1952 (1)

Tys toho Ptáka znal, viď?

Ta věta zajela do Kašpara jako břit. To jméno: Pták! A ten minulej čas! Kolega, co za ním stojí frontu v závodní kantýně, vypadá bezelstně. Opravdu neví, co právě řek? Je to promyšlená provokace, nebo prázdnej tlach? Kašpar je obezřetnej, nasadí univerzální a neselhávající odpověď: Proč?

Prej ho sebrali.

Kdes to slyšel?

Mezi lidma se to vykládá.

Vono se toho nakecá, uzavřel diskuzi Kašpar. Vyšlo to akorát, zrovna stál u okýnka, koupil si k zelňačce tři rohlíky a vybral si stůl, kam se za ním dobře informovaný spolupracovník nevejde. Dobrou chuť mu nikdo nepopřeje, takový móresy se ve fabrice nedrží, tady nejde o chuť, ale o zasycení, o energii z masa, není třeba kvůli tomu zaplítat zbytečný hovory.

Ať ti chutná, kašpárku, ta věta ho překvapila o to víc. Culila se na něj a mrkala po něm copatá spolustolovnice. Znám ji? Asi jen pracovně, zavzpomínal oslovený a zamručel cosi na odpověď. Otřel si ruce do montérek, páchly jedama, ale nějakou špínu ještě vsákly. Lžíci v pravý, rohlík v levý ruce, začal polykat. Přistih se, jak je napjatej, každý zašramocení z kuchyně ho vyruší, jako by dělal kdovíjak náročnou činnost, na kterou se musí cele soustředit. Zatím do sebe jen souká pečivo a vlažnou kyselačku s klobásou.

Tak už maj i Ptáka… Ten se nikam za čáru nechystal, pokud ho čapli, je ložený, vo co jde. Teď už jim zbejvá přijít si ještě pro mě… Kašpar polknul zbytek rohlíku a sáh pro druhej. Hlavně si zachovat zdravej rozum. Pták ani Salvetr druha nevyzraděj – jednak nejsou podrazáci, a navíc by tak svědčili i sami proti sobě. Jmenovat komplice znamená připustit vlastní vinu. A přiznat se k zabití komunistky? Sebevražda! Řečem, že jsme nechtěli, se fízlové ani nezasmějou. Jak to teda je? Kdyby o mně věděli, už by mě přece dávno sebrali, dumal strávník.

Z myšlenek ho vytrhla zase ta copatá: To je šlichta, co? To já vařím líp. Že nezajdeš někdy ochutnat…

Mně tohle stačí, vyjel na ni Kašpar. Zbytečně prudce.

Tak si trhni nohou, troubo, hodila po něm slovem a odkráčela pryč. Dala si záležet, aby se jí prdel pořádně zavlnila.

Že mi nedaj pokoj, podivil se Kašpar tomu, oč jindy tolik usiloval. Já na ty baby fakt jednou dojedu, připustil to, co mu mnozí tolikrát říkali, myslel vždycky, že ze závisti. Ženský potřebujou pořád něco vykládat, svěřovat se, u nich není žádný slovo bezpečný. Raděj si od nich dát pokoj, aspoň na chvíli. Před ženskou toho chlap pokaždý řekne moc, vždycky jí potřebuje zaujmout, zapocený podpaží na to samo nestačí. V posteli je to pak ještě horší, tam je jeden už úplně bezbrannej, je schopnej slíbit manželství i doznat se k mordu.

Kašpar kouká do talíře. Není z těch, co si pečivo do polívky nadrolí, aby tam plavalo rozbředlý jako mastná hnědá vata. Rohlík přikusuje, rád slyší to křupnutí, dyť člověk jí i ušima. Jo, měl by zůstat u jedný, má na to věk a je to po všech stránkách bezpečnější. Bez baby bejt nemůže, o tom žádná, potřebuje to tělo, dech, vlhkost; nikdy bez toho nebyl. A potřebuje nějakou, se kterou by se dalo vydržet nejen v ložnici. Moh by si vybírat, má na to ramena, drzost, v tom má oproti mnohejm výhodu. Ale žádnou takovou, se kterou už byl, nebrat! Teď by po něm sáhla, vděčná, že bude mít dona Juana jen pro sebe, ale ženský jsou vyčítavý, jednou by s litaniema stejně začala: Mívals jiný, budeš je mít zas, nikdy jsem ti nestačila! Tohle Kašpar nehodlá poslouchat. Musí začít od začátku, nakrojit novej bochník. Co třeba ta Majka? Potkal ji nedávno někde na tancovačce, je to kyprá baba, žrádlo holka, koukala za ním, litovala, když ji podruhý nepřišel vytáčet. Co kdyby ji teda vyzval do kola teď? A už nepustil.

Já fakt myslím pérem, zasmál se Kašpar do sebe. Byli kolem toho mordu tři, dva už jsou v báni a já dumám o babách. Musí začít uvažovat mozkem, aspoň chvílema. A bejt opatrnej. Hlavně na sebe neupozorňovat, ničím, rozhodně ne tim, že bude větrat paničky. Brzo by vlez někomu do zelí a pantáta by měl chuť si na chlapovi zchladit žáhu. Všechno musí důkladně promyslet, rozhodnout se a pak podle toho žít. Nebude to snadný, ale když je jeden v ohrožení, dokáže i takovýhle věci.

Kašpar dojed. Opřel si prsty o desku stolu a zapraštěl všema najednou, osum lupnutí a jedna velká úleva. Vstal, vyjedenej talíř se lžící vzal do pravačky, druhou rukou přišoup židli ke stolu. Podíval se na desku stolu. Ležel tam třetí rohlík. Dokud jedl, ani si nevšim, že ho tam ještě má.