1958 (3)

Jak to, že ji neuhlídali? To si někdo zle vypije! Motor jsi nakopl s jedinou myšlenkou na pomstu, ale když jsi přijel do Kutné Hory, po tolika hodinách cesty vymrzlý z rychlého větru a opřels motorku před budovou, zlost se ti vyfoukala z hlavy.

Na vrátnici seděl někdo nový, byl na tebe nevrlý a ty na něj. Zase jsi měl čekat na židli v průjezdu, ale nesed sis, jen na sedátko položil helmu. Neklid, nepokoj, pohledy sem a tam, myšlenky všude okolo, sucho v krku, pokašláváš, nemůžeš se toho hucání zbavit už kolik dní. To je dost, že pro tebe přišli.

Musím, soudruhu, velmi nerad konstatovat, že se ti tvůj úkol zrovna nevyvedl, přivítal tě ten, který tě do Klatov před nedávnem vysílal.

Sáhla si na život…, řekl jsi.

No právě! sjel tě pohledem, jako by to měla být tvá vina. Přitom je to tvá bolest, copak tomu nerozumí?

Co bude s děckama? šel jsi rovnou za svým.

Tak ty se zajímáš o její haranty? Překvapuješ mě, začal se hrabat v papírech, ty dvě starší zůstaly u tety v Janovicích, projevila o ně zájem, děti tam už jsou zvyklé a ani my nemáme nic proti, křenil se velící důstojník. Věděl, že o tyhle děti ti nejde, že se zajímáš o nejmladší děcko, o novorozence. Věděl to, a proto dělal, že svou řeč dokončil, že na tvou otázku odpověděl. Tvojí holčičce je už pár tejdnů a ještě si ji ani neviděl, neznáš dokonce její jméno, má vůbec nějaké? Velící tě tomu nechal napospas, čekal, dokud to sám nevyslovíš.

A to třetí? hlesl jsi.

To je přece v kojeňáku, odsekl, jako by tou větou mělo být všechno vyřešeno.

Kde, ve kterým?

Poslyš, soudruhu, proč se o to škvrně tak interesuješ?

Je to moje dcera, chci si ji vzít k sobě, bude bydlet u mě, koupím jí hračky a postýlku. Budu se o ni starat, vychovám ji, začal jsi trochu blouznit. Huba se ti otevřela, napovídal jsi toho, že by to na pouti stačilo, mluvil jsi o genech, které holka po tobě má, jak jí nahradíš matku, že nebudeš potřebovat ani jinou ženu, všechno dítěti dáš… Velící tě poslouchal, nebo aspoň nechal mluvit, dokud jsi neřek tu hloupost, která ho tak rozzlobila: Mám na ni nárok.

Mlátička praštil pěstí do stolu, popad hrnek od kafe a hodil ho po tobě. Ne, on ho nechtěl rozbít o zeď za tebou, on jím mrštil skutečně po tobě. Reflexivně jsi uhnul. Hrnek by tě možná stejně o kousek minul, ale ta síla nadobro zarazila tvoje snění.

Drž hubu! Zavři už jednou tu svou zasranou klapačku! Poděláš, do čeho se pustíš, a ještě si hodláš něco nárokovat? Já ti povím, na co máš právo. Popošel k tobě. Myslels, že se zastaví na krok od tebe a bude pouštět hrůzu, ale on tě popad za klopu. Zatřás tebou. Na něco jsem se tě ptal! Křičel ti do tváře. Opravdu se na něco ptal? pátral jsi v paměti, co po tobě chce, co máš říct? Řekneš to, samozřejmě že jo, ale teď prostě nevíš co.

Strčil do tebe pěstí, že jsi zavrávoral. Vybral bys to a zůstal stát na svých, ale došlo ti, že bude lepší upadnout na podlahu. Svalil ses tam. Snad do tebe nezačne kopat! Popošel k tobě, sklonil se a tys pochopil, že ten pád byla správná odpověď.

Takovejm, jako seš ty, nejen že nemůžem svěřit žádnej úkol, ale ani dítě. Co bys z něj vychoval? Další nemehlo? Tys za celou dobu nepochopil, že naše práce se neděje všem na očích? Chodíš po Klatovech a máváš naší průkazkou! Na dítě zapomeň. Jako jeho otec je zapsán Josef Kašpar, toho času po smrti. Matka ho do věčnejch lovišť následovala záhy a dobrovolně. Dítě je oboustrannej sirotek. Postará se o něj naše lidově demokratická společnost, zajistí mu mlíko, plínky a výchovu.

Už ses neodvážil zopakovat, že to ty jsi otec dítěte, opravdu, věřte mi. Byl jsi s Majkou jen jednou, ale časově to vychází…

Vidí ti do hlavy? Tu pohádku, že seš otec, vyprávěj někomu, kdo je aspoň tak pitoměj jako ty, řičel dál velící. Něco ti povím úplně soukromě: Jak tě tak pozoruju, zdá se mi krajně nepravděpodobný, že by se ti vůbec postavil! Tak jakýpak otcovství?!

Vstal jsi pomalu ze země. Oprašoval sis kalhoty.

Tak, co teď podnikneš? zeptal se s opovržením mlátička.

Dítě je tvoje a přitom tvoje nikdy nebude, pochopils s pohledem na svoje kolena. Nejraděj bys z kanceláře utek. A pořádně praštil dveřma. Ale neuděláš to. Co mám udělat, kam mám jít?

Mávnul jen rukou, jako by tě odháněl a zároveň ukazoval, kde jsou dveře. Už to vypadalo, že se rozejdete beze slova, když velící vypálil poslední náboj: Mimochodem, ta malá dostala nový příjmení. To proto, aby ji nesváděla pochybná minulost jejích rodičů. Vyroste z ní novej člověk, o svejch předcích se nic nedozví, ani o tobě ne. A ty se o ni přestaneš zajímat! Rozumíš? Určitě bys mě nechtěl rozzlobit, kdybych se dověděl, že se po ní poptáváš.

Polknuls a kejvnuls.