2015 (4)

To tě teda lituju. Ona, která vzala roha před válkou, lituje mě, která se pokoušela násilí spíš probouzet? Nemít svou rodinu je horší, než nemít svoji zemi. Aha, tak takhle to myslí.

A ty, Agni, rodinu máš? vyzvídala jsem.

Nemám, všichni zůstali tam dole v Bosně, mrtví do jednoho. Nemám ani lidi, ani hlínu, právě proto to můžu dobře porovnat, pokusila se usmát.

Já mám aspoň někoho, bratrance, i když je právě v lochu.

Nemusíš mít kolem sebe kvanta živejch, podstatný je, abys věděla, kdo byli tví mrtví. Dokud to nevíš, nezjistíš, kdo seš.

Já jsem já, zkoušela jsem oponovat.

Cituješ Jehovu? Jsem, který jsem? zasmála se Agni. Nám lidem, naklonila se ke mně s tím tajemstvím, tohle nestačí.

Potřebovala jsem to celý někomu vyklopit, když se Karabas tak odepsal. Pověděla jsem tý holce všechno, žvanila jsem jak protržená a pak jsme obě bulily. Jako malí jsme se já a Strašák rozhodli, že si smísíme po indiánsku krev, jako v knížkách, jako ve filmech. Jsme sice přízeň, ale tohle pouto nebude věcí genetický náhody, nýbrž volby, a to je mnohem víc, mysleli jsme si tehdy. Nůž už byl přichystanej v kůlně, ale stejně jsme, snad ze strachu před mikrobama, kterejma nás dospělí tak nadšeně děsili, neřízli. Kolik let se od těch prázdnin převalilo… Teď už vím, že pouto slz je silnější než pouto krve. A s Agni jsme si slzy promísily důkladně.

Nemůžeš žít v nejistotě, ne v takovýhle. Musíš za ním jet znovu a zjistit, jak to je.

Za tím hajzlem?

Za kým jiným? Potřebuješ vědět, jestli je ten člověk tvůj dědek, nebo vrah tvýho dědy. Dokud to nepoznáš, neuděláš nic pořádně, stejně jakos ho nedovedla ani zabít, ani nechat při životě.

Je hustá, jako když se útoková spojka prosmejkne rojem a běží přímo, nikdo ji nemůže složit a všichni vědi, že položí pětku rovnou pod háčko. Ani nevím, kde Josého hledat, naposled jsem ho viděla válet se v lese. Táhla jsem ho na hromadu chvojí, a když to dál nešlo, tak chvojí k němu, a pak jsem odjela, dumala jsem.

Kolik může bejt míst, kde je?

Pár…, připustila jsem. Doma nebo na chatě, pokud je zdravej, nebo někde ve spádovým špitálu, jestli není. Ale třeba přece jen umřel.

To je jedno, i tohle potřebuješ vědět. Něco se dá obtelefonovat, zbytek objezdit.

Mlčim. Nejsem si vědomá, že bych kejvla, ale asi jo, Agni na to kývnutí každopádně reaguje.

Mám jet s tebou?

Cože?

Pojedu s tebou, můžem se střídat za volantem.

Agni, to po tobě nemůžu…

Na tydle řeči se vyser. Chceš mě s sebou?

Neváhala jsem. Chci. Zase jsme po sobě skočily.

Čím pojedem? Karlovou oktávkou se přece zpátky do Česka nevrátím.

Dej mi minutku, prohlásila moje Bosňačka a hrábla po telefonu. Zase mluvila tou řečí. Culila se do mobilu čím dál víc a mně brzo došlo, že Salim umí fakt všechno – aspoň v tomhle oboru.

Domluveno, máchla radostně pěstí, když odhodila mobil na matraci. Salim si vezme tvojí škodovku a pučí nám něco jinýho, zrovna má legálního golfa s německou registrací. A dá ti rovnou nějakou zálohu. Golfem projedem Česko, a až se vrátíme do Lipska, dostaneš zbytek prachů. Neboj, je to spolehlivej člověk.

Nebojím se. Na kdys to domluvila?

Jak na kdy? Jedem hned!

Jako rovnou?

Máš tady na co čekat?

Nestihla jsem se zamyslet nad odpovědí a Agni už házela svoje hadry do batohu. Následovala jsem jí bez prodlevy. Spoďáry, ponožky, mikinu… Vezmem to třeba od západu, nejdřív Klatovy, pak Sázava, a kdyby pořád nic, tak se uvidí, rovnala jsem si v palici itinerář výpravy.

Máš jedinej způsob, jak s jistotou určit, jestli je to tvůj předek, oznámila mi Agni a zaklapla přezky na krosně.

Jakej? koukla jsem na ní, v ruce černý tílko.

Řekla mi o něm.