2014 (3)

José Buenaventura Durruti. Kdo to sakra je? Každýmu z našich týpků dáváme nějakej nick. Je to opatrnější a snazší. Opatrnější proto, že se zbytečně brzo neprovalí pravá identita dotyčnýho zmrda, a pokud nám někdo šmejdí za prdelí, což šmejdí, poněkud jim to zkomplikuje slídění. Snazší je to pro nás v tom, že to pak neni osobní. Jasně, vždycky je to osobní, celá tahle činnost je kurevsky osobní, ale trocha abstrakce ji aspoň trochu naředí. Jsou chvíle, kdy úplně zapomenu původní jména, vnímám jen označení, symboly. Jdu po nich jako po kuželkách, zamířit a srazit tu, která ještě stojí. Bum!

Barbucha se ve vyhledávání nicků úplně vyžívá. Možná jsem mu křivdila, necivěl na fotbal (nesnáším tu hru, je totálně zženštilá, ukňouraná), ale vymejšlel co možná nejsofistikovanější nick pro našeho novýho objekta. Asi mu takhle po večerech výuka historie chybí, tak vzdělává nás. Nestáčej mu nějaký ty Ramirézové Iljičové, Raulové a Lavrentijové. Přijde raděj vždycky s někým skoro neznámým. Možná si tím honí svoje intelektuální péro, ale třeba chce bejt jenom vtipnej. Tentokrát se mu to povedlo: José Durruti, španělskej anarchista, možná zabitej, možná šel pod kytky docela přirozeně. Dodnes se neví, jak to s jeho smrtí bylo, a přesně tak to má bejt i tentokrát. Ať si hoši lámou mozečky, ať se divěj a zneklidňujou, co se to kolem nich probůh děje. Takže José.

Vypiju neuvěřitelný množství maté, dobrýho maté. Je to skoro jedinej požitek, kterej si dopřávám. Nejsem asketa, dopřávala bych si víc, ale není odkud brát. I teď mám na stole tykev a cucám. Co všechno o Josém víme? Civí na mě z fotky starý nějaký dva tři roky. Nekoukám mu do očí ani na povislý koutky jeho prolhanejch rtů, ale na vlasy. Pořád má hustý háro, prošedivělý, skoro bílý, kouty mu traverzujou až kdovíkam, ale furt je to solidní hříva, u člověka jeho věku nebývalá. Což je dobře, moc dobře.

Čtu si o něm. V mládí bejval José zřejmě dost zakřiknutej týpek, šikanovanej, pravidelně mlácenej fotrem… Neměl to snadný, to se mu musí nechat, ale mě tyhle příběhy, jak se rodí zrůdy, jak těžko se proklubávaj z jednoho násilí, aby konečně mohly rozehrát to druhý, to svoje, dávno nedojímaj. Aspoň má hošan tu správnou průpravu z dětství, bude se mu hodit. Brzo. Ani se nevyučil. Drobnej rolník, kterej bral jako známku osobní vyspělosti a společenskýho kvasu, když se dostal z díry o pár chalupách dělat do města. Nová doba mu umožnila nemít už pazoury od hnoje, ale od kolomaze. Hurá! Moh s tím doma na vsi honit vodu. Pokud tohle chápal jako pokrok, musel bejt v tý fabrice na škrpály skutečně šťastnej. Aspoň nějakou dobu, než mu došlo, že by chtěl víc. Že si k vlastní spokojenosti nevystačí sám, že potřebuje někoho k sobě, někoho, koho on, José, udělá naopak totálně nešťastným. Není nic krásnějšího než páchat odůvodněné zlo. Dostatečně podepřený společenskou objednávkou je i malý osobní svinstvo najednou povznášející.

Všechno se to tenkrát ve dvaapadesátým semlelo v lese. Kde jinde? Platí to z dávnověku, mýty se pokaždý vynořujou z lesů… Co si o tom tenkrát soudruzi mysleli? Jak si ten příběh sami mezi sebou vyprávěli?

Domek Anny Felbabové – malý, takřka nouzový domek venkovské chudiny-stál dál od silnice, pár kroků za stodolou. Salvetr obešel její roh. I stodola byla maličká, ale teď útočníka bezpečně kryla. Vzal za kliku. Domovní dveře byly zamčeny. Došel k oknu a zaklepal na ně. Bydlí tu soudružka Felbabová? zeptal se.

Ano, ozvalo se zevnitř, byl to ženský hlas, a za pár vteřin slyšel, jak se něčí kroky blíží předsíňkou k domovním dveřím. Anna Felbabová s šátkem na hlavě, právě si ho uvazovala, otevřela a nahlédla do tmy. Před ní stál muž, že prý s ním má soudružka jet, čekají ji na schůzi.

Felbabová se převléká a Salvetr si zatím pochutnává na nabídnuté domácí zabijačce. Při loučení posílá matka spát svou malou dcerku, říká jí, že se brzy vrátí. Salvetr dodává, že maminku určitě při­veze!

Anna Felbabová se však do domku čp. 37 už nikdy nevrátila.