16. kapitola Tannhäuserův návrat

„Když už jsme s Čjem přestávali doufat, že aktivační roztok někdy objevíme, jakási scéna ve filmu, na který jsme se dívali v televizi, v Čjově paměti vyvolala událost, která se stala někdy před deseti lety. S Čjem žila jeho tehdejší přítelkyně; jednou ráno se Čj probudil a slyšel tiché brumlání; když otevřel oči, uviděl, že jeho přítelkyně už je vzhůru a stojí oblečená nad Nmovým deníkem a cosi namáhavě slabikuje. Čj vstal, pořád napůl ve snu šel k ní a podíval se jí přes rameno: uviděl, že na stránkách deníku vyvstávají skupinky nezřetelných písmenek, chvílemi tmavnou a pak zase splývají s bílou stránkou, jako by se přes ně převalovala trhající se a zase houstnoucí mlha. Čjova přítelkyně pospíchala do práce, a tak jen Čje políbila na rozloučenou a zmizela. Čj se konečně probral ze spánku a začal listovat Pascalovým deníkem, ale viděl už jen bílé stránky, na kterých se rychle ztrácelo pár posledních písmenek.

Teď se Čj snažil rozpomenout, čím se to ráno, kdy se písmena Nmova deníku alespoň trochu probudila k životu, lišilo od ostatních. A nakonec si vzpomněl, že jeho přítelkyně se toho dne navoněla obzvlášť silným parfémem; dokonce si vybavil vůni, kterou v rozespalosti ucítil. Bylo zřejmé, že parfém tvořil složku měkkého aktivantu. Pak už jen obešel několik parfumerií, v každém obchodu řekl, že chce koupit dárek pro manželku, a očichal všechny lahvičky, které mu prodavačky přinesly. Už ve třetím obchodě objevil to, co hledal. Hned jsme parfém vyzkoušeli, písmena se skutečně začala objevovat, i když jen nezřetelně a na krátkou chvíli. Ale znali jsme jednu složku měkkého aktivantu a to nám mohlo pomoci. Prohlédla jsem si u Dominika znovu receptury a zjistila jsem, že u jedné sady laků Pascal skutečně uvedl, že součástí jejího měkkého aktivantu je tahle značka parfému. Pak už jen zbývalo opsat si složení příslušného tvrdého aktivantu a namíchat jej. Se zatajeným dechem jsme roztok s Čjem zahřívali, a když se na stránkách Nmova deníku objevila první zřetelná písmena, začali jsme se objímat.“

Viola vstala a rozsvítila lampu, která stála na klavíru; odraz bílého stínítka se objevil v tmavém okně, jako by se na obzoru rozsvítil přízračný zámek.

„Když písmena ztmavla, začala se před našima očima rozvíjet zpráva o soukromém životě Pascala Brisona,“ pokračovala, když se zase posadila do křesla, „Nm psal o lásce k Valerii, o Čjovi a Úovi. Ale oba jsme cítili, že nemáme právo deník číst, a tak jsme listovali stránkami a hledali zápis o složení aktivantu pro Tannhäuserův inkoust. Konečně jsme jej objevili; polovinu váhy aktivačního roztoku tvořily různé látky, které nebylo obtížné obstarat. Zvláštností, kterou se roztok lišil od všech ostatních tvrdých aktivantů, však bylo to, že druhou polovinu kupodivu tvořila součást toho, co jím mělo být aktivováno – Tannhäuserův zásyp. Šlo tedy o jakýsi autoaktivant, kdy hlavní složka mizícího laku byla stejná jako hlavní složka toho, co jej mělo zviditelnit. Tannhäuserův inkoust probouzel sám sebe. A my v tu chvíli pochopili, proč Pascal říkal Švarcovi na Folegandru, že podstatnou složku aktivačního roztoku snad vůbec nebude možné získat: nebylo moc důvodů domnívat se, že Kulhánkův stroj není už dávno ve šrotu.

Nám ale nezbývalo nic jiného než se o stavu tannhäuserovské výrobní linky přesvědčit. A tak jsme se s mnoha obavami vypravili za Kulhánkem. Čj nevěděl, jestli bydlí pořád ve svém pokoji nad jeskyní, nevěděl ani, jestli je ještě naživu, nebyl si ani jist, jestli si Kulhánek bude pamatovat člověka, kterého viděl jedinkrát v životě před dvaceti lety. O Tannhäuserově zásypu nebylo po převratu nic slyšet, a tak bylo dost pravděpodobné, že se stroje – pokud ještě vůbec v Kulhánkově bytě stojí – od toho večera, kdy Čj pokoj ve vile před léty navštívil, nepohnuly.

Čjovi trvalo dlouho, než Kulhánkovu vilu našel. Když zazvonil u dveří přízemního bytu, přišel otevřít vysoký hubený muž. Zdálo se, že nemusel ani zlomek vteřiny přemýšlet, kdo je Čj, a bylo vidět, že má radost, že se znovu setkává s člověkem, který se před léty zúčastnil rituální výroby Tannhäuserova zásypu. Při pohledu na mne se zarazil, ale jen na malou chvíli; pak se usmál a řekl: ‚Pane bože, jak jste od té doby vyrostla!‘ Pozval nás do pokoje; v rozlehlé, podlouhlé místnosti stály kolem zdí vysoké kovové věci, které také mně připomínaly spíš sochy než části stroje. Zdálo se mi, že se dere na povrch nesmírně dávná vzpomínka na kovové bytosti, na jejich tanec doprovázený hudbou vrzání, tikání a šustění. Kulhánek se vyptával na všechny ostatní, kteří se tehdy s námi zúčastnili Tannhäuserova rituálu, obzvláště na Pascala; Čj mu řekl, že Švarc žije v Americe a Pascal a Valerie jsou mrtvi. Chvíli jsme mlčky seděli; prohlížela jsem si střídavě kovové postavy a Kulhánkovu tvář a jeho ruce a říkala si, jak podivuhodně se Kulhánek začal svým strojům za léta, co s nimi žil, podobat; zdálo se, že na jeho těle není žádná měkká část, že pod kůží se skrývají tytéž kovové součástky jako pod kryty strojů. Díval se na nás rozzářeným pohledem a nakonec řekl: ‚To je skvělé, mám takovou radost, že jste přišli. Často jsme na vás vzpomínali.‘ Stroje stály u zdí, dívaly se na nás a nám se zdálo, že se usmívají.

Kulhánek bydlel celou dobu mezi kovovými postavami. Po převratu v devětaosmdesátém s nimi zase jako v šedesátém osmém roce rozmlouval o tom, jestli mají chuť pustit se znovu do výroby zásypu, ale tentokrát mu jeho spolubydlící řekli: ‚Teď už jsme moc unavení a vidíme, že i ty jsi unavený a nechce se ti znovu začínat, nechme to tedy být. Je nám tu spolu přece dobře i tak.‘ Ale když mu Čj vyprávěl o Oranžové knize a o tom, jakou roli hraje v jejím příběhu Tannhäuserův zásyp, řekl Kulhánek ještě dřív, než se ho Čj odvážil na něco zeptat, ať nemáme strach, že samozřejmě udělá všechno pro to, aby pro nás potřebnou dávku Tannhäuserova zásypu vyrobil.

Omlouval se, že to asi nebude jednoduché; stroje skutečně pracovaly naposledy toho dne, kdy ho navštívili Nm, Čj, Ú a má matka se mnou. Vypadaly teď dost žalostně, Kulhánek se už o ně staral stejně málo, jako se ve svém samotářském životě staral sám o sebe. Vstal, chodil od jednoho stroje k druhému a pokoušel se opatrně hýbat různými částmi, které vyčnívaly ven nebo na které dosáhl, když ponořil ruku do otvoru v plechovém krytu; někdy se z nitra stroje neozvalo vůbec nic – součástka, kterou držel v ruce, už asi nebyla uvnitř s ničím spojena –, jindy bylo slyšet strašné skřípání, často také rachocení zakončené úderem: něco se uvnitř utrhlo a zapadlo někam hluboko do útrob mechanismu. Všimla jsem si, že Čj zpozorněl; řekla jsem si, že se zřejmě rozpomněl na doby, kdy opovrhoval hudebními nástroji a naslouchal celé dny jediné nekonečné, nepřerušované symfonii zvuků; a Čj mi později skutečně potvrdil, že měl pocit, jako by se po dlouhé době vrátil do koncertní síně, kterou kdysi opustil. Zvuky, jež se ozývaly z nitra strojů a jež svědčily o rozpadání spojeného a srůstání odděleného, nezněly moc povzbudivě, ale když Kulhánek skončil svou obhlídku, pořád se usmíval; řekl mi, ať se ničeho nebojím, určitě se všechno brzy podaří dát do pořádku.“

„Která z postav se vám nejvíc líbila?“

„Líbily se mi všechny, myslím, že nejvíc ze všech Apač se slavnostní čelenkou z hadic. Mezi obvodem jeho válcovité části, která byla zapuštěná do podlahy, a kruhovým otvorem, vyříznutým v parketách, byla úzká štěrbina; když jsem se k ní sklonila, ucítila jsem, že zespodu vane chladný a vlhký vzduch. Rozpomněla jsem se na jeskyni a poprosila Kulhánka, aby mi ji ukázal. Už tam léta nebyl a klíče musel dlouho hledat na poličkách v předsíni. Sešli jsme do sklepa a Kulhánek odemkl visací zámek na dřevěných dveřích, které vypadaly jako dveře od obyčejné sklepní kóje. Ve světle baterky jsem uviděla těsný klenutý prostor s mnoha výklenky a stíny, od stropu jeskyně se jako kořeny stromu rozvětvovalo dvanáct tmavých hadic, jejich konce byly ponořené do dvanácti přírodních vaniček, ty se nacházely v různé výšce a byly naplněné vodou.

Příští den jsme hned ráno přišli s Čjem v pracovních oblecích. Nejdřív jsme všichni tři vynášeli ze sklepa trubky, které kdysi spojovaly stroje, pak jsme kovové postavy jednu po druhé rozebírali, čistili je, hledali v kovových labyrintech vnitřků utržené věci a připevňovali je na jejich místo, přišroubovávali to, co bylo odchlípnuté, a oddělovali to, co se do sebe zakleslo. Bohužel se brzy ukázalo, že všech dvanáct čerpadel i sběrnou komoru nad nimi úplně rozežrala rez. Kulhánek měl ještě schované staré Pascalovy nákresy čerpací soustavy; obrátila jsem se s jejich kopií na několik podniků, ale všude mě odmítli. A tehdy si Kulhánek vzpomněl, že se před nějakým časem dal na autobusové zastávce do řeči s mladou ženou, kterou znal od vidění, protože bydlela s rodiči ve stejné ulici jako on. Než přijel autobus, stačil se dozvědět, že vystudovala strojní fakultu a pracuje jako inženýrka v podniku Nereus, v němž se také vyrábějí čerpadla na zakázku. Doporučoval mi, ať se obrátím přímo na ni; zdála se mu milá a ochotná a říkal, že mi jistě pomůže.“