7. kapitola Snící hroch

„Musel jsem pořád chodit do Violina pokoje. Jednou ráno – bylo to tři týdny poté, co Viola zmizela – jsem do něho opět vešel, a když jsem se podíval na portrét, který tam tehdy ještě visel, s úžasem jsem zjistil, že se přes noc změnil. V jednom z oken, která byla v pozadí, se svítilo a v místnosti byl vidět obraz, na němž byl jakýsi znak. Nejdřív mě napadlo, že se někdo do vily vloupal a obraz přemaloval; netušil jsem sice, jaký by to mohlo mít smysl, ale okolo Violina zmizení bylo všechno tak nesrozumitelné a podivné, že mi v té době začalo připadat, že možné je úplně všechno. Tak jsem tam seděl a díval se na záhadný znak; po deseti minutách okno na obraze zhaslo a obraz byl zase stejný jako dřív. Od té doby se okno na obraze rozsvítilo ještě čtyřikrát; neseděl jsem ovšem před obrazem pořád, a tak je docela možné, že ve skutečnosti to bylo víckrát. Hned jak jsem poprvé uviděl záhadné okno, napadlo mě, že znak má nějakou souvislost s Violiným zmizením a že by mě k ní mohl zavést, kdyby se mi podařilo zjistit, co znamená. Třeba je to znak nějaké tajné organizace nebo sekty, třeba se Viola stala její členkou, třeba ji členové sekty unesli, protože v Americe objevila nějaké důležité tajemství. Anebo je to schéma cesty, která by mě mohla k Viole dovést, nebo by to mohl být plán katakomb, kde ji vězní…“

Jonášův hlas zase slábl, jako by jej zavalila tíha těch stovek možností, jež se nabízely jako interpretace znaku a jež zároveň unikaly a rozplývaly se, když chtěl některou z nich uchopit a sledovat. Bylo zvláštní, že Jonáš zřejmě dělal po mnoho měsíců přesně to samé, čím jsem se já zabýval před několika dny na skládce: snažil se rozluštit znamení dvojitého trojzubce. A ještě zvláštnější bylo, že i on dospěl, třebaže úplně jinými cestami než já, k představám tajných organizací a podzemních prostorů.

„V té době jsem ještě mohl lépe chodit,“ pokračoval Jonáš, „a tak jsem se všude vyptával, jestli někdo o znaku něco neví. Ale všechno mé pátrání bylo marné, takový znak nikdo neznal. Objevil jsem sice spoustu podobných obrazců, existují loga různých firem a litery exotických písem, které se od znaku na obraze liší jen nepatrně, podobný emblém má například jeden lotyšský podnik, který se zabývá zpracováním mořských ryb, a jedna španělská televizní stanice, ale podobnost je ve všech těch případech pravděpodobně jen náhodná. Po nějakém čase jsem nějakou podobnost se znakem nacházel skoro ve všem, znak se mi zjevoval všude, kam jsem se podíval, všechno mi připadalo buď jako jeho nerozvinutý zárodek, nebo jako něco, co vzniklo jeho znetvořením. Nakonec jsem přestal po významu znaku pátrat, už jsem k tomu také neměl moc příležitostí, protože vycházet z domu mi dělalo čím dál větší potíže.“

Když jsem slyšel Jonášův pokorný a churavý hlas v telefonu, mezi mnoha různými pocity, jež jsem cítil, byla také jakási škodolibá radost z jeho ponížení, které jsem se v tom okamžiku nedokázal ubránit. Teď když jsem se díval na zhroucenou postavu v křesle, zmizely poslední zbytky takové radosti, cítil jsem jen lítost, smutek a soucit.

„Pořád jsem chodil do Violina pokoje, i když mi jeho návštěvy působily nesmírnou trýzeň, seděl jsem tam celé hodiny na její posteli a plakal… Pak jsem si řekl, že s tím musím skoncovat, že se musím dát trochu do pořádku; pořád věřím, že Violu ještě uvidím, a chtěl bych se dočkat jejího návratu. A tak jsem začal brát prášky proti depresím, její pokoj jsem vloni na podzim dal vyklidit a pronajal jsem jej; portrét jsem nechal přenést sem. Už po dceři nepátrám, nemám na to sílu a ani nevím, kam bych se ještě měl obrátit; teď už tu jen sedím a čekám, až se Viola objeví anebo až se alespoň zjeví nějaká stopa, která by mi naznačila, kde ji mám hledat. Ale za dlouhé měsíce se nikde žádná stopa neukázala – až dnes, dnes jsem se od svého nájemníka dozvěděl, že existuje někdo, kdo se setkal s přesně stejným znakem, jaký znám z Violina portrétu. Poprvé od Violina zmizení se konečně objevilo něco, co by mi k ní mohlo ukázat cestu.“

Jonáš byl tak rozrušený, že jsem se bál, že omdlí. Přemýšlel jsem, jak mu ohleduplně říci, že je mi to moc líto, ale v mé příhodě na skládce není možné žádnou stopu, na jakou čeká, najít. Jonáš asi poznal, co chci namítnout, udělal rukou chabé odmítavé gesto a řekl: „Vím, že to, co se vám přihodilo, je vlastně nicotné. A přece jen to není tak bezvýznamné, jak si možná myslíte. Měl jsem po dlouhé měsíce zoufalý pocit, že všechny věci kolem Violina zmizení jsou spojeny do uzavřeného kruhu, spolčily se spolu, jedna odkazovala k druhé, ale žádná z nich nesouvisela s ničím, co by se nacházelo vně kruhu. Vaše příhoda na skládce do kruhu Violina zmizení nepatří, a přece s ním nějak souvisí… Rozumíte mi? Důležité je to, že se uzavřený kruh konečně prolomil, konečně se objevila nějaká souvislost s něčím mimo něj, otevřela se cesta ven, i když zatím nevíme, kam vede.“

Ale Jonášovi se nepodařilo mě přesvědčit, že je zážitek ze skládky tak důležitý. Bohužel se zdálo, že se na mne upjal jako na poslední naději. Měl jsem z toho nepříjemný pocit, nevěděl jsem, jak bych mu mohl pomoci, a tak bylo zcela zbytečné, abych mu nějakou pomoc nabízel. Jednou se mi na skládce zabodla do nohy věc, která měla tvar obrazce z Violina portrétu, a to bylo všechno, úvahy o prolomení začarovaného kruhu jsem nemohl brát vážně. Jonáš teď chtěl, abych mu podrobně vyprávěl o tom, co se mi stalo, i když si jistě nechal všechno už důkladně vylíčit od grafika a já vlastně neměl nic, co bych k jednoduchému příběhu mohl dodat. Řekl jsem Jonášovi, že jsem na skládce nenašel už nic, co by s věcí mohlo nějak souviset, a že sem zřejmě lidé nosili staré krámy z širokého okolí, a tak asi bude nemožné zjistit, komu věci patřily. Jonáš se na mne pořád díval zpod těžkých víček, jako bych byl jediný člověk, který mu může pomoci; přitom se ale neodvážil mě o nějakou pomoc požádat. Mlčeli jsme, snad čekal, že mu sám nabídnu pomoc, svým úzkostným a prosebným pohledem mě dojímal, ale také čím dál víc rozčiloval.

V tichu bylo slyšet z kteréhosi tmavého kouta tikání hodin; cítil jsem se trapně, jezdil jsem s poloprázdnou sklenkou po políčkách šachovnice sem a tam.

Mlčení trvalo dost dlouho, pak Jonáš řekl ještě tišším hlasem: „Dobře. To je v pořádku, vlastně jsem nic jiného nečekal. Děkuju vám, že jste sem přijel a poslouchal mě. A promiňte mi, že jsem vás obtěžoval. Zavolám vám taxík.“

Opřel se oběma rukama o desku stolku; pozoroval jsem s pocitem studu, s jakou námahou vytahuje těžké tělo z křesla, do něhož bylo zabořené. Působil ještě žalostněji, než když jsem ho uviděl na ochozu; snad ho rozhovor tak vyčerpal, snad svou nemohoucnost trochu přeháněl, aby se ve mně ještě naposled pokusil vzbudit soucit a aby tím na mně vymámil příslib pomoci. Pohled na něj ještě zvýšil trýzeň, kterou mi návštěva ve vile od samého počátku působila. Nemohl jsem se dočkat, až se zase octnu venku na čerstvém vzduchu, i když jsem věděl, že se mi žalostná, hroutící se postava bude ještě dlouho zjevovat ve vzpomínkách.

Jonáš se přesunul k psacímu stolu, na kterém stál telefon, a začal vytáčet číslo. Zatímco čekal se sluchátkem u ucha na spojení, vstal jsem, abych si naposledy prohlédl Violin portrét, díval jsem se dlouho na její zamračenou tvář, pak můj pohled sklouzl po horizontálních liniích střech, které hra perspektivy nechala vyrůstat z obrysu Violiny hlavy. A najednou jsem na nejvzdálenější rovině střech uviděl mezi houštím televizních antén Snícího hrocha.

Na Snícího hrocha jsem si nevzpomněl už mnoho let, a přece to bylo zvíře, které se mnou žilo celé mé dětství, zvíře, s nímž jsem se denně vídal a důvěrně je znal. Pokaždé když jsem zvedl hlavu od učebnice nebo dobrodružné knížky a zadíval se z okna, Snící hroch mírumilovně ležel na vzdálené střeše, spokojeně se vyvaloval v oparu dálky jako v teplém bahně Nilu. Nazval jsem tak skupinu komínů, která při pohledu z mého okna vypadala jako blaženě odpočívající hroch; byl sice hranatější než jeho afričtí příbuzní, ale nemohlo být vůbec pochyb o tom, že patří k stejnému živočišnému druhu. Tělo hrocha ve skutečnosti tvořily komíny, které byly od sebe dost vzdálené; vyzkoumal jsem, že komíny se spojí a vytvoří hrocha, jen když se na ně díváme z bodu, který leží na linii, jež procházela bytem, kde jsem bydlel. Když jsem se na komíny díval z jakéhokoliv jiného místa, rozutekly se po vzdálených střechách a po hrochovi nebylo ani památky.

Hroch na obraze byl zcela určitě ten, kterého jsem znal v dětství, a podle jeho velikosti v poměru k postavě dívky se dalo soudit, že je největší z komínů, který jej tvořil, od ateliéru přibližně stejně vzdálený, jako býval od mého bytu, tedy asi jeden kilometr. Zatímco se však hroch z mého dětství díval doleva, hleděl hroch na obraze napravo. Nad mým hrochem vycházelo slunce; z toho všeho vyplývalo, že místnost, která je pravděpodobně malířským ateliérem, by se měla nacházet asi dva kilometry východně od ulice, v níž jsem bydlel v dětství. Že by měl Jonáš přece jen pravdu, když mi vykládal o prolomení kruhu?

Jonáš, který mezitím dotelefonoval, zpozoroval, že jsem na obraze něco objevil, a s úzkostí čekal, co mu řeknu. Ukázal jsem mu hrocha a vysvětlil mu, jak by podle mého názoru bylo možné najít ateliér, ve kterém neznámý malíř portrétoval jeho dceru. Jonáš se dobelhal k obrazu, přiblížil obličej k plátnu na místě, kde byl namalovaný hroch, tak blízko, že se ho skoro dotýkal nosem, jeho rty něco bezhlesně šeptaly. Pak se ke mně otočil a opět se na mne zadíval němým prosebným pohledem. Ne, nesmím mu nic slibovat, říkal jsem si v duchu, je úplný nesmysl, abych pomáhal neznámému člověku v jeho počínání, které je tak jako tak beznadějné, obzvláště když ten člověk býval dost velkým darebákem a snad si své dnešní trápení docela zaslouží. Nemohu se zabývat pátráním po ztracené dívce, se kterým si nevěděla rady policie, nejsem detektiv a mám spoustu jiných věcí na práci.

Do našeho mlčení se ozval zvuk zastavujícího automobilu. „Taxík už přijel,“ řekl Jonáš. „Myslím, že cestu k brance najdete. Ještě jednou vám moc děkuju, že jste za mnou přijel.“

Nevydržel jsem to. „Pokusím se ateliér najít,“ řekl jsem, „ale raději si nedělejte moc velké naděje.“ Na Jonášově tváři se objevil tak blažený výraz, že pocit studu, který jsem cítil, ještě více vzrostl. Jonáš sáhl do náprsní kapsy a podal mi fotografii; byla na ní Viola opírající se o zábradlí terasy; fotograf ji zachytil v okamžiku, kdy si všimla jeho přítomnosti a s lehce udiveným výrazem ve tváři k němu otočila hlavu. Vzal jsem si fotografii a pospíchal uličkou mezi nábytkem ven z místnosti a z temné vily. Jonáš se vlekl za mnou, slyšel jsem ještě za svými zády jeho oddechování a šoupavé kroky. Dole v hale jsem se otočil; viděl jsem, že zůstal stát na horním konci schodiště, v místě, kde jsem ho uviděl po svém příchodu. Zavolal jsem na něj: „Ozvu se vám, jestli něco zjistím.“ Jonáš řekl něco tak tiše, že jsem mu nerozuměl, a zmizel v přítmí.

Když jsem jel taxíkem ulicemi, kde už většina oken byla tmavá, měl jsem na sebe vztek. Mrzutě jsem si představoval, co se stane. Patrně budu bloudit den nebo dva ulicemi, pak zatelefonuju Jonášovi, že jsem nic nenašel, Jonáš se ponoří ještě hlouběji, ještě tišeji do svého zoufalství a do svého světa stínů a já se budu cítit ještě trapněji než teď. Ale věděl jsem také, že bych obelhával sám sebe, kdybych si říkal, že jsem se rozhodl pátrat po Viole jen z lítosti nad Jonášem. Jistě měla na mé rozhodnutí také vliv touha vyhnout se trápení s načatou novelou, ale bylo tu ještě něco jiného. Ze tří čtvrtin prázdný negativ, záhadné zvuky za dveřmi, neznámé vůně a záblesky, noční zmizení mladé ženy, proměňující se portrét a dva shodné obrazce, jejichž význam nikdo nezná – to všechno dohromady vytvořilo rébus, který mě lákal k rozluštění tak naléhavě, že jsem nedokázal odolat. Všechny tyhle skutečnosti se seskupily do hieroglyfického nápisu, který se mi vznášel před očima a vyzýval mě, abych ho přečetl.

Když jsem se vrátil domů, šel jsem hned spát. Ležel jsem se zavřenýma očima ve zhasnutém pokoji a v mé hlavě se ozývaly otázky, o nichž jsem ani nevěděl, kdo je vlastně klade. Co je to za prostor, ve kterém se Viola octla a který, jak se zdá, uzavírá všechny průchody do našeho světa? A co ji tam zlákalo? Sestoupila do toho prostoru za září nějakého skvělého pokladu anebo ji unesly zlé mocnosti, jež jej obývají? Je to snad chladný palác na břehu podzemního jezera, ve kterém žije prastará nestvůra? Je tu Viola otrokyní, nebo je královnou podzemní říše? Čeká, až ji někdo přijde vysvobodit ze zajetí, anebo vábí do pasti, ze které není úniku? A myšlenky se měnily v obrazy přicházejícího snu, najednou jsem procházel ponurým kamenným palácem, bloudil jsem obrovskými sály, kde na stolech ležely hromady drahých kamenů, v posledním sále stála Viola v manšestrákách a tričku, ve kterých ji namaloval neznámý malíř, ale s čelenkou z velikých jiskřících safírů a rubínů, zvedala ruce v gestu, kterému jsem nerozuměl, nevěděl jsem, jestli mě zve dál, nebo mě varuje a odhání pryč.