1. kapitola Lesk klavíru

Když automobil přejížděl přes náměstíčko, uviděl jsem, že je to bílá dodávka. Zatáčel kolem kavárny a přitom zpomalil – a já si mohl prohlédnout obrovského modrého ledňáčka s rybkou v zobáku, který byl namalovaný na boku automobilu. Vyskočil jsem, zasunul jsem bankovku pod sklenici s nedopitou kávou a vyrazil za dodávkou. Vzdalovala se dlouhou rovnou ulicí. Utíkal jsem po vozovce a mával rukama; doufal jsem, že mě řidič zahlédne ve zpětném zrcátku.

A pak jsem si všiml, že obrys automobilu se už nezmenšuje; řidič mě přece jen asi uviděl a čeká na mne. I když jsem sotva popadal dech, začal jsem se při běhu hlasitě smát. Samozřejmě, když všechny stopy selžou, může ještě vždycky přijet bůh na stroji, třeba v podobě taxikáře. Když jsem k dodávce doběhl, vyklonil se z okénka kulatý obličej lesknoucí se potem. „Co potřebujete odvézt, šéfe?“ zeptal se taxikář.

Oběhl jsem automobil a posadil se na přední sedadlo, aby mi řidič neujel. „Před dvěma lety jste z podniku Nereus vezl zvláštní čerpadlo s mnoha hadicemi,“ řekl jsem, když jsem za sebou zabouchl dvířka, „jel s vámi muž s šedivými vousy a mladá dívka s nakrátko ostříhanými vlasy. Nepamatujete se, kam jste je odvezl?“

Taxikář našpulil tlusté rty. „Možná se pamatuju, možná ne,“ řekl. „Informace o zákaznících neposkytuju. Jestli nepotřebujete nic odvézt, vystupte si.“

Vytáhl jsem z kapsy peněženku, našel v ní tisícikorunu a podržel ji taxikáři před očima.

„Mám dojem, že žádný zákon nezakazuje mluvit o tom, kam chtěl zákazník zavést,“ řekl jsem.

„Myslím, že máte pravdu, opravdu to není zakázané.“ Taxikář přestal dělat obličeje a mluvil mnohem přívětivějším tónem. „Na to čerpadlo se dobře pamatuju, nikdy jsem podobné neviděl. A kde jsme ho vykládali, se taky pamatuju přesně.“

„A můžete mě tam zavézt?“

Když taxikář šlápl na plyn, zasunul jsem mu bankovku do kapsy u košile. Dodávka brzy vjela na nový objezd, který jsem neznal, po stranách silnice se střídaly řídké listnaté lesíky s koberci žloutnoucí trávy a s technickými stavbami, obehnanými vysokými drátěnými ploty. Občas se v dálce mihla vesnice rozsypaná uprostřed polí. Mlčeli jsme, po nějaké chvíli taxikář pustil kazetu s country hudbou. Nad hlavou nám přelétaly mosty, betonové nadjezdy a modré tabule s velkými bílými písmeny. Obloukem jsme se vrátili k městu; za malou chvíli vjel taxikář do ulice, kterou tvořilo jen několik zchátralých domů po obou stranách. Zastavil před jedním z nich a mlčky ukázal na jeho vchod.

Vystoupil jsem a chvíli se rozhlížel kolem sebe. Ulice, kde jsem stál, byla poslední ulicí ve městě; za zdí nejvzdálenějšího domu už byla jen jakási skladiště, za nimi se k nízkému obzoru táhlo pole. Kolem skladišť vedla železniční trať, která se ztrácela za zadní stranou domů. Vešel jsem do domu; byl tmavý a překvapivě chladný. Do vyšších pater stoupalo kamenné schodiště, vroubené zábradlím, které tvořily stále stejné stylizované květy z litiny; zelený ochranný nátěr zdi byl pokrytý ornamentem, který za mnoho let vytvořily tisíce bílých škrábanců. V suterénu bylo takové šero, že jsem musel rozsvítit, abych mohl přečíst jména na dopisních schránkách; žádné z nich mi nic neříkalo.

Nade mnou se ozval dívčí hlas, bouchly dveře, pak bylo slyšet blížící se dupot. Když se v ohbí schodiště objevilo děvčátko, zeptal jsem se ho, jestli tu nebydlí Viola Jonášová. Dívenka se zastavila, seshora na ni dopadal slabý paprsek světla. Nedůvěřivě se na mne zadívala, pak zavrtěla hlavou a chtěla kolem mne proběhnout.

„Je to mladá paní a má krátké světlé vlasy,“ zkusil jsem to ještě. Děvčátko po chvíli váhání řeklo: „Ta bydlí u pana Navrátila.“ Pak zmizelo na ulici.

Byty v domě měly těžké kazetové dveře, chodil jsem od jedněch k druhým a četl jména na jmenovkách, zasazených do ozdobných mosazných rámečků. Ve čtvrtém, nejvyšším patře byl do rámečku nedbale zasunutý kus papíru, na kterém bylo napsáno velkými písmeny NAVRÁTIL. Stiskl jsem rozviklaný zvonek a pak jsem zase čekal, pln úzkosti, kdo se vynoří ve dveřích.

Za dveřmi bylo dlouho ticho, pak se ozvaly lehké kroky a ve špehýrce se na chvíli objevilo oko. Zase se dlouhou chvíli nic nedělo; ten, kdo stál na druhé straně dveří, se asi rozmýšlel, jestli mi má otevřít. Položil jsem ruku na zvonek, abych ještě jednou zazvonil, ale než jsem stiskl tlačítko, zachřestil za dveřmi řetěz a dveře se pootevřely.

Zavanula na mne smutná vůně cizího bytu; ve stejných manšestrových kalhotách a ve stejném šedivém tričku, jaké jsem viděl na portrétu, stála ve dveřích Viola Jonášová.

Zmateně jsem přemýšlel, co mám říci. Viola se na mne udiveně dívala, pak prohlásila: „Pan Navrátil není doma.“

„Nejdu za ním, ale za vámi,“ vypravil jsem ze sebe konečně.

Viola couvla zpátky do bytu a ještě více přivřela dveře. „Kdo jste? Poslal vás za mnou můj otec?“ Byla přichystaná v příštím okamžiku dveře přibouchnout.

„Neutíkejte mi, prosím. Na tom, kdo jsem, teď nezáleží a váš otec mě neposlal. Vlastně ano, ale… Nebo spíš přece jen ne. Je to všechno strašně složité. Prosím, nezavírejte dveře a poslouchejte mě chvíli. Slibuju vám, že nikomu neřeknu, kde bydlíte, jestli si to nebudete přát, ani vašemu otci…“

Viola váhala, zamračeně se na mne dívala, pomalu kmitala křídlem dveří sem a tam. Myslím, že na ni zapůsobil víc můj zoufalý výraz než to, co jsem říkal; nakonec dvěma krůčky ustoupila hlouběji do temné předsíně a křídlo dveří přitáhla k sobě. Mohl jsem projít dovnitř.

Zavedla mě do rozlehlého pokoje, kde se nábytek leskl ve slunečním světle, které sem dopadalo třemi okny; nejširší z nich se táhlo přes celý oblouk arkýře, do kterého se pokoj vzadu prohluboval. Všemi okny probíhaly rovnoběžné i křížící se dráty a byly v nich vidět tmavé sloupy; když jsem přišel blíž, vynořil se vysoký násep s kolejnicemi na pražcích. Zarazilo mě, jak je železniční trať nebezpečně blízko domu; kdyby tu zastavil vlak, napadlo mě, bylo by snad možné potřást si otevřeným oknem rukou s pasažérem stojícím u okénka. Obrysy oken protkaných dráty se odrážely na desce klavíru, který stál uprostřed místnosti, jako na tmavé hladině. Na klavíru leželo několik listů notového papíru; všiml jsem si, že do notových linek kdosi chvatnými pohyby tužky vepsal chomáče not. Přívětivé měkké světlo se vpíjelo do narudlého koberce a do čalounění pohovky a křesel. Celou šířku arkýře zabíral těžký psací stůl; kdo u stolu pracoval, musel si asi připadat jako hradlař, pomyslel jsem si. Na desce psacího stolu ležela kniha v oranžové plátěné vazbě; zdálo se mi, že na ní nehybně odpočívá nějaký velký, smaragdově zelený exotický hmyz, ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem, že je to znak dvojitého trojzubce, namalovaný nebo natištěný na oranžové plátno vazby.