4. kapitola Zjevení ve vile

Pak se s židlí odsunul o kus dál a začal vyprávět příběh o tom, jak se v jeho životě objevil dvojitý trojzubec.

Před rokem odpověděl na inzerát, který nabízel k podnájmu místnost ve vile. Jednání s majitelem trvalo jen několik minut; za pár dní se grafik nastěhoval do jednoho z mnoha pokojů vily, kterou mi popsal jako zchátralou modernistickou stavbu z třicátých let, jejíž terasa s trubkovým zábradlím a kulatá okénka nad schodištěm prozrazovaly jakýsi architektův sen o zaoceánských lodích. Teď však stavení připomínalo spíš lodní vrak. Vila byla dost rozlehlá, ale kromě grafika a jeho bytného ji nikdo další neobýval. Chodil po chodbách, které pokrývala černobílá šachovnice dlaždiček, a mimovolně našlapoval na špičky, aby nenarušil ticho domu. Chodby byly vroubené zavřenými dveřmi pokojů; občas opatrně zmáčkl kliku a nahlédl dovnitř; pokaždé uviděl záclony, prosvětlené chladným světlem ze zahrady a splývající v nehybných záhybech až k tmavému koberci, a masivní nábytek s oblými tvary, na jehož povrchu z leštěného dřeva a skla ležel narkotický lesk. Grafik řekl, že omšelá moderna vyvolávala daleko smutnější pocit pomíjejícnosti, než by to dokázal kabinet sběratele starožitností.

Vila patřila mlčenlivému, churavému muži; grafik si zvykl říkat mu v duchu „starý pán“, třebaže jeho skutečný věk neuměl odhadnout, snad mu bylo šedesát, snad sedmdesát let. Grafikovi připadalo, že starý pán je tak srostlý s prostředím vily, že zpočátku vůbec nepochyboval o tom, že tu musel prožít celý život. Připadalo mu, že se v jeho tváři usadily tytéž stíny, jaké ležely v koutech pokojů; v přítmí chodeb bylo obtížné jeho obličej odlišit od vzorků vybledlých tapet, podobně jako jeho ruce spočívající na desce psacího stolu byly stejně nehybné, těžké a pravděpodobně i studené jako bronzové sošky koní a žen, které stály v jejich blízkosti. A objemné, takřka nepohyblivé tělo působilo dojmem, že se za mnoho let připodobnilo masivnímu nábytku vily. Starý pán byl pořád zamyšlený; grafik netušil, na co může myslet, ale měl pocit, že jeho myšlenky se musí nějak podobat dechu složeného navlhlého prádla, které viděl v hlubinách skříní, když někdy ze zvědavosti tiše otevřel jejich dvířka.

Grafik se s majitelem vily skoro nevídal. Když se někdy setkali v hale, zpočátku se ze zdvořilosti pokoušel o rozhovor, ale starý pán obvykle ani nezvedl neustále sklopená víčka, odpovídal jednoslabičně a po chvíli tiše zmizel za některými z mnoha dveří. A tak grafik pokusů o konverzaci zanechal. Za nějaký čas se spřátelil se sousedy a od nich se dozvěděl, že starý pán se do vily kupodivu nastěhoval teprve před sedmi lety. Bydlel tu nejdřív s dcerou, ta se však před dvěma lety někam odstěhovala; od té doby žije v rozlehlé vile s mnoha pokoji sám. Předtím vila patřila stařičkému profesorovi entomologie, který zemřel na začátku devadesátých let; starý pán prý získal při restitucích jakýsi majetek, hned jej prodal a za peníze, které dostal, koupil vilu od dědiců po profesorovi. Koupil ji se vším zařízením, a zdálo se, že v domě nepohnul ani s jediným kusem nábytku; všechny stoly, židle a skříně zůstaly stát tam, kde stály za profesorova života.

Sousedé se podivovali nad tím, že si nepřivezl žádný vlastní nábytek; přijeli prý s dcerou v malé dodávce, v níž bylo několik krabic od banánů s různými drobnostmi a několik igelitových pytlů s oblečením. A zejména připadalo sousedům divné, že si nepřivezl žádné knihy. Říkalo se o něm totiž, že byl literárním kritikem a vyučoval literaturu na univerzitě. Grafik sice viděl ve vile knih dost, pod zasklenými dvířky vitrín v prázdných pokojích stály pečlivě vyrovnané hřbety tlustých svazků, ale když se na ně podíval zblízka, četl na nich vždy názvy starých pojednání o entomologii v mnoha jazycích. Některé vitríny byly zamčené a grafik měl podezření, že klíče od nich se ztratily už před mnoha lety; starý pán zřejmě nejen že neměl své vlastní knihy, ale ani nečetl knihy, které zbyly ve vile po předchozím majiteli. Také neměl televizi ani rádio a ve schránce na dopisy se neobjevovaly žádné noviny ani časopisy; kromě reklamních letáků a občasného dopisu od plynárny se tam ostatně neobjevovalo nic. Grafik často pracoval doma, seděl u počítače ve svém pokoji; když se jeho prsty zastavily nad klávesnicí a ustalo ťukání kláves, obvykle se neozýval vůbec žádný zvuk; ve vile bylo úplné ticho. Jediné zvuky, které bylo občas slyšet, byly šoupavé kroky majitele vily na chodbě a jeho těžký dech.

Sousedé také nikdy neviděli, že by k starému pánovi přišla nějaká návštěva. K rozhodnutí pronajmout jeden z pokojů ho zřejmě donutil nedostatek peněz a také jeho zhoršující se nemoc. Starý pán se těžce šoural o holi, a byly dny, kdy nedokázal ani dojít do obchodu na rohu ulice. Pak nechával za rámem zrcadla v hale pro svého nájemníka lístek se seznamem věcí, které potřeboval koupit; měli dohodu, že grafik nechá nákup ležet na komodě pod zrcadlem. Po několika hodinách už igelitová taška s nákupem v předsíni nikdy nebyla; starý pán se zřejmě vplížil do haly jako plaché zvíře a odnesl si ji.

Zpočátku se se starým pánem vídal alespoň každý první den v měsíci, kdy platil nájem. Ale i tyto styky asi připadaly starému pánovi příliš rušné, a tak svému podnájemníkovi jednoho dne nechal za zrcadlem lístek, na kterém mu oznamoval, že si zřídil účet u banky, a žádal ho, aby mu napříště peníze posílal složenkou. Potom se stávalo, že jej grafik neviděl celé týdny, neslyšel ani žádné zvuky, které by svědčily o tom, že je starý pán ještě naživu; častokrát uvažoval, jestli se má podívat do jeho pokoje, ale nakonec se vždycky za zrcadlem objevil lístek s prosbou o nákup.

V době, kdy si starý pán ještě sám přicházel pro nájem, se obvykle scházeli v místnosti, která zřejmě kdysi sloužila profesorovi entomologie jako pracovna a knihovna. Když grafik přišel do místnosti první, posadil se do jednoho ze dvou křesel potažených černou kůží. Křesla stála v rohu místnosti u stolku s kulatou deskou z leštěného dřeva, v jejímž středu byla intarzovaná šachovnice. Zatímco čekal, až přijde majitel vily, prohlížel si vždycky obraz, který visel na protější zdi. Byla na něm namalovaná mladá žena s dětským obličejem a nakrátko ostříhanými světlými vlasy; seděla před oknem, v němž bylo vidět kus fasády protějšího domu. Grafikovi připadalo, že obraz je jedinou novou věcí ve vile. Vyptával se na něj sousedů a ti mu řekli, že je na něm určitě dcera majitele vily.

„Když jsem jednou zase čekal na starého pána a prohlížel si obraz,“ vyprávěl grafik, „stalo se něco, co pořád ještě nedokážu pochopit. Dům, který bylo vidět na obraze za zády dívky, měl mnoho oken a všechna byla temná. A najednou se v jednom z nich rozsvítilo.“

„Tomu nerozumím,“ řekl jsem.

„Tomu se nedá rozumět. Prostě se tam rozsvítilo, jako by někdo vstoupil do místnosti a otočil vypínačem.“

„Z plátna vycházelo opravdové světlo?“

„To ne. Ale na místě, kde byl dříve namalovaný zhasnutý pokoj, byl teď namalovaný osvětlený pokoj. Vyskočil jsem z křesla a běžel se podívat blíž; v osvětleném bytě byl vidět kus knihovny a obraz v rámu ze zlacené sádry, který visel na zadní zdi. Byl na něm fialový dvojitý trojzubec na růžovém pozadí. Omámeně jsem nahlížel do vzdálené místnosti, byl jsem ze všeho tak zmatený, že jsem čekal, že do ní někdo vstoupí anebo že dívka v popředí vstane a odejde z obrazu. Ale na obraze už se dál nic nedělo, pokoj s tajemným znakem zůstal prázdný a dcera majitele vily se nehýbala, dívala se pořád kamsi do dálky skrze mne. Za chvíli osvětlený čtverec na plátně zhasl, v okně teď byly zase vidět jen neurčité obrysy knihovny a z obrazu se záhadným znakem se opět stala tmavá skvrna. Přejížděl jsem prsty po plátně, ale nic zvláštního jsem nenahmatal; nadzvedl jsem obraz a prohlédl si zadní stranu i zeď za obrazem, jestli se tam neskrývá nějaké zařízení, ale nic jsem nenašel. Posadil jsem se zase do křesla; ptal jsem se sám sebe, kam jsem se to vlastně nastěhoval – jaké překvapení mi ponurá vila přichystá příště? Osloví mě socha v hale, potkám na chodbě přízrak zesnulého entomologa? Ukáže se, že majitel vily je upír, který se do vily přistěhoval z Transylvánie? Ale to by vlastně ani příliš velké překvapení nebylo.

Váhal jsem, jestli mám o rozsvíceném okně vyprávět bytnému, ale když se konečně přišoural, neodolal jsem a zmínil se o tom. Měl jsem pocit, že ho to dost rozladilo. Nechtěl o záhadném pokoji na obraze vůbec mluvit, řekl, že to je jen takový trik, že na tom nic není a nic to neznamená; vzal si ode mne peníze a zase zmizel. Ten den jsem pracoval pozdě do noci na sérii proměnlivých ornamentů pro obrazovky počítačů; když mi docházely nápady, vzpomněl jsem si na znak, který jsem viděl na obraze, a řekl jsem si, že bych ho mohl použít jako základ pro jeden z šetřičů. Brzy nato si starý pán zřídil účet a už jsme se v entomologově pracovně nesetkávali. Několikrát jsem do ní tajně nahlédl, ale okno na obraze bylo pokaždé temné.“

Z grafikova vyprávění o profesorovi literatury, který nečte, o strašidelné modernistické vile a rozsvěcujícím se okně na obraze jsem nebyl příliš moudrý. Ale grafik nevypadal na to, že by si ze mne dělal legraci. Bylo už po půlnoci, a tak jsem mu poděkoval za notebook a rozloučil se s ním. Když jsem bral za kliku, napadlo mě, že bych mohl znát jméno majitele vily, jestli byl opravdu kritikem a profesorem literatury. Zeptal jsem se na to grafika a ten řekl, že se jmenuje Jonáš.

Pustil jsem kliku. „Snad ne Jakub Jonáš?“ zeptal jsem se udiveně.

Grafik, který se mezitím už odsunul na pojízdné židli zpátky k počítači, přikývl. „Ano, jmenuje se Jakub Jonáš. Vy se s ním znáte?“

Řekl jsem mu, že jej osobně neznám, ale slyšel jsem o něm a několikrát jsem ho viděl. Vyšel jsem ven; konečně se trochu ochladilo, vracel jsem se domů podél šňůry lamp, táhnoucí se do dálky, a myslel na Jonáše. Jonáš byl na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech známou postavou. Teď už o něm dlouho nebylo nic slyšet a já na něj zapomněl, stejně jako na mnoho postav z tehdejší doby, ale když grafik vyslovil jeho jméno, vybavilo se mi znovu jeho mohutné tělo dunící podloubím filosofické fakulty a jeho články, jejichž obsah byl pokaždé stejný: byla jím denunciace každého umění, v němž zahlédl alespoň slabé světlo imaginace, hry a svobody. Útočil proti všemu, co nazýval dekadencí, subjektivismem, individualismem, formalismem, antirealismem a iracionalismem a co pro mne a mé přátele v době vyhaslých slov a nakašírovaných obrazů svítilo jako zázračné souhvězdí. Že by zrovna temná bytost z bažiny osmdesátých let byla totožná se samotářským majitelem strašidelné vily, mi však připadalo tak absurdní, že jsem si řekl, že jde patrně jen o nahodilou shodu jmen.