21. kapitola Oranžová kniha

Prodavač se odmlčel a dopil vystydlou kávu. „Ještě jste nemluvil o tom, co dělal sám Čj,“ připomněl jsem mu tu postavu z Bílého trianglu, která mě zajímala nejvíc.

„Hned se k tomu dostanu. Ale vyprávět o Čjovi už není tak důležité, protože na rozdíl od tvorby jeho dvou přátel se alespoň část jeho díla zachovala – dvě Čjovy hudební skladby si můžete sám poslechnout na kompaktu, který držíte v ruce. Čj tvrdil, že každý ze tří členů Bílého trianglu vlastně dospěl k homeopatickému umění vlastní cestou, a vyprávěl mi o příhodě, která se stala podnětem k jeho vlastní verzi minimalismu. Byl to úplně banální zážitek, ale zřejmě v Čjovi uvolnil něco, co se v něm už delší dobu připravovalo. Někdy na začátku osmdesátých let šel se svou tehdejší přítelkyní na koncert klasické hudby a v koncertním sále před nimi seděl člověk, který pořád šustil sáčkem od bonbonů. To je vlastně všechno. Čjovu přítelkyni to rozčilovalo, ale Čje směs hudby a šustění přivedla do zvláštního stavu. V té době prožíval tvůrčí krizi; nesnášel svá stará díla, a přitom nevěděl, jak dál. Na koncertě najednou cítil, že se jeho neklid vzdaluje a že se v něm rozlévá zvláštní slast; a bylo mu jasné, že jeho stavy nějak souvisejí se spojením hudební skladby a nepatřičného šustění. Řekl si, že tomu musí přijít na kloub, a ještě v koncertním sále začal o svých pocitech přemýšlet.

Určitě necítil potěšení z toho, že nevhodné zvuky hudební skladbu pokazily – hráli zrovna dílo skladatele, kterého měl rád. Odkud tedy přichází ta nepřestávající radost? říkal si. A pak si uvědomil, co se vlastně stalo: tóny hudby se rozpomněly na příbuznost s šustivými zvuky, na společný původ a na zázračný svět tohoto původu, šustění sáčku tak setřelo z tónů hudby jemnou blanku, která je předtím potahovala. Čj se poprvé dotkl tónů v tom stavu, v jakém žijí pod ní. Připadalo mu najednou, že vnímáme hudbu vždycky jen přes tento povlak, a že proto hudbě doopravdy nerozumíme, nedokážeme slyšet něco podstatného, co nám říká. Tóny s sebou nesou svůj zrod, ale hygienický povlak, kterým jsme je přikryli, nepropustí nečisté šťávy jejich rození, a tak k nám tóny přicházejí jako něco, co je už hotové.“

„Tomu moc nerozumím. Vy ano?“

„Já ano. Asi bych tomu taky nerozuměl, kdybych děj, o kterém Čj mluvil, poznal jen jako teorii. Ale já si hned vzpomněl, že jsem několikrát sám zažil podobnou zkušenost jako Čj. Proto jsem věděl, o čem mluví.“

„Taky vedle vás někdo na koncertě šustil sáčkem od bonbonů?“

„To ne, ale i mne několikrát překvapilo, jak nezřetelná hudba, která se ozývala třeba z oken sálu a mísila se se zvuky provozu na ulici, přináší zvláštní, neslýchané, dojemné sdělení. Čj to vysvětloval tím, že čisté tóny, které zní v koncertním sále, dobře známe; zařazují se hladce do našich klasifikací, a to znamená, že se okamžitě a bez odporu poddávají jazykům, které pro ně máme připraveny, a nestačí nám sdělit to, co nám chtějí říci, to, kvůli čemu vytryskly a co umí vyslovit jen ve své vlastní řeči. Vždycky si jejich sdělení hned převedeme do svého jazyka, jenže při takovém překladu se ztratí to, co je na sdělení tónů nejzajímavější, totiž to, co pronášejí svým vlastním jazykem, jazykem svého zrodu. Teprve v okamžicích, kdy jsou příliš tiché, na samé hranici slyšitelnosti, nebo kdy se mísí s jinými zvuky, teprve v této nečistotě jsou s to odolat našim jazykům a uchovat si svůj dávný vlastní jazyk, všechny ty prastaré podivné pády a gramatické kategorie, které je spojují s ostatními zvuky a snad také s barvami, chutěmi, vůněmi a hmatovými počitky.“

„Dobře, ale jak jim porozumíme, když nebudou mluvit našim jazykem? Copak se slast, kterou Čj cítil, zrodila z naprosté nesrozumitelnosti?“

„Čj říkal, že vlastní jazyk tónů odkudsi známe, snad z jakéhosi minulého života nebo divného snu, a můžeme se na něj rozpomenout. Už na koncertu se mu zdálo, že se mu konečně opět otevřela cesta k hudbě, a nemohl se dočkat, až začne pracovat na novém díle. Cítil, že z jeho zážitku už vyrůstá program nové práce a zároveň že se mu v něm vracejí dávné vzpomínky, že nové poznání náhle shrnuje a vyjasňuje mnoho rozptýlených a nejasných zkušeností jeho života – najednou začal vzpomínat, že skladbu z nečistých tónů vlastně dobře zná, že jí naslouchal celý život, jen jí dostatečně nevěnoval pozornost. Teď mu připadalo, že všechny hudební skladby, které slyšel, byly jen součástí té nepřetržité skladby a jejich tóny a melodie byly jen jednou z forem původní zvukové materie tryskající z nečistého pramene, nebyly od ostatních zvuků nijak zvlášť odlišné a nabývaly smyslu jen tehdy, když se nezříkaly tohoto příbuzenství. V hloubce svého vědomí rozuměl sdělení nekonečné skladby, její myšlence, která byla smrtí i zrodem všech myšlenek. A skutečně pak po dobu několika měsíců komponoval hudební skladby, které vyjadřovaly nové místo, jež si našel ve světě zvuků.“

„Jak takové skladby zněly?“

„Čjova skladba z tohoto období je na kompaktu; nejlepší bude, když si ji sám poslechnete.“

„Jsem strašně zvědavý. Ale jedna věc mě zaráží – opravdu bylo jediným podnětem k novému stylu tvorby a k metafyzickým teoriím jen zašustění sáčku s bonbony? Tomu přece jen nemůžu uvěřit.“

Prodavač se chvíli zamyšleně houpal v křesle. Pak řekl: „Tady se dostáváme k něčemu divnému. Já jsem měl také z Čjova vyprávění pocit, že existoval nějaký zdroj, který měl na něj i na ostatní členy Bílého trianglu zásadní vliv. Pořád si myslím, že tu byla nějaká společná zkušenost; Čj se k ní ve svém vyprávění několikrát z různých stran přiblížil, ale pokaždé v poslední chvíli uhnul a zavedl řeč na něco jiného. Jako by ta tajemná událost jeho vyprávění neodolatelně přitahovala, a zároveň jako by se bál o ní mluvit, anebo jako by to měl dokonce zakázáno.

Ano, v jeho vyprávění byla jakási slepá skvrna, které se Čj pořád vyhýbal, ale kolem které zároveň všechno kroužilo. Přitom se mi dokonce zdá, že událost, jež se ve slepé skvrně ztratila, znamenala pro členy Bílého trianglu mnohem víc než jen společný zdroj jejich tvorby. Už jsem řekl, že některé podrobnosti svého příběhu Čj tajil – patřilo k nim například to, jak se členové Bílého trianglu seznámili a proč se rozešli, jaká jsou jejich pravá jména, jaké národnosti byl Nm a do které země odjel Ú. Myslím, že o těch věcech nechtěl mluvit proto, že nějak souvisely se záhadnou událostí a mohly by o ní něco prozradit. Bez ní ale zůstává celá historie Bílého trianglu jen nesrozumitelným fragmentem.“

„Pak je to ale v duchu homeopatického umění a fragmentarismu naprosto v pořádku.“

„Jenže podle Čje všichni tři minimalistickou estetiku už před mnoha lety opustili – tak proč by jí přizpůsoboval své vyprávění?“

Samozřejmě mě napadlo, že ta tajemná událost, o které Čj odmítal mluvit, nějak souvisí s Violou, třebaže v době, kdy k události mělo dojít, byla Viola ještě malé dítě.

„Opravdu vůbec netušíte, o co by mohlo jít?“ zeptal jsem se.

„Když jsem o tom později přemýšlel, něco mě napadlo; je to ale dost možná jen falešná stopa… Když mi Čj vyprávěl historii Bílého trianglu, nabídl jsem mu, že vydám jeho skladby na kompaktu. Čj dlouho váhal, ale pak souhlasil a slíbil, že nějaké skladby vybere a přinese mi jejich nahrávky, které si sám pořídil. Čj totiž nikdy nezažil koncertní provedení žádné ze svých skladeb a zdálo se, že po tom ani nijak zvlášť netoužil. Jeho skladby z minimalistického období vůbec nebylo možné uvádět na koncertním pódiu a Čj je uchovával na magnetofonových páscích; zřejmě mu připadalo, že takový způsob existence je pro jeho hudební skladby nejvhodnější, a tak i svá pozdější díla nahrával na magnetofonový pásek, a kdyby mu někdo nabídl koncertní provedení, asi by to odmítl. Domluvili jsme se, že se u mne zase staví za týden ve stejnou dobu; vzpomínám si, že to mělo být v pondělí v pět hodin odpoledne. Přinesl mi dvě nahrávky, jedna z nich pocházela z minimalistického období a druhou, označenou obrazcem, složil o deset let později, dlouho po rozpadu Bílého trianglu. Divil jste se názvu druhé skladby, ale mne spíš zarazilo, jak Čj pojmenoval první, starší skladbu. Nevím, jestli jste někdy slyšel o Oranžové knize…“

„Ne, četl jsem o ní poprvé až na zadní straně kompaktu.“

„O Oranžové knize se mluvilo před patnácti dvaceti lety. Patřila v té době stejně jako Bílý triangl k častým tématům hospodských debat, také ona v nich nabývala nejrůznějších podob, protože si do ní každý promítal své představy, a její skutečná existence byla ještě pochybnější než existence Bílého trianglu. A tak když jsem viděl, že Čj podle ní pojmenoval jednu ze svých kompozic, hned jsem se ho zeptal, co o ní ví. Čj začal rychle vykládat, že Oranžová kniha je jen mýtus a že nikdy neexistovala. Já jsem do té chvíle na existenci Oranžové knihy nevěřil, ale má otázka vzbudila v Čjovi takový neklid, popíral její skutečnost tak úporně, že ve mně okamžitě vzbudil podezření, že Oranžová kniha není jen fikce a že o ní Čj něco ví. A hned mi napadlo, že slepá skvrna jeho vyprávění zakrývá právě cosi, co s Oranžovou knihou souvisí. Když Čj odešel, řekl jsem si, že se možná mýlím a špatně si jeho jednání vysvětluju. Ale když jsem si poslechl Čjovu skladbu, zase se mi mé podezření vrátilo. Slyšel jsem v ní zoufalství, které mi připadalo příliš skutečné, než aby se týkalo jen fikce nebo mýtu.“

Povzdychl jsem si: ke všem záhadám přibyla další. Jak asi spolu souvisí tajemná Oranžová kniha, homeopatické umění, zmizení Violy, proměnlivé laky, čerpací stroj a dvojitý trojzubec? A co s tím vším má ještě společného ptáčník, loutkář a Tannhäuser? Připadal jsem si jako čtenář nějakého Nmova románu, kde jsou na stovkách prázdných stran rozeseta jen tato osamocená slova.

„Říkal jste, že o Oranžové knize před léty kolovaly různé pověsti. Pamatujete se ještě na některé?“ zeptal jsem se.

„Většinu těch zkazek jsem dávno zapomněl, vím jen, že se tvrdilo, že je to nějaký hermetický traktát, který napsal vysoký zasvěcenec, alchymistická příručka nebo dávné proroctví týkající se současnosti. Zřejmě to všechno byly nesmysly.“