce: film byl ze tří čtvrtin prázdný; fotografie bistra byla posledním snímkem, který Viola udělala. To nemuselo znamenat vůbec nic – ale mohlo to také znamenat, že právě někde v místech, která zachytila na třetím filmu, došlo k události, po níž už Violu přestalo fotografování zajímat. Poslední snímky mohly být z Bronxu, Brooklynu nebo z Queens – snad právě někde tady, u stanice nadzemní dráhy, se Viola setkala s něčím, co proměnilo její život a co nakonec vedlo k tomu, že zmizela. Co to asi mohlo být? Jonáš mluvil o tajemných telefonických rozhovorech; Viola se tedy snad v New Yorku seznámila s někým, s kým nepřerušila spojení ani po návratu; přitom bylo třeba newyorskou známost z nějakého důvodu utajovat, a to zřejmě nejen před Jonášem. Nehrají snad v celém případu nějakou roli drogy?

Zeptal jsem se Jonáše, jestli Viola nebrala nějakou drogu. Jonáš to nejdřív rozhořčeně popřel, pak ale připustil, že po návratu z Ameriky Viola dost pila a někdy se skutečně chovala tak, jako by byla pod vlivem drog. To prý ale trvalo jen měsíc, pak se Viola najednou změnila – ne že by se z ní stal opět ten člověk, kterým byla dřív, dokonce byla ještě více cizí, ještě méně s Jonášem mluvila; ale už ji nikdy neviděl opilou, a pokud předtím opravdu brala nějakou drogu, skončila s tím.

Prohlédl jsem si znovu poslední fotografie, ale nenašel jsem na nich nic podezřelého, žádnou stopu – anebo mi spíš připadalo, že je na nich podezřelé všechno, že všechno může být stopou, z každé věci a z každé postavy se rozvíjel neurčitý, zlověstný děj. Nemá tenhle Hispánec, který se na ulici otočil zrovna ve chvíli, kdy Viola zmáčkla spoušť, ve tváři podezřelý, potměšilý výraz? Tady se zase rýsuje málo zřetelný obrys postavy za skleněnými dveřmi obchodu se zeleninou, vypadá to, jako by tam někdo číhal, a u okraje chodníku leží neidentifikovatelná, podezřelá věc. A nebylo by možné tahle velká, bizarně pokroucená písmena sprejového nápisu na zdi přečíst jako ‚Viola‘? Ano, šlo by to docela dobře – z toho objevu se mě zmocňuje vzrušení, jenže po chvíli zjišťuju, že v nápisu je možné vidět každé slovo, jaké mě napadne; také se mi teď zdá, že záhadná věc bude nejspíš zohýbaný rám jízdního kola, který tu kdosi odložil, a výraz Portorikánce je vlastně dobrosrdečný.

Jonáš mě nechal prohlížet fotografie a zase nic neříkal. Myslím, že se sám na ně díval tisíckrát a důvěrně znal všechny postavy a všechny věci, které na nich byly zachyceny, že se ještě zoufaleji než já snažil najít souvislost mezi některým z předmětů nebo obličejů na fotografiích a Violiným zmizením a že stejně jako já nepřišel vůbec na nic. Když jsem zbylé fotografie odložil do skříňky, začal Jonáš znovu vyprávět. Mluvil teď hlasitěji, a dokonce trochu živěji; jako by touha najít dceru vyburcovala v jeho těle zbytky sil.