1952 (4)

Tak to je v kýblu, Salvetra asi chytli! Je něco, co z něj nedostali? Pomohlo by Ptákovi, kdyby se rovnou přiznal? Těžko, stejně by mu nevěřili, že chtěl Felbabovou nechat jen ostříhat, že to nebyl útok, ale obrana, zoufalá obrana, když nepomáhaly ústupky ani sliby. Únos členky strany, který skončil její smrtí, by estébáci vzali jako protistátní spiknutí. Pták nesmí říct ani slovo. Do spisu ho nahlídnout asi nenechaj, ty papíry na jeho klíně budou jen vábnička, proč to ale nezkusit? Můžu se podívat? zeptal se Jan Pták.

Bylo by pro tebe lepší, kdybys mluvil a ne si čet, vysvětlil mu vyšetřovatel. Ty víš, co chceme slyšet. Složku mu vytrh z ruky a položil ji k remingtonce. Popelník Ptákovi nechal.

Musím s nima začít komunikovat, uvědomil si Pták. Po předchozích zkušenostech věděl, že mluvit stejně dřív nebo pozdějc začne, že mu lampičku namíří do ksichtu a pak vejde ten druhej…

Antonín Salvetr? Co proved?

Znáš ho?

Znám, sloužili jsme spolu ve Vítkovicích na vébéóčku. Je to pár let.

Takže se znáte z Vojenských báňských oddílů? Oba jste tam byli jako nespolehliví, co? A práce vás moc nepřevychovala, koukám. Kdys ho viděl naposled?

Tehdy, v devětačtyřicátým na Hlubině. Já přišel na šachtu čerstvej a jemu turnus brzo končil, po pár tejdnech, možná po měsíci byl přeloženej jinam. Už si ani nevzpomínám kam.

Stýkali jste se? Jakej Salvetr byl?

Potkával jsem se s ním normálně jako s každým druhým, na šachtě, někdy na baráku, párkrát v hospodě. Salvetr byl fachman, uměl vzít za práci, i civilní mistři si ho chválili…

Na to se tě neptám, vyjel na Ptáka vyšetřovatel. Nemluvil Salvetr už v tý době o tom, že by chtěl vzít roha, že ho to táhne za kopečky? Neorganizoval něco?

Vyšetřovaný dokouřil luckystritku a vajgl zamáčkl do popelníku na svém klíně. Cítil chlad z obou stran: na koulích ze studeného nazelenalého skla a na zadku z kovové desky židle. Jan si pamatuje naprosto přesně, jak dlouho spolu s Antonínem ve Vítkovicích byl. Třiatřicet dní, krásnejch dní! Byly to dny, kdy v tom hnusu všude kolem našel přítele, člověka, kterej se ho zastal před dozorci i před kriminálními, co si chtěli na nováčka dovolovat. Když Pták nezvládal zpočátku plnit normu, Salvetr to vyjednal se štajgrem, aby mu napsal za směnu víc vozíků. Za cigarety. Od jinýho mukla by si je štajgr nevzal, s jiným by se vůbec nemazal. S ním jo. Salvetr byl kategorie sama pro sebe, teprve když ho převeleli jinam, začalo na vébéóčku peklo…

Nevím o ničem, co by Salvetr na dole organizoval, bavili jsme se jen o práci, trochu mě do ní zaučoval, prohlásil vyšetřovaný.

Prej se už tehdy kolem něj sdružovaly politicky nespolehlivý živly, jako seš ty, opáčil vyšetřovatel.

Nikdo se kolem něj nesdružoval, zalhal Pták.

Proč ho teda přeložili?

To se zeptejte někoho jinýho, já o tom nerozhodoval. Copak to nemáte v tý svý složce?

Chtěli jste spolu zdrhnout za hranice?

Zdá se to být na dobré cestě, usoudil Pták. O Ostravě se s fízlama klidně bude bavit hodiny, z toho žádný nebezpečí nekouká. Zajímá je Antonínova emigrace. Zdrhnout se mu tedy asi nepovedlo, čapli ho pravděpodobně na hranicích. Nebo že by ho při přechodu čáry zastřelili? Těžko. Měli si tehdy v Kolíně domluvit společnou verzi, to je chyba, ale fakt, že se znají se Salvetrem (a s Kašparem) z vébéóčka, popírat nejde, to si můžou lehce dohledat v papírech. Na Kašpara se ale ten chlápek zatím vůbec neptá. Znamená to, že vědí jen o té emigraci? Jan Pták nechtěl přemýšlet zbytečně dlouho, aby to nevypadalo, že něco tají. Položil popelník se dvěma nedopalky na podlahu ke svým nohám, špičkou ho ještě malinko odsunul a dlaní si z klína smetl drobky popele. Kdybych chtěl emigrovat, udělal bych to dávno, prohlásil nahlas. Salvetr se mnou o ničem takovým nemluvil, dneska je vůbec lepší držet hubu. Pokud chtěl Salvetr zdrhnout, byl by naprostej vůl, kdyby to roztruboval všem dokola. Od vojny jsem ho neviděl, a pokud je teď za kopečkama, nemám s tím já nic společnýho.

Není za kopečkama.

Tak je to potvrzený: čapli ho. Tehdy na Horním ostrově se mýlil, nebude on vyslýchat je, to oni vyslýchají jeho. Ale Tonda je tvrdej chlap. Pták se rozhod hrát emoce. Fajn, mně je úplně jedno, jestli jste ho chytli, já o tom nic nevím, klidně mě s ním konfrontujte, tak mi ho přiveďte, rozohnil se naoko.

Dveře se skutečně otevřely. Vyšetřovaný se v úleku ohlédl. Zatrnulo mu, že opravdu vejde Salvetr, ale když uviděl, kdo přichází, hrklo v něm ještě víc. Tohodle chlapa znal zblízka. Bylo to ještě předtím, než ho strčili do dolů. Ptákovi se měsíce hojily rány po jeho výslechu. Vlastně to ani výslech nebyl, ten člověk nechtěl nic vědět, jen zřezat drobného živnostníka. Pokaždý když se teď mění počasí, si na něj Jan vzpomene, ostrá bolest uvnitř těla mu připomene, kolik žeber měl zlomených. Na to, že je mlátička, je ten chlap celkem malej. Vzteklej ale za dva. Kdyby ho člověk potkal venku, nedal by se, i Pták by se mu dost možná ubránil, na Salvetra by si ten zakrslík ani netrouf. Ale tady nejde ránu vrátit, tohle není souboj, to je ortel.

Pamatuješ na Rataje? stoup si teď těsně před Ptáka, skoro se dotýkal jeho kolen. Táhly z něj mentolky – největší bijec a kouří cigára pro ženský. Rataje! Tak přece jen estébáci tuší, že je Pták namočenej v tom mordu. V posledních letech měl pocit, že se na něj lepí smůla jako na borovici: sebrali mu živnost, udělali z něj lichváře, nahnali do dolů a později k pétépé. Ani když se vrátil, neměl pokoj, Felbabová si na něj zasedla ještě hůř než na ostatní, roznášela po vsi pomluvy, že je Pták nevěrnej svý ženě – kolikrát musel Hanku zapřísahat, aby tomu nevěřila, a nakonec mu stejně věřit přestala. Odešla. Felbabová ho nenechala ani v klidu dřít na políčkách po rodičích, zvyšovala mu dodávky, přitom věděla, kolik se toho na svazích skloněných k Sázavě vypěstuje. Tolikrát měl smůlu, ale tentokrát měl štěstí. Těsně před tím, než řek, že s vraždou v Ratajským lese nemá nic společnýho, než se proti takovýmu nevyslovenýmu nařčení ohradil, promluvil mlátička sám: Jasně že si pamatuješ, tejden na náměstí ve výloze vystavenej jak hřebíky, na to se přece nezapomíná!

Tak o tomhle mluví! blesklo Ptákovi s úlevou hlavou. Fízl připomíná, jak mu sebrali střižní zboží, vystavili do výlohy role předválečnýho manšestru a jeho – jako lichváře, kterej okrádá národní hospodářství – zavřeli na několik dní k látkám. Lidi chodili k výloze a ukazovali si na něj, malí parchanti ho přes sklo dráždili klackem jako zvíře, pár ženskejch si na výlohu i plivlo, dělnický sliny do tváře znárodněnýho obchodníčka. Tehdy si myslel, že nemůže přijít nic horšího než veřejná pohana, když se mu bývalí zákazníci vysmívají přes sklo, mnozí navlečeni v látkách, co jim sehnal a nedraho prodal. Brzo přituhlo, plivance na sklo vystřídaly rány, hrozby se ukázaly být ničím proti jejich uskutečnění. Pták kývl hlavou, ano, na Rataje pamatuje.

Tak abys nedopad ještě hůř, chytil ho za rameno mlátička. A teď padej, nechci tě tu ani vidět! Dneska můžeš jít domů, dneska ještě jo. Užij si tu chvilku volnosti. Mně, Ptáku, stejně neutečeš, to dobře víš. Víš toho hodně málo, ale tohle jo. Nevidíme se naposled.

Josef Pták přikývl skoro proti vlastní vůli.