2015 (6)

Chápal, že maily a messenger mlčí, ale že nenašel řádku pod Chazarským slovníkem a nikde ani písemnej vzkaz, to vypadalo divně. Ba ne, vypadalo to nebezpečně. Kam vyrazí propuštěnej vězeň nejdřív? Do hospody, za babama, za svou babou, případně chlapem? Omyl. Vyrazí za komplicema (předtím ovšem jezdí dvě hodiny tramvajema a chodí po opuštěnejch místech, aby setřás možný očko).

V Barbuchově případě to byl chlap i komplic dohromady. Odemk si jeho byt (všichni čtyři maj klíče od všech), koukal, kde co lítá, a brzo to znamení nepokoje rozpoznal: pořádnou vrstvu prachu. A usychající kaktusy (ty zalil, prach nedráždil). Která uhodila, mu došlo, když nakouk do skříně. V bytě chybí nejen Strašák, ale na obvyklým fochu taky jeho počítač. Úplně stejná výbava, s kterou putoval do cely on sám: člověk a stroj. Tohle smrdí.

Ještě víc začalo zasmrádat při exkurzi v Karabasově bytě: Karabas pryč, jeho věci v čudu, všechno jakoby ve fofru… Unesli ho ufouni? A apartmá Dítěte? To už byl úplnej masakr, jako by se někdo chtěl na jejích věcech pomstít. Nechápal, co to všechno znamená, neměl potřebný data. Věděl jen dvě věci. Zaprvý: zůstal sám, zadruhý: je tu nebezpečno. Přihořívá, bacha aby nezačalo hořet. Na požár čekat nebude.

Do svýho podkroví v rodičovský vile dorazil k večeru. Hezky se s rodiči přivítali. Jako by za tu dobu, co se neviděli, zapomněli, jak si lezou na nervy.

Nebyli tam na tebe zlí? strachovala se máma. Od doby, co pocho­pila, že její syn je buzna, má ochranitelskej komplex, pořád si představuje, že mu co chvíli někdo něco strká do zadku. Dokud si myslela, že je kluk hetero, bála se spíš, aby synáček neubližoval ostatním. Konstituci by na to měl.

V pohodě, mami.

Ahoj Barbucho, jsme rádi, že seš doma, vítej, oslovil ho otec a klepnul povzbudivě do prsou. Než se mu naučili říkat nickem, trvalo to. Musel rodiče vycvičit, na svý dosavadní méno nereagoval, věty, ve kterejch zaznělo, jako by neslyšel. Nakonec si rodičové zvykli, museli si zvyknout, že odlišná je nejen sexuální preference jejich kluka. Hodně věcí je mimo normu, ani netuší kolik.

Pili v salónu čaj. Barbucha tenhle hodobožovej servis nesnášel, ale tentokrát adrenalin vysadil. Potřebuje rodiče trochu zklidnit. Ráno vypadne, bylo by zbytečný prožít tyhle chvíle konfrontačně.

Barbucha vyprávěl nepodstatný historky z vazby, pokud se do toho položil, fakt se jim dalo zasmát. Tati, potřeboval bych nějaký peníze, zvážněl najednou. Docela dost jich potřebuju.

K čemu ti budou? Souvisí to nějak s tvým kriminálem? Copak tě nepustili, protože jsi nevinnej?

Jsem nevinnej, nedělejte si hlavu.

Jak si nemáme dělat hlavu? vpadla do toho matka, ale otec ji zarazil pohybem ruky. Šel k věci, nebo si to aspoň myslel: Máš dluhy?

Ne, nemám dluhy, fakt že ne.

Svěř se nám, pokoušela se matka.

Neptejte se. Nebudu vám odpovídat.

To ses naučil od těch kriminálníků, jaks s nima seděl? vyjel po něm otec.

Jo, naučil jsem se to. Navíc odtud potřebuju zejtra ráno vypadnout, odjet na nějakou dobu, půjčil bych si mazdu, jestli byste ji mohli chvíli postrádat.

O mazdu nejde, ani o ty prachy, jde o…

Tati, já ti fakt nemůžu říct, co se děje, promiň.

Zneužíváš naší dobroty, synu, zamračil se otec.

Úspěšně? optal se Barbucha tak nevinně, skoro dětsky, až se všichni tři rozesmáli. Bouřka mezi nima vždycky rychle přešla, léty se to naučili, umožňovalo jim to koexistenci. Za chvíli už zase hryzali bábovku; stín napětí tu sice zůstal ležet, ale oni ho opatrně překračovali.

Je fakt dobrá, mami, vyvedla se ti.

Budeš dlouho pryč?

To ještě nevím, ale dám o sobě vědět. Slibuju.

Bude se nám stýskat.

Mně taky.

Plánovali jsme, že tě po té vězeňské stravě pořádně vykrmíme, a teď vidím, že to musíme zvládnout za jediný večer, usmál se táta. Takhle je to dobrý, v humoru si rozumějí, jinak skoro vůbec.

Vykrmíte se dneska spolu se mnou? vybídnul rodiče a hrábl po dalším kousku bábovky.