29. kapitola Zrození kosmu z Horečky

„Hned prvního dne uviděl Archibald Archer v jedné z knih obrazec, který vypadal stejně jako idol před svatyní; pak ho našel ještě v mnoha svitcích a knihách. Obrazec byl jakýmsi tajným znakem učení a pravděpodobně se zrodil už na Chusrawově dvoře; podle jednoho z textů Dionysios znak poprvé nakreslil hůlkou do písku cestičky v zahradě královského paláce. Obrazec byl jakýmsi diagramem zobrazujícím zrod kosmu. Elipsa znázorňovala nerozlišené Jedno. Na původním obrazci byl tradičnější kruh, ten se změnil v elipsu až někdy během cesty na východ; Dionysia napadlo, že elipsa je vhodnější, protože znázorňuje neustálý spor uvnitř Jedna, jeho neustálé rozestupování do dvou center. Ten neklid byl nicméně ve své pravé povaze pouze neklidem, jaký cítíme ve snu, a škodil stejně málo, jako mohou ublížit rány, které našemu tělu zasazují postavy v nočních snech.

Z počátečního neklidu se však zrodila Horečka a její horký dech rozleptal to, co se sice snově rozestupovalo, co se však zároveň drželo ve vzájemném objetí: obě centra elipsy se postavila proti sobě a dvojitost, která se tak zrodila, pokračovala v rozdělování i uvnitř obou protikladů a zplodila Mnohost. Když Jedno uvidělo, že má ve svém nitru Mnohost, zachvělo se na okamžik hrůzou před tím neznámým, co se hýbalo v jeho útrobách, protože si v první chvíli neuvědomilo, že Mnohost je jen jeho horečnatým zlým snem a není od něho odlišná. Mnohost využila okamžiku úleku, krátkého zaváhání, ochabnutí dostředivé síly, a pomocí sil Horečky, která v ní nalezla zalíbení, prorazila v hranicích elipsy otvory, a unikla tak Jednu.

Únik Mnohosti zobrazují tři čáry, které vycházejí z elipsy. Mimo Jedno už Mnohost neměla dostatek energie k tomu, aby se dále množila, mnohé zůstalo ve stejném počtu a z jeho útvarů se staly Ideje či Archetypy. Když Ideje unikly z Jedna, pocítily děs ze své osamocenosti v prázdném prostoru a chtěly se opět spojit. Hledaly něco společného, ale jakožto mnohé nic takového nenacházely; toužily po Jednu, ale zároveň se bály do něho vrátit, protože uvěřily tomu, co jim namluvila Horečka, totiž že mají samostatnou existenci, a děsily se jejího zániku v Jednom. Horečka mezitím obcovala s postavami z těžkých snů, které vyvolávala, a z tohoto spojení se zrodila Vůle. Když lstivá Horečka viděla, jak Ideje-Archetypy touží po Jednu, oblékla svou dceru Vůli do šatu, který ušila z paprsků vycházejících z Jedna, a přivedla ji před Ideje. Ty se zaradovaly, že k nim přichází Jedno, které je přijme, aniž by se musely vzdát své samostatné existence, a spojily se s Vůlí v manželském svazku. Když v noci po svatební hostině Archetypy spaly, Vůle na radu své matky Horečky své manžely pohltila. Svatba Vůle a Archetypů se předváděla o hlavním dionysiovském svátku jako rituální drama, které, jak se z některých náznaků zdá, bylo v pozdějších dobách doprovázeno sexuálními orgiemi.

Archetypy tedy vplynuly do neklidné jednoty Vůle. Vůle se poté, co pozřela své manžely, cítila osamocená; ve snu měla vidinu, že ve vzdálené krajině na ni čeká Věčnost, její budoucí choť. A tak se Vůle vydala na cestu za Věčností. Horečka ji doprovázela; říkala Vůli, že ji bude ochraňovat na její cestě, ale ve skutečnosti měla docela jiné záměry. Období putování Vůle znázorňuje svislá čára, do níž se spojila dolní ramena. Po nějakém čase Vůle přišla ke kalnému jezeru Látky; okamžik setkání s Látkou vyznačuje průsečík s vodorovnou čarou uprostřed obrazce. Když se Vůle s Horečkou octly na břehu jezera, začala Horečka naříkat, že umírá žízní, a prosila Vůli, aby jí přinesla vodu z jezera. Ta jí nechtěla vyhovět, bála se, že na blátivém břehu sklouzne do jezera a utopí se; Horečka Vůli vybídla, aby jí donesla vodu, celkem třikrát a pokaždé stupňovala svůj nářek. Napotřetí se Vůle konečně vydala k jezeru; matka šla tiše po špičkách za ní, a když Vůle stála na břehu, strčila do ní a Vůle spadla do kalné vody.

Volá na pomoc svou matku, ale ta se neozývá. Vůle se začne topit, slyší jen temný hukot Látky; uvědomuje si, že je jí povědomý, je podobný hlasu její matky i jejímu vlastnímu hlasu. Poznává, že Látka je druhá dcera Horečky, neznámá ztracená sestra, o které jí matka kdysi vyprávěla. Horečka měla Látku vždycky raději než svou druhou dceru a zoufale toužila znovu ji uvidět. Doprovázela Vůli s nadějí, že se na cestě se ztracenou dcerou opět setká. Když se to doopravdy stalo, Horečka a Látka se objaly a domluvily se, že společně Vůli zabijí. Horečka Vůli nikdy příliš nemilovala, a poté co Vůle na její radu spolkla Archetypy, začala k ní její matka cítit nenávist, protože se jí zdálo, že se příliš podobá Jednu… Tyhle pasáže jsou asi zajímavější pro psychoanalytika než pro historika filosofie či náboženství. Všimněte si také motivu milované a nemilované dcery, který je tak častý v pohádkách.

Vůli tedy dusí bahno, už umírá, ale v poslední chvíli se jí vybaví, co matka vyprávěla o Jednu, a vzpomene si, že v sobě chová Archetypy, které kdysi v Jednu pobývaly a mohly by jí snad pomoci proti Látce. Z posledních sil si rozerve břicho, Archetypy vyskočí ven do bláta a mocí jednocení, která jim zbyla z doby jejich pobytu v Jednu, začnou Látku pořádat do jsoucen. Mezerami mezi jsoucny pronikne vzduch a Vůle se může opět nadechnout. Archetypy se však teď obrátí proti ní, aby ji potrestaly za to, co jim provedla o svatební noci. Roztrhají ji na kusy, uspořádají hostinu a snědí ji. Od té chvíle do sebe vstřebaly sílu Vůle a ta se v jejich nitru spojila se silou sjednocování, kterou si přinesly z Jedna; obojí sílu používají k tomu, aby se bránily proti odporu Látky a její matky Horečky.

Vytváření jsoucen z Látky však není dokonalým vítězstvím nad Horečkou. Horečka přispěchala na pomoc Látce a opět se s ní spojila do jediného těla, a tak se spolu s Látkou dostala do nitra věcí. Odtud proměňuje tvary; její jedovatý dech proniká póry věcí ven, děsí Archetypy a vyvolává v nich záchvaty melancholie. Okamžik, kdy z nitra Vůle vystupují Archetypy, je zobrazen místem, kde začíná horní větvení znaku, a ramena horního trojzubce znázorňují cestu uvolněných Archetypů bahnem Látky, cestu, která je současně vznikem věcí. Při sjednocování Látky se některé z Archetypů začínají rozpomínat, že jejich práce v Látce je jen matným obrazem sjednocení, které zažívaly v Jednu, a toto rozpomínání vede k tomu, že se – i s Látkou, do které pronikly – obracejí zpět k Jednu, ke svému domovu. Tento počátek obratu je zobrazen ohybem obou krajních ramen horního trojzubce. Tak cesta Archetypů v Látce je neustálým přecházením mezi rozpomínkou na dávné světlo Jednoho a záchvaty šílenství, které vyvolává chorobný dech Horečky, přicházející z nitra věcí.

Archibald se v rukopisech setkával s obrazcem znovu a znovu, na některých vyobrazeních byl vztah jsoucen k archetypům znázorněn tím způsobem, že k ramenům dolního trojzubce byla připsána velká písmena řecké alfabety – Alfa, Beta a Gama – a k odpovídajícím horním ramenům stejná písmena, ale malá. A když si pozorně prohlédl zčernalé terče na idolu před svatyní, objevil i na nich stopy po velkých a malých počátečních písmenech alfabety, která do nich byla kdysi vyryta. Archibald si představil, že v dávných dobách, kdy terče ještě nebyly hlavami démona, při dionysiánských rituálech kněz tahal za dolní terče; pohyb, který provazy přenášely na horní terče, měl znázorňovat závislost věcí na ideách.

Sedmého dne Archibald seděl brzy ráno na schodech do svatyně a prohlížel si na stránce, na níž ještě leželo růžové světlo, kresbu zobrazující kosmogonickou Horečku; napadlo mu, že tak nějak si v dětství představoval čarodějnici z pohádky o perníkové chaloupce. Myslel na to, že Dionysios tak pevně spojil Horečku s bytím proto, že v ní zobrazil neklid a hnus, které cítil ve svém nitru a které na něj vanuly ze všech věcí, ze všech tvarů, s nimiž se setkával. Najednou si zřetelně představil Dionysiovu tvář a pocítil nekonečnou lítost k té postavě, která celý život bloudila z místa na místo a nikde nenašla domov. Když zvedl oči od knihy, uviděl nezvykle tichý zástup vesničanů, který se po klikaté stezce blížil k svatyni. V jejich čele rozpoznal vysokou postavu kněze. Vesničané došli na plošinu před chrámkem a zůstali stát v uctivé vzdálenosti. Kněz předstoupil a žádal Archibalda, aby prozradil, co démon sděluje ve svých knihách.

Archibald se vždy dokázal dobře vcítit do duše domorodců, s kterými se na cestách setkával; takové porozumění už mu několikrát zachránilo život. Ve chvíli, kdy před ním stál kněz, však na to nějak pozapomněl, snad byl pořád zaujatý přemýšlením o Dionysiově osudu, snad neodolal touze mluvit s někým o svých objevech. Když o té chvíli později vyprávěl v londýnských salonech, neopomněl nikdy říci, že se zachoval jako idiot. Bylo samozřejmě zapotřebí vymyslet si nějaké historky ze života démona, přednést je s divokou gestikulací, jakou měli vesničané rádi, a nakonec jim sdělit, že si démon přeje, aby nosili dřevěný kroužek v pravém uchu nebo mašli na levém zápěstí. Vesničané by byli spokojeni, určitě by přestali vidět ve skalních útvarech děsivé postavy a libovali by si, že démon konečně zmizel z jejich údolí. Jejich kozy by se navzájem dojit nezačaly, ale Archibald by jistě vesničanům dokázal vysvětlit, že zvířatům bude trvat nějaký čas, než se to naučí. Pak by odešel, vyprovázen poctami vesničanů.

Namísto toho Archibald začal mluvit o tom, co se dočetl v rukopisech, vyprávěl vesničanům o Dionysiovi a dionysiánech, jejich předcích, a o jejich cestě od Tigridu do afghánských hor. Během jeho řeči se ozývalo ze zástupu temné mručení. Vesničané nerozuměli ničemu z toho, co jim Archibald říkal, bylo jim však zcela jasné, že příběhy, které slyšeli, nemohou být skutečným obsahem jejich svatých písem, a že si tedy cizinec vymýšlí – každý přece ví, že ve svitcích se líčí historie heroických a krutých bojů skalních démonů, a především je v nich zapsáno velké nesplněné přání strašného Pirumy, jehož vyplnění jim přinese nesmrtelnost. Vesničanům zkrátka připadala historická skutečnost ve srovnání s mýty, kterým věřili, stejně fantastická a nepravděpodobná, jako obvykle připadá nám ve srovnání s našimi mýty. Brzy usoudili, že cizinec vykládá nesmysly proto, že jim nepřeje nesmrtelnost, kterou mají na dosah ruky, a chce jim škodit.

Když si Archibald uvědomil svou chybu, bylo už pozdě. Vesničané se na něj vrhli; první dva ještě srazil pěstí, ale pak už ho uchopilo mnoho rukou, vlekly ho k bronzovému idolu a přivázaly ho za zápěstí ke krajním ramenům horního trojzubce. V hukotu hlasů rozeznával hysterické vřískání kněze, který vesničany povzbuzoval k lynči. Když se změť rukou a těl kolem něho rozpletla a vzdálila, visel nešťastný Archibald na idolu. Muži se o něj přestali zajímat, odcházeli pomalu po stezce ke svým domkům; ženy na něj ještě chvíli vykřikovaly nějaké strašné kletby a plivaly na něj, pak odešly také. Archibald zůstal sám.

V tu chvíli se nad hřebenem hor objevilo slunce, jeho paprsky se mu zaryly do očí. Vesničané mu nechali nohy volné, a tak visel celou vahou těla na provazech, které se mu zařezávaly do zápěstí. Bolest se trochu zmírnila, když se postavil nohama na terče připevněné k ramenům dolního trojzubce. Potíž byla v tom, že v témže okamžiku se pohnul horní terč, spojený s dolním terčem provazem, a začal se Archibaldovi zařezávat do ramenou. A tak přešlapoval z terče na terč, díval se dolů do vesnice, kde se vesničané zabývali svými obvyklými denními pracemi a nikdo z nich k němu už nezvedl hlavu. Jak slunce stoupalo po jasné obloze, musel před ním zavírat oči, ale sluneční svit byl nesnesitelný i přes zavřená víčka; zdálo se mu, že jeho tvář ve strašném žáru vzplane jako pochodeň. Večerní chlad ho trochu osvěžil, ale trval jen krátce, brzy se proměnil v strašný noční mráz. Na počátku noci uslyšel ve tmě kroky, pak se ozval tichý hlas. Bylo to děvčátko, které znal. Vylezlo na kámen, který stál vedle idolu, a přiložilo mu k ústům misku s vodou. Archibald ji hltavě vypil. Další den se bdění střídalo s horečnatými sny, mezi zmatenými vizemi se ze tmy opět vynořila tvář děvčátka, opět se mohl alespoň napít vody.

Pak se úplně propadl do blouznění. V jednom ze svých snů měl vizi, která se zřejmě zrodila z toho, jak přešlapoval z jednoho terče na druhý, a do které se přimíchaly vzpomínky na dionysiánskou kosmogonii. V té vizi stál na bílé, měkké ploše, která se táhla k obzoru, vzdálenému statisíce mil; nad ní byla černá prázdnota bez hvězd. Za obzorem se tyčil gigantický mechanismus ze zvláštní hmoty připomínající křišťál. Byl podobný idolu, ke kterému byl Archibald připoután, ale na rozdíl od něho se na dolním i horním konci větvil do obrovského počtu ramen. Na každém dolním rameni byl terč, na něm bylo napsáno jedno písmeno jakési neznámé abecedy, a každé dolní rameno bylo křišťálovým lanem spojeno s horním ramenem, ke kterému byl připevněn terč s týmž písmenem, ale provedeným v negativním reliéfu. Z prostoru za obzorem se zvedla velká průsvitná ruka, její prsty se začaly dotýkat dolních terčů; kdykoliv nějaký dolní terč klesl pod tlakem obrovského prstu, křišťálové lano, které k němu bylo připojené, stahovalo horní rameno, na němž byl terč s týmž písmenem. Ukázalo se, že horní ramena jsou na svém spodním konci opatřena kloubem; lano z křišťálu ohnulo horní rameno v kloubu a to kleslo závratným obloukem k bílé pláni; horní terč na ni dopadl obrovskou rychlostí. Když průsvitný prst přestal tlačit na dolní terč, terč s reliéfním písmenem se opět zvedl; na pláni zůstal otisk písmene. Dovedete si představit, o čem mluvím?“ obrátil se na mne vrátný.

„Ale ano. Něco mi to připomíná. Vypadá to jako…“

„K tomu, jako co to vypadá, se ještě dostaneme. Archibald tedy v horečce snil, že stojí na bílé pláni, na kterou dopadají ramena gigantického mechanismu; některá udeřila stovky mil daleko, jiná se zabořila do povrchu pláně hned vedle něho. Pochopil, že se dívá na vznik vesmíru z archetypů nebo idejí. Archibald chodil po pláni a prohlížel si rozmanité tvary, které se na ní objevovaly. Najednou hluk úderů zesílil a současně jejich rytmus ztratil pravidelnost, zrychloval se a zase zpomaloval, ramena s formami dopadala na pláň s ničivou silou a při každém dopadu se vymrštil gejzír bílé látky do výšky mnoha mil. Tvary, které teď na pláni zůstávaly, se silným úderem znetvořily nebo úplně rozpadly. Archibald zvedl hlavu ke kosmickému mechanismu a s hrůzou uviděl, že na dolních terčích tančí pomatený tanec Horečka; skákala jako šílená z terče na terč, viděl její tvář, která byla chvílemi stažená zlobou a chvílemi se na ní objevoval tupý úsměv imbecila. Ramena teď dopadala z kosmické výšky v jeho těsné blízkosti a při každém dopadu se zachvěla celá pláň, Archibald utíkal před strašlivými kladivy, která bušila do pláně, a křičel přitom hrůzou.

Jeho křik ho probudil; když otevřel oči, viděl nad sebou zelené plátno, pak otočil hlavu a uviděl tvář děvčátka, které mu nosilo vodu. Ještě pořád nic nechápal, ale pohladil dívku po vlasech. Odkudsi se ozývaly hlasy mluvící anglicky. To už si Archibald uvědomil, že leží ve stanu. Za okamžik dovnitř vstoupil velitel expedice, se kterým se před deseti dny rozloučil.“