1952 (4)

Další rány už nebyly třeba. Padlo jich dost. Mlátička si olíz krev z kloubů, jako by jazykem moh rozlišit, jestli je ta červená jeho, nebo vyslýchaného. Bil silně, jako pokaždé jenom rukama, pohrdá těma, kteří si vezmou na chlapa obušek nebo tyč. K čemu to, když pak necítíš dotyk do měkkého, divoký tep těla, kterým na rány reaguje, protože jinak odpovědět nemůže?

Teď dá Ptákovi chvíli, aby sesbíral vědomí, připomněl si, kde je a co se po něm chce. Pokud má dneska promluvit, udělá to. Jestli bude ještě zatloukat, naloží mu zase zejtra. Dneska to už stačí, teď se bude mluvit. Olíz si cigaretu, naučil se to na vojně, pomalejc pak hoří, škrtl sirkou a připálil si. Hořící sirku hodil vyslýchanému k nohám, udělal to ale moc prudce, zhasla dřív, než dopadla. Musí se zklidnit, aspoň trochu.

Tak to vyklop, netejrej se. Vždyť tě ta svině leta ničila.

Svině? Takhle mluvíte o soudružce? odpověděl mu vyšetřovaný a olíz si krev ze rtů. Namáhavě ji polkl. Tělo ho bolelo a ještě horší byl strach z další bolesti, věděl, že přijde. Pořád si jen opakoval: Neví o mně, sebrali mě kvůli vlastní blbosti. Nemaj proti mně nic než podezření.

Jak bych měl o Felbabové mluvit? Myslíš, že nevíme, co byla zač? Dodávky máte v obci nejvyšší z celýho okresu. A to sejete na kameni, ne v rovinách. My dobře víme, jakej je rozdíl mezi polem v kopci nad Sázavou a lánem v Polabí. I ona to věděla, proto na tebe tak tlačila. Mlátička měl dojem, že si s vyšetřovaným docela pěkně povídá.

Proč to teda dělala?

Protože mohla. I já můžu spoustu věcí, a pokud mě k tomu donutíš, taky je udělám. To už víš, z minula i z teď. Felbabová šla po všech v obci, kteří něco měli. Každopádně nejvíc šla po tobě, Ptáku.

To není pravda.

Je to pravda.

Já přece tolik polností nemám.

Teď už nemáš nic, nikdo nemá, nezapomeň, proč seš po včerej­šku tak nevyspalej. Ale neboj, já tě spát nenechám ani tuhle noc, jestli bude třeba. Ptáku, tys měl pro Felbabovou něco náramnějšího než pitomý pole, možná máš něco úchvatnýho mezi nohama. Jestli nebudeš rozumnej, budu nucenej se ti tam podívat. Nic na mě nehraj, krucipísek, vím, že po tobě Felbabová jela, roky za tebou pálila. A když sis nedal říct, rozeštvala ti manželství.

Věděli jste to? A stejně jste ji to nechali dělat, konstatoval Pták ruce svázané za zády.

Nechali, ale tys ji nenechal. Postavil ses jí, užs to nemoh vydržet, taks to ukončil. Ptáku, já tě chápu, todle by si žádnej chlap nenechal líbit. Co ti bude nějaká píča ničit život? Kdyby byla aspoň hezká, ale ona nebyla. Mám tu její fotky, tady je už s prostřelenou hlavou, podívej se. No tak čum! Já vim, pěknej pohled to není, ale ani dokud byla její kebule komplet, žádný povznášející pokoukání to taky nebylo. Vůbec se ti nedivím, žes ji poslal do háje. Když k tomu připočtu ty starosti s dodávkama, je pochopitelný, žes do toho šel. Máš tu pistoli ještě doma?

Jakou pistoli? Žádnou nemám.

To je rozumný, taky bych se jí na tvým místě rychle zbavil. Pokud možno hned ten večer.

Já ten večer v Ratajským lese nebyl!

To je samozřejmý, žes tam nebyl. Byl jsi v hospodě, všechno podstatný se děje v hospodě. Máš na ten večer alibi, my víme. My všechno víme. Víme i to, že nejseš pitomec, tys ji nemoh zastřelit, tebe zná, to bys ji musel odprásknout doma v kuchyni, před Helenkou, ale ty seš férovej chlap, tohle bys kvůli dítěti neudělal. Musel sis sjednat někoho, koho Felbabová neznala, aby ji zavez do lesa a až tam ji odprásknul. Tak to nezdržuj, co to bylo za chlapy?

O ničem nevím.

Zaplatils jim za to? Nebo ji picli z čirý lásky k tobě? Nějaká soudružská výpomoc? Mlátička hodil dokouřenou cigaretu na podlahu a popošel k vyšetřovanému. Sklonil se nad ním: Šikanovala tě, neměls co do huby, vodehnala ti starou. Měls důvod. Je ti bez ní o dost líp.

Není mi líp, jsem na výslechu.

Máš pravdu, není ti líp. A nebude, to ti můžu zaručit.