1958 (3)

Už jsi nemusel čekat s ostatníma na autobus, moh jsi jezdit podle svýho. Jen ses potřeboval na každou trasu pořádně navlíct. Byl lezavej podzim, i lidi se ti zdáli takoví. Máš rád rychlou jízdu, ten pocit v dlani, když přidáš plyn a pragovka tě s kratičkým zaváháním, jako by se ještě rozmýšlela, poslechne.

Motorku jsi zaparkoval proti vchodu do budovy, povolení k vjezdu do dvora zatím ještě nemáš. I na vrátnici se musíš legitimovat, někteří kolegové v kukani tě ale už znají a dost možná brzo některej z nich řekne: Soudruhu, s průkazem se nezdržuj, tady jsi mezi svýma. Dnes to tak ale ještě není, příslušník na vrátnici zapíše tvůj příchod, jasně že do jiné knihy, než napsal toho, kterej teď sedí na židli v průjezdu, rozhlíží se a snaží pochopit, proč tu vlastně je. Nemáš o něj strach, brzo mu to dojde.

Formálně je Vlastimil tvůj řídící důstojník, ale k tobě se chová přátelsky, ne jako šarže. I dnes tě posadil do klubovky ke konferenčnímu stolku, nabíd popelník a šnaps (jednu sklínku si dáš, z toho se nestřílí). Na zdaróvje! Máme se soudruhem Melichárkem o čem mluvit, tak ať nás nikdo neruší, zavolal Vlasta na sekretářku. Jen kdyby snad přišel Ivan Alexandrovič Serov, pro toho si chvilku uděláme, dodal. Zachechtali jste se tý představě, že by sem napochodoval hlavní náčelník KGB.

Ty bys byl ale raděj, kdyby přišel někdo jinej, viď? mrknul na tebe šéf. Ve vteřině zvážněl, tohle na něm obdivuješ, jak rychle dokáže změnit situaci. Ovládnout ji. Říkají mu prý mlátička, ty ale myslíš, že vyšetřovance ani bít nemusí, jistě ze sebe všechno rádi vysypou, jen co s nima takhle promluví.

Marii Kašparovou ti nepřivedu. Řeknu ti ale, co s ní je.

Žije? polekal ses.

Škytnul. To víš že jo, jinak bych tě ani nezval, to bysme neměli o čem mluvit.

Nerozuměl jsi, ale nehodlal ses tím zdržovat. Co s ní je? Kde je?

Vlastimil otevřel složku. Na okamžik se do ní začetl, měnil grimasy a ty sis uvědomil, že je měníš spolu s ním, jako bys byl jeho zrcadlo. Dobré, nebo špatné? Uvidíš ji brzo, nebo vůbec?

Marie Kašparová, narozená 20. května 1929, dříve bytem Ono­myšl č. p. 17, bez vyznání, vdova… Napínal tě. Pořád koukal do papírů: Toho času v Klatovech, Společná ubytovna pracujících Julia Fučíka, zaměstnaná v Drůbežářských závodech jako… Zvednul pohled od písmen a kouknul na tebe: Asi tam škube těm slepicím peří.

Žije, vyslovil jsi polohlasně.

Našel jsem ti ji, připomněl tvůj řídící důstojník. A mám pro tebe ještě další podstatnou informaci: dotyčná Kašparová se nachází v sedmém měsíci těhotenství. Za chvíli přes břicho ani nedosáhne na drůbež.

Je těhotná?

Jo, soudruzi nám to tak hlásí. Poslechni, Melichárku, nevíš o tom něco?

Nevím, teda vlastně… Možné by to bylo, přemítal jsi.

Tys s ní něco měl, no jasně! Já si hned myslel, že za ní nepálíš jen tak platonicky, zazubil se Vlasta.

Horečně jsi počítal. Kdy ji soudruzi chytli a kdy ji pustili, kdy jsi za ní zašel… Ano, docela to vychází. Rozzářil ses.

Tentokrát byl Vlastimil tvým zrcadlem. Jsem vždycky rád, když můžu spolehlivého kolegu potěšit dobrou zprávou, řek. A co budeš dělat teď? nedal ti oddych.

Jak co budu dělat? nechápals.

Přece jsem nezapřáh celej náš aparát jen kvůli tomu, aby ses mi tady křenil jako měsíček na hnoji! Jsi přece muž činu!

To jo, uvědomil sis. No já… Zajedu za ní! Klatovy jsi říkal, soudruhu? Jak že se jmenuje ta ubytovna?

A to je jako všechno? Zase to řekl po svým, tak, žes pochopil, kdo vede tenhle rozhovor a že od tebe něco potřebuje. A že ty to uděláš, jenom zatim nevíš co.

V poslední době se nám zase rozmohly útěky za hranice, lidi si nedaj pokoj. Soudruzi na čáře skoro všechny pochytaj, ale my potřebujeme rozkrejt celou síť – najít převaděče, spojky… Chápeš? I u nás na okrese se to po soudu s vrahy Felbabové nějak moc rozvířilo. Lidi jsou netrpěliví, nemůžou se dočkat, až je na hranicích čapnem nebo zastřelíme. Myslíš, že ta tvoje Marie je v Klatovech jen tak zbůhdarma?

Copak ona chce opustit republiku? Polekal ses: ztratit ji, sotva jsi ji zase našel?

To neříkám, řekl Vlasta.

S břichem…, vrtěl jsi hlavou.

Sedíš si na uších? vyjel po tobě soudruh důstojník. Muže jsme jí popravili, i další gaunery, ale ta síť bude širší. Jeden z nich, Salvetr, se hned po vraždě pokoušel vzít roha, škoda, že jsme si to tehdy nespojili s tím mordem. Víš, že ho chytli kousek za Klatovama? Nevykládej mi, že ta tvoje čůza – nebyl jsi rád, když ji tak nazval, ale opravit ses Vlastimila neodvážil – tam nemá nějaký kontakty! Ty tam za ní nepojedeš na čumendu. Ty se tam, soudruhu, přestěhuješ. Napojíš se na ni a na celou tu zrádnou bandu. Můžeš s ní klidně dál šukat, to je mi jedno, ale hlavně z ní vytáhneš další kontakty.

Zatočila se ti hlava. Celej život bydlíš v Onomyšli, když jezdíš do Zruče do fabriky, je to pro tebe kus světa. A teď až někam na Šumavu? Za Majkou sice, ale přece! Mnohem lepší by bylo přivést si ji zpátky. Barák sice už prodala, ale i k tobě by se vešla. I s dětma. Stěhovat se? vyslovils polohlasem. Mám tady…, přemýšlel jsi, co tu máš. Práci, našel jsi argument.

Ano, máš tu práci, soudruhu, a dobře ji vykonáváš. V Sázavanu je ordnung a my od tebe máme všechny informace. Ale v dědině se ti to nějak hroutí. Lidi brblaj, družstvo skomírá, Radostovi, znáš je přece, nedávno pláchli za kopečky, a dokonce se jim to i podařilo! Tohle se nesmí opakovat!

Já v obci žádnou oficiální funkci nemám, bránil ses.

Tys nepochopil, že jsi ve službě pořád! Velící důstojník se na tebe podíval tak, žes uvěřil, že tu přezdívku má právem. Mlátička. Uhodí teď i tebe?

Ne, nebude to potřeba, hněv z něj vmžiku vyprchal. Oba stejně víte, že se jen tak marně vzpouzíš. Ve fabrice během pár týdnů dokončíš, co je třeba, a předáš agendu slečně Anděle, nařídil ti velitel.

Té?

Divíš se? Tak se nediv! A barák na vsi můžeš prodat, nebo si ho nechat, to je tvoje volba, do toho ti nikdo nebude zasahovat. V Klatovech pro tebe máme služební byt. Zaměstnanéj budeš ve skladu materiálně technického zabezpečení v dragounskejch kasárnách. Ne, nebudeš kout podkovy, dneska se tam opravujou tanky. Budeš robit v kasárnách jako civil, chápeš?

Nechápal jsi. Co tam budu dělat?

Nic! Ty seš ale vůl. Copak jsi pořád nepobral, že tvůj úkol je jinde?