1952 (1)

Čím to, že po letech na tak podstatnou věc vzpomínají lidi docela rozdílně? I ti, kteří tam tehdy byli, se neshodnou. Střílelo se v hospodě ve Smrku, nebo ne? Jedni se bili za to, že ano, že když sedláci začali hudrovat o nátlaku, nezákonnosti toho, jak jsou bez provinění drženi pod zámkem, když vstali a chtěli dveřma z hospody vyjít, chlápek za stolkem prostě a bez varování vystřelil. Do vzduchu, jistě, nechtěl zabíjet, nepotřeboval střelit chlapa, pro jehož podpis si přijel, ale přece jen. Ta rána všechno změnila, lidem došlo, jak moc je to s nima špatné. Druzí tvrdili, že chlap nevystřelil, že jen mířil, varoval a hrozil – a to že stačilo. Sedláci že začali podepisovat bez rány.

Soudruh Louda zanášel do svých lejster jeden podpis za druhým, nespěchal, dělal práci důkladně, chvílema stála před jeho stolkem fronta, jindy museli soudruzi přitlačit silným slovem. Jan Pták k Loudovi přistoupil jako jeden z prvních. Těch pár hektarů by želel jeho otec, on jen přijde o práci na nich a nějaké ty brambory. A o kukuřici, kterou pěstoval z donucení! Celé poslední roky se děly jakoby v donucení, dnešek není zas taková výjimka. Vstoupil do družstva s vědomím, že nemá pořádně oč přijít a dost možná svou povolností ani co získat. Věděl jen, že by stejně neodolal. Šetřil síly, až přijde ta chvíle, kdy bude muset vzdorovat.

Přihlášku do kolchozu nakonec podepsali všichni, ti největší sedláci až nad ránem, svítalo. V sále se netopilo. Menší hospodáři, co se už od stolku vrátili, remcali mezi sebou na půl huby, aby je bylo i nebylo slyšet: Tohle nemá cenu, ať to Nikodým a další podpíšou, jen nás tu zbůhdarma drží, téhle síle se nedá postavit, smete každýho zvlášť i všechny dohromady. Ano, ti, co podepsali dřív, nesjížděli zlým pohledem soudruha Loudu nebo vedoucího zátahu, obraceli se s mrakem v tváři ke svým sousedům, k těm, co se ještě bránili. Co chceš dokázat, Hromasi, vydržíš hodinu, dvě, a pak stejně podpíšeš! Tak už to neprotahuj, prohráli jsme.

Kdo podepsal, moh na záchod, jistě že pod dozorem, a pak šupem zpátky. Domů půjdou lidi komplet, až se všichni shodnou, až se schůze rozpustí. Kdo dal pole, dostal od soudruhů párek, neptali se, postavili před něj talířek o jedné nožičce, hubeném krajíci chleba a špetce křenu. Hospodský to z příkazu těch nových připravoval v kuchyni. Někteří si vzali, jiní jídlo odstrčili hřbetem ruky, měli pocit z toho, že aspoň něco téhle noci odmítli.

Přihlášku podepsali všichni, všichni až na Hromase. Ten se vzepřel a nepodepsal. Přestal mluvit, zaťal se jak houžev, jen seděl, ruce v pěst a zlost v těle. Sesedli se kolem něj Maštalíř, Nikodým a Drahota, velcí sedláci, teď už bývalí, a cosi mu vykládali. Ani jim Hromas neodpověděl, jen tichou výčitkou.

A tak se to stalo. Vedoucí zátahu kývl na ty dva u dveří, ti Hromase popadli a on, zesláblý zlou chvílí, ani moc neodporoval. Nešel s nimi, to ne, ale když ho pozadu vláčeli ze sálu, nevysmýkl se, nezkusil se ještě na chvíli osvobodit a dát poslední ránu. Ani nikdo druhý nic nezkusil, pár jich ani nepřestalo polykat.

Nacpali Hromase do pobědy a odvezli. Narodil se tu, vyrůstal, hospodařil, a najednou byl pryč. Všechny ty roky skončily ve vteřině. I Louda a chlápek s kvérem, stejně jako ti podržtaškové, co přijeli první, byli najednou ti tam. Ještě před chvílí se zdálo, že zůstanou ve Smrku napořád, a než by ses ohlíd, zbyli tu domácí sami.

Neměli jste na něj tak tlačit, řek Drahotovi jeden, co žádná pole neměl a k podpisu ho ani nevolali. Jen tam celou noc prázdně seděl a teď přišel vyčítat.

Co ty mně budeš vykládat?! Ty bys podepsal mezi prvníma, nedělej se, kdybys něco měl, o co by oni stáli, bez ptaní bys jim to pustil. My Hromase aspoň varovali, schylovalo se k tomu, že bude zle, že oni neustoupí, ani tehdy, když neustoupí on. Kdyby podepsal, zůstal by tu, bez polí, ale při životě. Teď mu buď Pán Bůh milostiv.

A stejně nepodepsal. Aspoň jeden z nás, opáčil bezzemek.

A stejně ho odvezli, k čemu tím komu pomoh?

Lidi se trousili z hospody domů. I po pouti chodili do baráků až takhle za světla, teď ale bylo všechno jiné, tiché jako v němém filmu. A žádný klavír pod pódiem k tomu nehrál. Zbyly jim jen zdi, střechy a kredenc. Pole, stroje, dobytek, všechno už je cizí. Jsou nevyspalí, okradení, zahanbení. Jako by proflámovali noc a po zlém snu se ráno v propocených duchnách probudili s kocovinou.