1952 (3)

Dostal jsem obsílku, přišel jsem tedy.

Ano, už jsme vás čekali. Ne, nemusíte se legitimovat, my vám věříme.

I když seděl v kanceláři sám, mluvil v množném čísle, věděl, že vydávat se za celek je prvním schůdkem k úspěchu. Množné číslo působí už jen svou silou, svým množstvím. Vyšetřovatel za psacím strojem mluvil, jako by nabízel cukrkandl. Tyhle chvíle měl nejraděj. Začít pěkně po líbeznu, culit se na vyšetřovance a nechat mu prostor, aby se splašil sám.

Moh to všechno připravit předem, ale nechával si to až na začátek výslechu. Z horního šuflete vytáh dva kancelářské papíry, z toho prostředního kopírák. Šuplata nezavřel kolenem jako obvykle, ale pěkně zvolna dlaní. Modrý papír vložil mezi dva bílé. Nespěchal. Srovnal je o desku stolu, nejdřív z delší, potom z kratší strany, a založil svazek do stroje. Nastavil válec a mezerníkem odklepal do správné polohy. Někdy začnou vyprávět ještě předtím, než stihne protokol k zápisu vůbec připravit. Jako by se nemohli dočkat, až to ze sebe konečně vysypou. Nebo že by se tak báli nějaké té rány? Čím míň jim do toho člověk zasahuje, tím víc se zpravidla dozví, učili ho už na škole SNB.

Vyšetřovaný seděl na židli bez polstrování. Neměl čím si čekání zpestřit, pokoušel se vypadat znuděně. Klidně se tvářit a klidným pokud možno taky zůstat. Hlavně o ničem moc neuvažovat, nepřemýšlet, co po něm vlastně chtějí a co vědí. Proč mu bumážku od fízlů přines normálně pošťák? Kdyby všechno věděli, přijeli by si pro něj přece rovnou, ne? Zabásli by ho doma, v práci, na nákupu, kdekoliv. Takhle ho tím listem vlastně varovali, moh by pláchnout jako Salvetr. Nebo že by ho už hlídali a při pokusu o cokoliv čapli? Moc přemejšlíš, padáš do toho sám bez dopomoci, zastavil Jan Pták své přemýšlení. Musíš myslet na něco jinýho! Třeba na Stalinovy fousy.

Na stole svítila lampa. Pták věděl, jak ostré má světlo. Tentokrát ji ale vyšetřovatel sklopil, aby neoslňovala. Sedl si na hranu stolu a mírně se předklonil. Dialog, který bude následovat, znal předem. Obě strany ho znaly, přesto asi patřilo ke zdejším konvencím, projít jím od začátku do konce. Do konce, kdy se otevřou dveře, vejde ten druhý a začne úplně jiné představení.

Jistě víte, proč jsme si vás předvolali.

Nevím.

Bez důvodu to asi nebude, co myslíte?

Hmm…

Opravdu vás nic nenapadá?

Asi nejsem dost nápaditej.

Ale jste, jste schopnej člověk. Měl jste vlastní podnik, několik zaměstnanců, kšefty po celým okrese. Znáte spoustu lidí, máte kontakty, umíte v tom chodit.

Žádnej podnik už nemám, sebrali jste mi ho.

To já ne, to pracující lid, usmál se vyšetřovatel. Nedáte si cigárko? Pták měl sto chutí tomu bolševickýmu hajzlovi vyrazit krabičku luckystritek z ruky, na druhou stranu věděl, že kouřením se zaměstná. Vzít si od estébáka americký žváro by nicméně znamenalo začít hrát jeho hru. Trochu mu teda pomotá hlavu.

Pták sáhl do náprsní kapsy saka pro pomačkaný svazeček Lip. Dám si tu vaši, když vy si dáte tu mou, pronesl bez úsměvu. Tak tohle už není běžná součást vstupního dialogu.

Vyšetřovatel měl několik možností, moh dát tomu drzounovi rovnou po tlamě, zvolil ale nejméně konfliktní variantu. Dělnický cigarety, ty jsem už dlouho neměl, zazubil se a šáhnul po placaté Lípě. Připálil si, pak nabídl ameriku a oheň vyšetřovanci. Ten chlap si myslí, jak na mě vyzrál, brzy ale pozná, že čas hraje proti němu.

Byla to paradoxní výměna. Oba muži kouřili beze slova cigaretu toho druhého, vyfukovali obláčky a pozorovali, jak se ve výšce rozplývají a v té nicotě dost možná splývají v jeden celek. Po pár šlucích Ptákovi došlo, že mu něco podstatného schází. Nemá popelník! Klepnout popel na podlahu ve vyšetřovně StB si nedovolil, nepodělá se z nich, to ne, ale rozhodně je nechce zbytečně provokovat. Řek si o popelník pohledem, drobným pohybem. Nic, bez odpovědi.

Takže nám skutečně nemáte co sdělit? ujistil se vyšetřovatel a odklep si popel z Lípy do zeleného popelníku na stole. Svůj pohled věnoval jen téhle činnosti, užíval si ji. Není to nic složitýho, já pomůžu vám, vy zase nám, je to prosté, jako když si dva chlapi vymění cigarety, pokračoval vyšetřovatel v hovoru. Posadil se k remingtonce, popelník stále na dosah. Začneme s výpovědí? podíval se na Ptáka.

Já ale opravdu nevím, co chcete slyšet, odpověděl vyšetřovaný.

No vida, to už je jiná řeč než na začátku. Možná to s tímhle chlapem zvládne sám, soudruzi, kteří přes amplion poslouchají ve vedlejší kanceláři, jeho postup jistě ocení. Teď bude stačit jen malinko zatlačit. Vyšetřovatel otevřel nejspodnější šuple a vyndal z něj útlou složku papírů. Vzal ji do jedné ruky, popelník do druhé, Lípu sevřel na chvíli ve rtech.

Popel z luckystritky byl dlouhý už několik centimetrů, Pták nekouřil, jen se snažil vyhořelý sloupek vybalancovat, aby nespad na podlahu. Vyšetřovatel udělal líně těch pár kroků k němu, na klín mu hodil svazek papírů a na něj položil popelník. Ještě než si stačil Pták ameriku odklepnout, zhasil v něm svou Lípu, dokouřenou sotva do půlky. Zamáčkl ji opravdu fest, aby ten hajzl pocítil na koulích jeho sílu. Koukej to ze sebe vysypat, doprovodil svoje gesto příkazem.

Jan Pták odklepl cigaretu do popelníku na vlastním klíně a pohlédl na spisek. Písmena byla vzhůru nohama, ale přečíst se to dalo: Vyšetřovací spis, Antonín Salvetr.