1952 (2)

Každé zaklepání na dveře zajede otci Jonášovi rovnou do plic a na chvíli mu zastaví dech. Možná se to stane nějakou vnější mocí, možná ho sám zatají, jako by měl být zvířetem, které uniká útočníkovi tím, že předstírá zcepenění. Musí se pak nadechnout vůlí, připomenout si to, jinak by se snad opravdu zadusil. Může to být ten současný strach, je ho o co opřít, nebo ten starý, astma z války, z lágru? Kdo by rozlišoval?

Je k podzimu, tenhle rok nebude o nic lepší, než byl ten předchozí. Tehdy ho vytáhli z jeho fary a vláčeli po kobkách, bili ho, sahali mu na přirození, na místo, kam se v semináři odnaučil sahat sám a nesáhl tam za všechny ty roky, kdy by tolik chtěl a bylo by to tak snadné. Nejúplněji ho ponížili ne tímhle, ne ranami, ale tím, že mu vzali lidi, farníky, které znal, křtil, oddával, zpovídal.

Neskončil na uranu jako mnozí bratři ani v neoznačeném hrobě jako někteří, strčili ho sem, do Hoješína, zapomenuté vsi nahoře v Železných horách. Smáli se, že prý bude bydlet na zámku. Ano, je na zámku, dnešním slovníkem na bývalém zámku, ale v přízemní kobce, nepřiznaném sklepě, kde páchne syroba, plíseň a teplo není ani v létě. Jediné, co mu udělali k vůli, že družstvo vystříkalo tuhle ratejnu DDT, aspoň hmyz tu není, i plísně trochu ubylo.

Vedlejší místnost, stejná jako jeho, slouží za sklad krmných brambor. Otec Jonáš nepochopil, proč je vůbec vozí do zámku a nechávají tam hnít. Jen proto, že můžou? Házejí je dolů oknem a on přes nedolíhající dveře čichá ten zápach. Kolikrát doufal, že už ho všechen vyčichal, ale ne, pořád ho dost zbývá. Nahoře jsou kanceláře družstva a obce, byt tajemníka, osvětová místnost, někdy je do rána slyšet zpěv častušek a sprostých písní, místní si rádi osvojili ten ruský zvyk třísknout dopitou lahví o zeď nebo ji hodit z okna. Toho sklí! A neuklízejí ho, jako by byli hrdi na to, zač by se člověk dřív styděl.

Teď ale otec Jonáš slyší jiný zvuk. Klepání. Za poslední roky si zvykl, že vejít může cokoliv. Jdou si pro něj? Zvuk je o to zlověstnější, že sem do hor za ním nezajde skoro nikdo. Tohle je dutá farnost, prázdná jak velikonoční kraslice, ani s jejím zdobením se žádný nezdržoval. Neměl mu kdo povědět, jaké to tu bývalo dřív, jeho předchůdce se nedožil. Místní se každopádně naučili být bez kostela velmi ochotně. Kolikrát ve všední den slouží otec Jonáš v zámecké kapli sám, bez lidí, jen neviditelným bytostem, které to všechno vidí, doufejme, že se dívají. Kdo nezajde do kostela, na faru už vůbec. Rozmohl se tu takový sport, faráře ani na venku nepozdravit, na pozdrav neodpovědět. Jen děti ještě odpovědí, ale ty starší, jak se z nich vytrácí přirozená dobrota, už taky ne.

V neděli přijde pár rodin, spíš ze samot a vesniček v okolí. Pomodlí se, pohovoří, a jedna z nich pak vezme faráře domů na pozdní oběd. To jsou krásné chvíle, při meltě pak vypráví dětem o Pánu Ježíši. To mu chybí snad nejvíc, měl rád nečekané dětské otázky a poctivě na ně hledal dospělé odpovědi, ne ty naučené, ale pravé, které musí být pro každou chvíli nové. I tohle mu vzali, katechetou být nesmí, děti se učí od jiných a o jiném.

Míval rád společnost, smích a přiměřené žertování. Teď ho přes týden mučí samota, na neděli se těší nejen jako na den Páně, ale i na den přátel. Nějaké i tady má. Přesto je v Hoješíně sám. Přes léto chodil po lesích, kolem přehrady, občas večer, když byli místní v chalupách, se zašel i smočit, je dobrý plavec, přeplaval na ostrůvek a zase zpátky, ani hladinu ostrým tempem nerozrušil.

Nejčastěji si sedl do trávy a četl. Staré knihy. Nové nemá, žádné ani nevycházejí, aspoň ne takové, co by ho zajímaly. Čte ty stránky podruhé, poněkolikáté a hledá v nich nové věty, takové, které se před ním dosud skrývaly. Jsou tam, někdy je opravdu nalezne. Dřív ho tolik na četbu neužilo, býval raděj s druhými, ale lidi mu už vzali a knihy ještě ne.

Ale lidi se vracejí, to knihy nedovedou, jako se vrátil ten, co zaklepal před týdnem. Kdo to klepe tentokrát? Ejhle, člověk!