2014 (3)

Dát si kafe na benzínce mi přídě dokonale ujetý. Za prvý: smrdí tady benzín. Za druhý: nemám auto, jak se tam mám dopravit? Za třetí: maj tam nainstalovaný kamery. Za čtvrtý: chemický hnusy z automatů bejvaj ještě vzdálenější čemukoliv pitnýmu než pigi na Josého chatě. Za pátý: proč utrácet kováky za takovýdle srágory?

Karabas aspoň vybral mrňavou zastrčenou benzínku dole v Nuslích, kousek od tramvaje. A naštěstí je dost zima, přijít a zůstat tady v čepici neni nijak nápadný. Ale to pití je fakt běs! Hodila jsem do stroje pětku jenom proto, aby obsluha neremcala, že tu sedim na sucho a zabírám jejich jedinej stolek. Toho bublajícího substrátu s jedovatě hnědou barvou se ani netknu.

Konečně je tady. Polibek, nebo raděj ne? Tak ne, dobrá… Co po mně Karabas chce, že se právě dneska ozval? Ať je to co je to, bude stejně muset chvilku vydržet, já jsem ta, který právě vybrakovali byt, já jsem ta na útěku, já mluvím první.

Karabas má na hlavě kapucu, sedíme tu u umakartovýho stolku jako dva spiklenci-zakuklenci. Ženě za pultem jsme šumák. Vyhodnotila nás jako málo nebezpečný duo, o tržbu ji nepřipravíme ani žádným kaufem nerozmnožíme, tak se rejpe v zubech nějakým drátkem a poslouchá rádio. Poslouchat todle každej den, zblbnu. To bych si raděj vyrejpla mozek.

Todle policajti nebyli, na to vem jed, prohlásil Karabas, když jsem konečně zavřela pusu. Řek to a začal srkat ten teplej hnus, snad se i zaposlouchal do „písničky“, co zrovna hrajou. Já se mu tady svěřuju, jak po mně jdou, že zůstávám bez domova, a on jenom zhodnotí situaci. Prostě chlap. Todle je ňáká pomoc?

Co budeš dělat? Slyším dobře? Na to se ptá on mě? Neměl by mi spíš nějakou pomoc sám nabídnout?

Myslela jsem, že bych dneska šla k tobě a pak…

Já odjíždím! Dítě, klidně u mě buď, ale já zvedám kotvy. Mám už sbaleno, všechny krámy jsou v autě, rovnou odtud vyrážím pryč. Jeho starej eskort stál na místě, kde si řidiči cpou do pneumatik vzduch. To je asi jediná věc, která je tu zadarmo. Karabas atmosféry neřeší, auto tam jen odstavil, není pravděpodobný, že by takhle pozdě někdo šrouboval ventilky.

Co se děje?

Spousta věcí. Trochu jsem se poptával a zdá se, že na Barbuchu hodili vazbu. A to není všechno! Dneska odpoledne sebrali i Strašáka.

To si děláš kozy! řekla jsem asi příliš nahlas. Ohlídla jsem se, ale obsluha se ze zadumání nenechala vyrušit, nanejvýš mý slova zaškatulkovala jako malý partnerský jiskření, to koření lásky, pokud teda umí vůbec číst a čte paperbacky s růžovým přebalem. Jak to víš? sykla jsem o dost potišejc. Umět nastavit volume bejvá někdy nejtěžší, rozhodně ne moc nahlas, ale ani zbytečně šeptem, obojí upoutává.

Pozvali si ho dnes na fízlárnu, prej k podání vysvětlení.

Jak to víš?

Byli jsme domluvený, že pokud se mi neozve do osmi, je něco špatně. A osum už dávno bylo. Myslim, že si tam nechali i jeho.

Jak to, do prdele, víš? opakovala jsem po ikstý svou otázku jako nějakej vysteroidovanej investigativec.

Strašák mi napsal, než tam šel.

Řekli jsme si přece minule, že přecházíme na tichý zvonění. Když čapli Barbuchu, není naše komunikace bezpečná a my musíme držet hubu. Jestli jste dál žvanili, nediv se, že si přišli i pro Strašáka.

Nežvanili jsme, to až teď v ohrožení jsme dali řeč, hájil se Karabas. Marně.

No právě! Copak ti nedocvaklo, že celá tahle akce nás má třeba jenom motivovat k tomu, abysme si začali posílat psaníčka, a oni mohli začít vesele rozlepovat naše obálečky? A to, žes dostal minule nějakej úkol, jsi asi prostě vynechal, co?

Nevynechal, Dítě, uklidni se.

Jo, jsem rozhozená, ale kdo by nebyl? Můžu se sice chlácholit, že všechno své si nosím s sebou, ale von to není v týdle zemský šířce a společenský situaci dvakrát žádnej med. V bytě mi řádili úchylové, ve skupině nás zbyla půlka a poslední zbejvající parťák právě bere roha… Co to Karabas mele? Něco o černým internetu, že na něj přejdeme všichni, že to se Strašákem už prubli, že jejich komunikace byla bezpečná…

Takže jste žvanili!

No, trochu.

Bez mýho vědomí! (Hele, já jsem fakt velitelka, rychle jsem se do toho vpravila.)

Dítě, bez obav. První ze všeho jsem se dneska stavil u Strašáka a sebral jeho komp, mám ho v kufru. Jukli jsme po očku na eskorta, jestli tam poslušně čeká s náloží důkazů pod kapotou. Čekal.

Fajn, řekla jsem a dala si záležet, aby z tónu mýho hlasu bylo každýmu jasný, že fajn to teda neni. S těma technickejma věcma mě teď vynech. Nehodlám řešit ani to, že jste mě obešli a dál spolu kecali. Zeptám se tě na něco jinýho: Rozumím ti, Karabasi, správně, že zdrháš?

Nemůžu čekat, až si přijdou i pro mě! Jestli se domáknou, co už máme za sebou, přestanou se s náma bavit takhle celkem ještě po dobrým.

A nás ostatní tady necháš?

Jak bych komu pomoh, kdyby čapli i mě?

Nikde nevisí nástěnka našich úspěchů. Sám víš, že většina z toho, co jsme provedli, se vůbec nedostala ven. Psali o těch sviních, co jsme udělali, že chcípli věkem nebo na senilitu.

To bylo v médiích, tak o tom mluvili rudoši, jasně. Ale co o tom vědi fízlové, může bejt úplně jinej level. Nemysli si. Barbuchu – a teď Strašáka – nesebrali kvůli jejich sexuální orientaci, poučil mě Karabas.

Měla jsem na jazyku spoustu peprnejch odpovědí, ale zkusila jsem to posunout někam dál. Kam jedeš?

Mám domluvenej jeden squat v Lipsku.

Východní Německo, povzdychla jsem si.

Ne, Německo. Pojeď se mnou, jsme tam za čtyry hodiny. Tadle země stejně nemá budoucnost.

My jsme ta budoucnost, vole!

My? Tak to teda tý zemi nezávidím.

Nechci bejt patetická, ale nic lepšího prostě neni na skladě.

Takže zůstáváš?

Mám tu rozdělanou práci. Až ji dokončím, třeba za tebou přijedu.

A dnes večer?

No jo, co dnes večer? to má ten zbabělec pravdu. Dlouhodobý vize mám ujasněný skvěle, krátkodobej program pokulhává. U sebe spát nehodlám, v Karabasově pelechu bez Karabase jakbysmet. A vlízt do bytu právě vyslýchanýho Strašáka? To už bych mohla rovnou spáchat generální přiznání. Můžu to zalomit někde pod mostem, zas tak nemrzne. Snad by se ta noc dala přečkat i někde v hotelu, kolik stojí pokoj? Nebo… No jasně! Není co řešit.

Mám kam jít, řekla jsem.

Dobře, odpověděl Karabas a rozumně se nevyptával dál. Můžu tě někam hodit? nabídnul se.

Raděj ne, pojedu hromadkou, ať nejsme na kamerách, že odcházíme spolu.

Jak chceš, tak já teda jedu. A ty se drž! Zůstáváme v kontaktu.

Jo, zůstáváme, řekla jsem na rozloučenou a snažila se zamaskovat, jak intenzivně o tom pochybuju. Právě jsem mu přestala věřit!

Karabas se zvednul a zase se to obešlo bez pusy. Tentokrát jsem to byla já, kdo se o nic nepokusil. Eskort naskočil a kolem oken benzínky odjel směr Sasko. Možná mi Karabas ještě zamával, ze tmy auta ale nebylo nic vidět. Já každopádně ruku nezvedla, nebudu přece mávat svýmu odrazu ve skle pumpy.

Lokla jsem si toho lektvaru v plastovým kalíšku. Jedovatej a ještě k tomu studenej. Fujtajbl!