1958 (2)

Stejnej barák, ale asi jiná kancelář, je už to let, cos tu byl poprvý, to si nemůžeš pamatovat. Kanceláře jsou všude jedna jako druhá, na výboře, při zemědělský komisi i tady. Každopádně tu dnes jsou jiní soudruzi a docela jinej přístup.

Spousta lidí, i těch, co pochopili dobu a stojí ve správným šiku, by se sem bála vejít. Natož aby se sem hnali dobrovolně. Poserové. Vono ale nestačí na správný straně stát, jednou se tam postavit a myslet, že máš pro život vystaráno. Houby, je třeba se tam stavět s vytrvalostí, dokola, do zblbnutí, jako by všechno pokaždý začínalo znovu. Odbejt si to každý ráno jako nějakej divošskej rituál, probudit se, vychcat a správně se zařadit. No, každej den je možná zbytečně často, aspoň na vsi, tam je všechno pomalejší, ale občas se to zopakovat musí. A ty vycítíš, kdy to občas přijde. Včera v noci přišlo.

Jedeš se zařadit prvním autobusem. Na zastávce v Onomyšli zalízalo za nehty. Nějaká babka s tebou chtěla zaplíst hovory, odbyls ji. Chlapi, co jeli do Hory na ranní, byli nemluvní jako ty, stejně schoulený, podobně nevyspalí. Kodrcali jste se po vesničkách vstříc spíš světlejší mlze na obzoru než slunci, který tam logicky někde muselo bejt. Seděls vepředu, aby to tebou tolik nedrncalo, a probíral ses z kocoviny spánkem. Až zastavíte, možná do sebe hodíš ještě jeden acylpyrin. Snad jsi cestou opravdu usnul, snad ne, nemáš rád ten stav, kdy nevíš, co se s tebou děje, připadáš si v těch chvílích vodkopanej, bez dohledu. Z mátoh tě probral student, co si přised na jedný zastávce, sedačky v autobuse se postupně zaplňovaly. Všichni jedou do Hory, do školy, do fabriky, nakoupit, k doktorovi…, na Bezpečnost.

Přijeli jste brzo. Měl jsi skoro hodinu, než vrátnej odemkne barák. Moh ses projít po městě, žádný kostely a parky tě ale neinteresujou. Nebo si dát vyprošťováka v hospodě V Kotoru. K tomu ses neodhodlal. Ráno sis čistil držku, aby z tebe nepáchlo. Nemáš doma nikoho, koho by ses zeptal: Smrdím ještě? Tak sis dejchnul na dlaň a rychle, dokud to nevyprchá, sis čichnul. Snad dobrý. Co potřebuješ, je udělat dojem. Nic jinýho s sebou nemáš, žádný lejstra, jen ten dojem, musej ti důvěřovat, vzít tvou výpověď jako realitu. Nemůže z tebe vanout chlast.

Čekals všechny ty čtvrthodiny v chladu přímo před vratama. To aby bylo vidět, jak to myslíš vážně, že tu seš první, čekáš a nerozptyluješ se hovadinama. Na koho uděláš dojem? Dost možná tě nikdo nevidí, žádnej nekouká z oken, pracovníci asi chodí do objektu někudy zadem přes dvory. Ani vrátnej těm nahoře neřekne: Tenhle soudruh tady stál hodinu, ten nám chce povědět něco podstatnýho pro vyšetřování. Nebo že bys potřeboval udělat dojem sám na sebe? Ujistit se, že do toho dáváš všechno, že nedbáš na únorovou slotu?

Zkoumals zrovna svoje boty, jestli jim nenaneseš na koberec sajrajt z ulice, určitě tam maj koberce, když někdo zevnitř strčil do zámku klíč. Vteřinku hledal správnou polohu a pak jím hlučně otočil. Cvak, cvak. Dveře byly na dva západy. Zvuk ani nedozněl a přidalo se nějaký šátrání, ten kdosi asi vytahoval petlice, zaskřípalo železo o železo, něco padlo na kamennou podlahu a zvuk zesílený klenbou vstupní chodby, tu sis pamatoval z minula, zaduněl i přes dveře. A tím to skončilo. Dveře zůstaly zavřený. Nikde žádnej zvonek, klepadlo, nic, co by člověku umožnilo požádat o vstup. Někdo ale musí bejt hned za dveřma, nečekej. Zaklepals, pak ještě jednou, a když se ozvalo jen další ticho, vzals za kliku a dveře tě poslechly. Otvíraly se směrem dovnitř, jak to bejvá v domácnostech, opačně než v hospodách, kde se dveře otvíraj ven, aby nacamranci mohli snáz vypadnout. Sem je zase snazší vejít.

První, cos uviděl, byly záda vrátnýho. Stál na pár kroků. Musel to dvojí zaklepání slyšet, ale stejně to nemělo nejmenší vliv na to, co právě dělal a co za všech okolností hodlal dodělat. Vracel se do svý kukaně. Šel zvolna, ani se neotočil, tak si byl jistej, že sem dovnitř nic nekalýho nepronikne. Zpomalils, neslušelo se, abys stál před okýnkem vrátnice dřív, než on zaujme svou pozici uvnitř. Než otevře knihu návštěv. Zavřels za sebou. Musels dveře zlehka přimáčknout druhou rukou, a stejně úplně nedolíhaly.

Co tě k nám, soudruhu, přivádí? Co nám neseš? Máš s někým domluvenou schůzku? Cokoliv z toho jsi očekával. Dokonce i zavrčení: Koho to sem čerti nesou? Ale vrátnej, seděl tam v šedý uniformě bez insignií, neřek vůbec nic, ani prd. Nepodíval se na tebe, neodpověděl na pozdrav. Stál jsi nad ním, koukal dolů, ale bylo to obráceně, jako by on odněkud z výšky shlížel na tebe.

Tvoje přítomnost ho přiměla k jedinýmu krátkýmu pohybu, ukázal prstem na úzkej průzor pod sklem (jistě bude neprůstřelný). To gesto trvalo okamžik, ale hned si sjednalo vší tvou pozornost, tolik rozhodnosti v něm bylo. Průkaz! Chce po tobě občanský průkaz a ty blbec ho nemáš připravenej. Vylovils ho ve spěchu v kabele a podal mu ho. Čapnul občanku za růžek dvěma prsty a nalistoval stránku s fotografií. Poprvé se na tebe podíval. Porovnával, kdo je ten chlap na fotce a kdo ten před ním.

Ta otázka nepřicházela, tak to tady asi chodí, kdo chce mluvit, začne sám, a kdo nechce, taky nakonec všechno poví. Zablekotals, co tě přivádí, neodkladná záležitost, nové poznatky… Odpovědí bylo další gesto převahy, stejným prstem jako prve ukázal vrátnej na židli na protější straně průjezdu. Stála až u zdi. Ani sis jí prve nevšim. Zaváhals ještě, jestli ti soudruh nepodá průkaz zpátky, ale neměl se k tomu a tys ho rozhodně nechtěl nazlobit netrpělivostí.

Z polstrování židle lezly molitanový cucky, stála ale pevně, ne­kinklala se, byla to bytelná práce. Usadil ses a snažil koukat kamkoliv jinam, než na prosklenou kukaň. Nebylo to snadný, nic jinýho na chodbě nebylo. Zavřít oči? To by nepůsobilo věrohodně, dokonce by si mohli myslet, že se soustřeďuješ nebo v obavách modlíš. Měl sis ráno na nádraží koupit noviny! Čučel bys teď do nich a obracel stránky. Vypadalo by to, že se zajímáš o situaci. Zajímáš se o ni, jasně že jo, každej se zajímá, a o toho, kdo se snad nezajímá, se tím víc zajímá situace, ale právě teď to na tobě není dost dobře vidět.

Soudruh Melichárek? Chlap v kostkovaným saku stál přímo před tebou. V ruce držel tvou občanku, už zavřenou. Vůbec jsi nezaregistroval jeho příchod. Jak dlouho tě pozoruje? Nevypadals jako nekňuba?

Ano prosím, to jsem já. Prosím? To slovo sis měl odpustit, napadlo tě hned, ale huba byla pohotovější.

Pojďte se mnou. Jaká byla cesta, soudruhu Melichárku?

Neříká ti jen soudruhu jako každýmu hejhulovi, ale pěkně celým jménem. Zní to, jako by ti říkal pane Melichárku, jen ti tak neříká. Berou tě vážně, hned od začátku, to je vidět.

Jedny schody nahoru. V kanceláři za stolem seděl ramenatej plešoun, mohlo mu bejt skoro šedesát. To bude hlavní vyšetřovatel, šéf, chlap, za kterým druzí jdou. V tom ses většinou nemýlil, pokaž­dýs poznal, kdo je nýmand a kdo… Gestem, tím gestem, cos znal z vrátnice, ti ukázal židli před sebou. Sed sis tak rychle, že ses ani nestačil podívat, jestli z ní taky nelezou cucky. Šáhls aspoň jakoby bezděčně levičkou k sedáku, ohmatal okraj a bylo ti jasný, že z týdle židle chuchvalce nikdy nepolezou. Neměla vůbec žádný polstrování, sedák byl z nějakýho kovu, jako by ji celou vyrobili ve slévárně. Za chvíli tě začne studit prdel, uvědomil sis. Letmo ses podíval na boty: v pořádku. Na podlaze bylo lino.

Chlapík v sáčku, co tě doved, zased bokem k menšímu stolku. Papír měl v remingtonce už zasunutej i s kopírákem. Bude zapisovat tvůj výslech. Tohle ale nebude výslech, je to… Co to do pytle je? Soudružská spolupráce? Za okny bylo ještě trochu šero, a přece už den. Lampa na stole nebyla otočená proti tobě, neoslňovala tě, svítila na nějaký papíry.

Tak co tě k nám přivádí, soudruhu?