1952 (4)

Otec Jonáš se na židli narovnal až tehdy, když Jan Pták popsal celý ten mord. Nevyslovil počet ani jména těch, kteří pro něj tu záležitost, tak to pojmenovával, obstarali, a kněz se nedoptával.

A dál? právě tohle otce Jonáše nejvíc zajímalo.

Pistolí nahnali lidi do kolchozu, všichni podepsali s tím, že ztratí majetek, a ti druzí, jako na výměnu, o ně ztratí interes. Neustalo to ale. Hned druhý den měl Pták na rukách želízka. Zřezali ho ještě v autě a on dobře věděl, že nemá smysl ptát se proč. Chtěli po něm doznání k vraždě, nabízeli archy k podpisu, nemá prý cenu zapírat, všechno vědí. Ale nevěděli nic. A on odolal. Ne, Pták není tak statečný, mlčel spíš ze strachu. Spočítal si, že s těmahle není možný žádný výměnný obchod, může být jen hůř a hůř. Kdyby se přiznal, neznamenalo by to nic jiného, než další bití. Co mu zbývalo? Doufat, že je to omrzí. A skutečně, po nějaké době ho nechali být.

Na cele zaslech, že takových jako on, podezřelých z kauzy Felbabová, je víc. Ach Bože, úplně nevinné lidi dostal do kriminálu! Tehdy pomyslel na to, že se přizná. Od věci ho zase odradila zbabělost. Tím víc by ho mlátili, aby vyzradil jména kompliců. A kdyby je snad, nedej Bože, řekl, mlátili by ho dál, protože k těm jménům by chtěli přidat další. Nevěřili by, že je to už všechno. Tehdy si pomyslel, že pokud tohle přežije, pokud ho jednou pustí, zajede za otcem Jonášem. S kým jiným mluvit o provinění než s farářem? A teď ho skutečně pustili, po několika měsících. K posledku ho ani nemlátili, ani nevyslýchali, jen ho drželi pod zámkem a okýnkem mu do ešusu nalili dvakrát denně šlichtu.

Co myslíte, že je vaše vina?

Všechno, všechny ty zmařený osudy. Ty lidi, které jako mě zadrželi, jistě je taky bili, ovšem dočista bez důvodu. Jen proto je sebrali, že i jim Felbabová dusila hospodářství, živnosti a životy, že měli důvod jako já, ale na rozdíl ode mě to vydrželi. Je to má vina. I ta její smrt! Nechtěl jsem ji zabít, to ne, ale kdybych všechno snášel, nestalo by se z toho nic…

Nedohlédneme za všechny rohy, nemáme život pod kontrolou, ani svůj, natožpak životy našich bližních, začal vést otec Jonáš kněžské řeči. Někdy to břemeno člověk zkrátka neunese. Říká se, že na každého Pán naloží jen tolik, kolik vydrží, ale když dnes Pána zapřeli, je toho někdy na nás přece jen moc. Na každého, řekl kněz.

Pták pokračoval ve svém výčtu. Celá obec přišla o majetky – a zase jen kvůli němu.

Vyčítal vám to někdo?

Sám si to vyčítám, copak to nestačí?

Ano, to bývá nejhorší.

A pak ti dva (neměl říkat ten počet), kteří odvezli Felbabovou do lesa! Udělali to pro mě, na moji žádost, věděli, že já nemůžu. I po nich teď jdou, jednoho dokonce už mají, dostali ho na hranicích. Neutíkal by, kdyby kvůli mně nemusel! A teď je už třeba bez života!

Jane, Jane Ptáku, podívejte se na mě. Tak… A dobře mě poslouchejte. Nevím jak v těch ostatních věcech, ale v tom posledním jsou vaše obavy liché. Alespoň tahle kaše není až tolik horká.

Nerozumím.

Chci vám jen říct, že… Jak to má kněz vyslovit? Nenašel jiná slova: Nevyčítejte si úplně všechno, nejste Kristus, abyste na sebe bral hříchy všech. Každý máme dost svých vlastních.

Copak jsem nestál tomu všemu v zárodku? A neříkejte mi, otče, že nevědomost hříchu nečiní!

Jane, příteli, nevím, co z toho je opravdu vaší vinou. Budu se modlit, aby byla co možná nejmenší. Správné to jistě nebylo, ale pochopitelné snad, to jsou dvě různé pozice, a pokud je dokážu rozlišit já, poslední farář na výspě světa, co teprve náš Pán, až před ním jednou staneme?!