1958 (3)

Na nádraží to ještě ušlo. Jeden zašel k trafice – jistě že už touhle dobou zavřené, druhý bokem kouřil, další se tisknul ke zdi protějšího domu, aby stál stranou větru a stranou lidí. Spočítal bys je na prstech, tolik tvých sousedů zajelo dnes do Hory na divadlo. Ráno se dopravili různě, brzo, nebo později, teď se vracejí najednou.

Většina byla v publiku, jako ty. Snad dva svědčili před veřej­ností v ohrádce, pokoušeli se toho říct tak akorát, aby to prošlo teď před soudem i potom doma před sousedy. To nebyla široká lávka, po který se snažili přejít. Na autobus čeká i jeden z Kašparovejch kamarádů, co ti toho vedle sebe vypili, povídá se, že i za ženskýma chodili spolu. Možná chtěl Kašpara ještě naposledy vidět. Tys chtěl víc, zašklebit se na něj zblízka a povědět mu o Majce, že s tebou už byla a že s tebou taky zůstane. Semlelo se to ale jinak, neměl jsi tu možnost, ani jsi to nakonec nezkoušel, jen o tom snil, když se vedly před soudem nudné řeči. Hned po verdiktu odvedli Kašpara spolu s ostatníma, nepotkal se pohledem snad ani s Majkou, o tobě vůbec nevěděl. O ničem neví, a odejde s tím do hrobu, škoda. Ale ty to víš, to je, oč se tahle hra hrála.

Jako by tu stáli sami němí. Mlčí, jako by už neměli promluvit nikdy, tak hluboko je to v nich, tak naštorc se to zapříčilo v krku. Kdyby jel do Onomyšle jinej spoj než tenhle poslední autobus, jeli by jím. Kdyby to nebylo tolik kilometrů tmou a zimou, šli by po svých. Takhle se jen pohroužili do sebe, hlavu v ramenech, oči za víčky, ruce v kapsách nebo cigaretu v prstech. Ty nekouříš a nedíváš se po nich. Ať si oni pokukují, jestli jim to stojí za to. Nemluví a raděj by ani nebyli. Ty taky mlčíš, nemáš s kým pustit slovo, ale poprvé po letech si uvědomuješ, jak opravdově žiješ. A to všechno teprve začíná!

Do poslední chvíle sis myslel, že Majka stojí ve skrytu někde stranou, aby ji druzí nelitovali, nebo aby se neodvrátili. Obojí stejně špatně. Autobus ale už zavřel dveře, vydává se na silnici a ona tu pořád není. Nejsi sám, kdo ji postrádá. Mnozí se ohlížejí, jestli ještě nedobíhá, aby zavolali na šoféra: Hej, zastavte, chybí tu jedna od nás, támhle zrovna jde. Majka ale nedobíhá, není uvnitř, není venku. Chce se dnes v noci vyhnout té hanbě, že její muž byl usvědčen jako vrah, že se stane za pár dní vdovou, že žádné odvolání rozsudek nezmění?

Mlčení v autobuse je o poznání nesnadnější. Sousedi rozesazení sólo na sedačkách pro dva, ob dvě tři řady, tak, aby k sobě měli nejdál. Jako by se neznali. Přitom na vsi se spolu lidi baví, i když se vidí třeba ponejprv, takovej venkov je: Byla jste, teta, ve městě? Na trhu? A co že si vezete? Dneska se takový řeči nevedou, všichni vědí, co si přivážejí.

Pamatuješ, jak si jako malej jel jednou, to ještě s rodiči, po Praze tramvají. Už nevíš, kam a proč jste jeli, jen jsi nezapomněl na to ticho ve voze. Pražáci koukali, četli noviny, pospávali. Proč jsou všichni zticha? nechápal jsi nahlas a táta tě hned okřik, ať i ty držíš hubu, že se to tak ve městě prostě sluší.

Že by Majku vzal někdo domů autem? Někdo z těch, o kterejch se na soudu taky mluvilo, ten, kterej pomáhá rodinám odsouzenejch? Jestli Majku někdo takovej svez, neudělal by nic zlýho, pomoc osamělý ženský není spolupráce s diverzantama, ne? Vždyť ona tehdy v Ratajským lese ani nebyla. Naopak, celý to vyslovila, nemohla to udržet v sobě. Nejen bez tebe, i bez ní by se to celý nestalo. A ona to ví.

Třeba je Majka doma dřív než všichni ostatní, třeba už má zatopíno a srká horkou meltu. Přemejšlí o tom, co bude dál, jednoho chlapa ztratila, ale je tu ještě druhej. Už ví, žes na ni celý ty roky čekal. Poznala taky, jak ses těšil!

Už bylo čekání dost. Bude to proti bontonu, ale na ten dneska nikdo nevěří. Ženská bude nosit smutek, že přišla o muže, to bude, ale proč by se nemohla i radovat? Ne, ty ji nenecháš samotnou. Ani jindy, ani dneska, je noc, ale ještě není tak pozdě.