2014 (2)

Z komína se nekouří, i okenice jsou zarýgrovaný. Ložený znamení, že José se potlouká někde po Klatovech a jeho chata je tu celá jenom pro mě. Nevěřím na Boha, snad jen na ducha pomsty, a ten mi dneska přeje. Můžu to omrknout zblízka a beze spěchu. Nezdá se, že by plot byl děravěj, mezi plaňkama se neprotáhnu ani já, ale je tak nízkej, že to nehraje velkou roli. Kde bych mohla přelízt? Třeba tady? Tyčky jsou dost pevný, unesou mě, nejsem těžká. Košík pověsím na plot, z druhý strany si pak pro něj šáhnu, aby tu nestrašil, kdyby šel kolem nějakej opravdovej houbař. Nohu dám sem…

Dobrý den.

Do hajzlu, to snad ne! Byl vzadu za chatou a já se mu zrovna drápu přes plot! Viděl mě, i teď mě vidí, a jde dokonce ke mně. Na rukou má rukavice a v nich, neuvěřitelný, ten chlap v nich má sekeru! Proboha, to ne! Ještě aby tu nakonec on odkrágloval mě! Co dělat? Utýct? Jistě bych mu pláchla, jsem celkem ve formě a sekera hendikep jeho stáří nevyrovná. Ale kdybych před ním teď zdrhla, jak bych mohla doufat, že to bude příště on, kdo se mě bude bát? Navíc mi musí zpočátku i věřit, potřebuju, aby mě vyslech. Útěk není dobrej začátek pomsty. Mstitelé nezdrhaj, to druzí se pokoušej – jistě že marně – zmizet před nima.

Dobrý den, pane. Snad jsem vás nevylekala. Jdu kolem a zaujala mě vaše chata, fakt pěkná. Žvaním blbosti, ale ta chata pěkná je, přízemní, přiměřená, s verandou otevřenou slunci. Ani trampská romantika telegrafních tyčí napuštěnejch formaldehydem, ani normalizační styl urob si sám. Spíš bych něco takovýho čekala ve Skandinávii. Tu poslední větu jsem už řekla nahlas.

Jak to myslíte?

Co je tohle za otázku, proč se mě ptá, jak něco myslím, když nemyslím vůbec nic? Získává čas, aby zjistil, kdo se drží jeho planěk (nohu už jsem nenápadně, aspoň doufám, že nenápadně, postavila vedle tý druhý), nebo mě nějak zkouší? Ještě že se neobjevil o pár chvil později, zůstala jsem aspoň stát na cestě.

Jdete na houby? ukázal volnou rukou na proutěnej košík, co pořád visel za ucho na plotě. Na jeho plotě.

Rozhodla jsem se tu situaci ignorovat a nevysvětlovat, jak se to událo, že se košík takhle, zjevně sám od sebe, zavěsil na plot. Bezskrupulózně jsem přitakala.

Tady cesta končí, nikam dál nevede. Je tu jen skála dolů k Sázavě a pár stromů. Jestli chcete do lesa, musíte se vrátit a na rozcestí doleva.

Aha, tak to jsem trochu zabloudila. Ještě že jsem vás potkala, rozhodla jsem se hrát blbou z Prahy. Nepopošel až ke mně, zůstal stát vedle chaty, nechal mezi náma nějakejch deset metrů. I když drží sekeru, má přede mnou dost možná respekt, neví, jestli tu jsem sama, a já se mu zpovídat nehodlám. Bojí se zlodějů, co by se nebál? Váhá, jestli mě majznout, vyhnat, zavolat fízly, nebo jestli jsem opravdu jen drzá, zvědavá a ztracená.

Tak co, rostou? zeptal se a udělal krok směrem ke mně. A druhej. Sakra! Přece jen jsem měla nakouknout mezi ty stromy. Kdybych měla na dně košíku dva modráky, shluk lišek a něco, co by mohlo bejt při dobrý vůli považovaný za klouzka, vypadala bych pravděpodobněji. Strhla jsem košík z plotu, což taky nebylo nejlepší gesto. Jo, mám co skrejvat, ale blbej košík na houby to není.

Konečně mi to došlo! Jak to, že až teď? Kam jsem dala mozek, mám ho vůbec s sebou? Uvažuju tady o prašivkách a docela mi uniklo něco mnohem prašivějšího. Tenhle chlap není José! Je to taky už dědek, ale přece jen o nějakej ten ročník mladší. Hlavu má plešatou, jen za ušima pár sestřiženejch vlasů, ten, po kterým jdu, je vlasatec. I v ksichtě vypadá docela jinak. Kam čumim, že jsem si toho nevšimla hned?!

A ten komín! Je mrazivo a stejně z něj nejde kouř. Copak je to nějakej otužilec na výletě? A okenice! Jak to, že jsou zavřený, přece každej chatař, hned jak přijede do svýho, ze všeho nejdřív spočítá myši v pastičkách a otevře okenice! To je teritoriální chování, jako když psi vochcávaj kandelábry.

To je vaše chata? zeptala jsem se s převahou plotu, co nás dělil. Zásah! Chlap se zastavil, jako když na ovladači zmáčkneš pauzu, jen došláp nohou na trávník, váhu těla už na ni nepřenes. Je snadný si něco namlouvat, zejména když je člověk sám nejistej, ale on taky zaváhal. Co tu dělá? Zahejbá manželce? Kuje plány na novou říjnovou revoluci? Moh mi přece vynadat, říct, že má chatu půjčenou od kamaráda (estébáci se jistě družej a nabyté statky si vzájemně poskytujou jako v tom bájeslovným komunismu), ale on dočista znehybněl. Zrovna tak jako já.