1952 (3)

Pokud se má hromadná konfrontace udít, ať je to tady, v hospodě. Právě tady si Jan Pták obstaral alibi, všichni ho tu ten večer, když auto odváželo Felbabovou, viděli. Dával se jimi vidět, karty hrál, zpíval, divočil, možná až moc, víc než obvykle, ale to nikdo z venku neposoudí. Když se ho budou ptát na ten večer, ukáže rukou na místo: tady jsem seděl, a na člověka: s tebou jsem mluvil, pamatuješ si mě a já si pamatuju tebe.

Sousedi už tu sedí, chlapi snad všichni, jen některý ženský zůstaly doma s děckama. Omladina tu není, té do věci není nic. Stoly pošoupnutý ke zdi jak při tancovačce, ale židle v řadách, jako by tu dnes měli rozbalit krám nějaký potulný kejklíři. První řady neobsazený, tam se nikdo nehrne, kdo nenašel místo vzadu, raděj si sedne na stůl nebo postojí. I Pták zůstane stát, kousek od okna.

Je tu pár cizích, ti asi přerovnali stoly a židle. Jsou to jen podržtaškové, těkají pohledem, přímé otázce se vyhnou, nic nevědí, nic neznamenají, jsou tu, jako by tu nebyli. To hlavní má teprve přijít. Soudruzi už jsou na cestě, je jediná věta, kterou řeknou. Kdo, kdy, proč? To vám povědí až oni. Budou tu co nevidět.

Pták hledá očima Drahotu, s tím mazal ten večer karty. Našel ho brzy, našli se oba. Drahota sedí dost vepředu a taky vyhlíží svého tehdejšího společníka. Uviděli se, kývli na sebe na dálku a bylo v tom víc než jen pozdrav, byla v tom vzpomínka, taková, která snad dokáže člověka uchránit před budoucností. A Hromas a Maštalíř. I s těma ten večer Pták mluvil, ani oni tu dnes samozřejmě nechybějí. Maštalíře našel stát dokonce nedaleko sebe. Popošel k němu, prohodili pár nejistých vět, nevím, ukáže se, nebejvá to často tak horký…

Sál hučel, lidi se domlouvali, já ani alibi mít nemusím, nemám přece s ničím žádný dočinění. Řečí bylo tolik, obav ještě víc, že přijíždějící pobědu nezaslech snad nikdo. Až najednou. Do sálu vešli čtyři cizí muži. Všechno ztichlo, naráz, jako by člověk otočil vypínačem.

Čest práci, soudruzi, pozdravil jeden z nich.

Dobrej, odvětil kysele někdo ze sedláků. Další jen zamručeli, popuzeně a varovně: s náma to nebudete mít, holenkové, snadný, ať už půjde o cokoliv.

Dva muži zůstali stát u dveří, zbylí dva prošli davem ke stolku, co stál před židlemi. Dvě z nich si z liduprázdné první řady vytáhli k sobě. Nejdřív si uděláme prezenci, tady soudruh Louda bude číst jména a vy budete říkat ano, nebo zde, prohlásil ten, co zůstal stát.

Sálem to zašumělo a někdo to vyslovil za ostatní: Copak jsme ve škole? Nejsme přece děcka.

Jedinou reakcí na jeho slova bylo, že ti dva, co zůstali vzadu, zavřeli vchodové dveře, nápadně hlučně, aby si každý uvědomil. A postavili se do nich s rukama založenýma na prsou. Jako by hájili barikádu, kterou nepřítel už nikdy nemá projít.

Tak já budu číst, řekl nejistě zmocněnec Louda. Tohle je ten člověk podepsanej pod letákem? nahlíželi přes hlavy ostatních sousedé.

Nikodým, četl.

Jo.

Hromas.

No, jsem tady.

Kabeláč…

Co je tohle za seznam? Co je to za pořadí? Začínaj tu abecedu nějak od prostředka. Pták se podíval na Maštalíře a byl to on, kdo pochopil. Maj to seřazený podle velikosti gruntů! špitl. Zaslechli to nejbližší a poslali dál, možná i dalším v sále to došlo. Od největšího hospodáře dolů. Sál se zachvěl neklidem, takže tu jde nejen o život, ale taky o majetek? To by tak ještě scházelo!

Někteří menší sedláci se odmítali přihlásit ke své přítomnosti v sále, projevili malou odvahou bez následků, zastoupili je sousedi. Tady je, sedí támhle, řek za ně někdo jiný a Loudovi to stačilo. Netrvalo dlouho a zmocněnec moh seznam uzavřít. Pták byl mezi posledními přečtenými, několik bezzemků nebylo čteno vůbec, ani ženské na papír nenapsali.

Louda byl rád, že to má za sebou.

Tak to bysme měli, opáčil ten, který se choval jako velitel. Otevřel kabelu z teletiny a položil na stůl pistoli.