2015 (8)

Dneska ti je líp, i z telky pochytíš kousky, které mají nějaký smysl. Chvílema se nad těma blbostma i usměješ, jen ven to nejde, rty se nehýbají.

Od té chvíle, kdy tu byly ty dvě paní – bylo to dávno, nebo včera? – zpozorníš při každém pohybu dveří; pokud ho tedy zaregistruješ. Většinou je to jen sestra, a to je dobré. Pokaždé je to jen sestra, až teď s ní přichází do pokoje někdo druhý. Zaostřuješ ke dveřím, jsou tam dvě siluety, povídají si a ty nerozumíš. Pak se ta bílá, tuhle barvu vidíš nejlíp ze všech, otočí, možná k tobě něco zavolá, a pak tě tu nechá samotného, jen s tou druhou.

Nová postava se blíží k posteli, jde rychleji, než stačíš doostřovat. Zdá se, že je to zase nějaká ženská… Jedna z těch dvou, co tu byly nedávno? Proboha! Co po tobě zase chtějí, tolik let jsi měl klid, a teď najednou po tobě pořád někdo něco chce. Má zase nůžky? – ty si pamatuješ: z nemocnice i z Ratajskýho lesa. Ta minulá návštěva ti to přepadení připomněla, i ty roky předtím, ty, co měly zůstat stranou.

Postava už je na krok u tebe, vztahuje k tobě ruku – a tobě to dojde! Zase ti chce sebrat pípák! Musíš ho zmáčknout hned, přivolat sestru, co zrovna odešla, snad už bude na sesterně zpátky, Melichárku, jednej rychle, než ho ta paní zase hodí na zem, děláš to, myslíš na to, ale prsty poslouchají pomalu, než zareagujou, musíš jim poručit několikrát, chtít to opravdu, ne jen tak mimoděk jako dřív, soustřeď se, potřebuješ myslet výhradně na ten pohyb, jinak se to nestane! A nestává se to, ona tě ruší, je ve tvém zorném poli… A vtom ji poznáš doopravdy. Helena Felbabová! Uleví se ti, tohle jde opravdu rychle, stejně jako dřív, svět se ve vteřině zjasní a vyčistí. Jsi mezi svýma, v bezpečí. Návštěva! Přijela za tebou návštěva.

Ahoj stará vojno, tak mě tady máš, řekne a pohladí tě po tváři. Ne, ten dotek necítíš, ale co jiného by dělala její ruka, když se přiblížila k hlavě a zmizela po straně z tvého zorného úhlu? Něco ti povídá, chtělo by to vypnout telku, ty hlasy se ti matou, co je její a co z venku? Ale vysvětlit jí to nedokážeš, ani sestře jsi to neuměl povědět. Snad kdyby tu byly obě najednou, dovtípily by se…

Všichni tě, Pepo, pozdravujou.

Kdo všichni? Z klatovských kasáren? Pozdravujou, a stejně nepřijdou…

Chyběl jsi nám, bylo to poprvé, cos u pomníčku mý mámy chyběl.

Tak oni byli z kasáren u pomníčku?

Balistické expertízy dokazují, že pozice ukrajinské armády byly ostřelovány z lokalit, které leží prokazatelně na ruském území. Kalibr těchto zbraní…

Naši kluci jsou na cvičení? Párkrát jsi s nima jel na Šumavu do výcvikového prostoru, kam se jinak nikdo nedostane, i do tanku jsi vlezl…

Byla jsem se podívat na tvojí chatě, zámek jsem dala do pořádku a pár mladých soudruhů se nabídlo, že uvedou do rychtyku i tvůj sad, aby to tam nevypadalo, jako že tam spadnul granát…

Nechali tě i vystřelit, mířili oni, ty bys jako civil nezacílil, to dá rozum, ale impulz k palbě nechali na tobě…

Pravidelné oddíly se stáhly o několik kilometrů do vnitrozemí. Na místě střetu zůstal jen pluk Azov, který se odmítá podřídit centrální…

Došli jste se pak na místo dopadu podívat, takovou díru by jeden kopal lopatou tři dni, a to nepočítáš vyvrácený kořeny…

Máš, Pepo, s chatou nějaké záměry? Já vím, těžko se ti odpovídá, ale říkala jsem si, že bych se ti o ni starala. Snad ti nebude vadit, když si tam občas udělám víkend. Je to místo, které by nemělo zůstat opuštěné…

Nejraděj bys to napálil do zdi kostela, ale ten už ležel v suti, velitel osádky vzpomínal, jak se trefovali kanónem do věžiček…

Až se vyzdravíš, najdeš chatu jako klícku a vrátíš se tam, nemusíš se ničeho bát, zůstává tvoje…

Nějaká vůně… Co to tady voní? Soustředíš se: někdo je s tebou v pokoji. Zaostříš: Felbabová je tady. Stará kamarádka a soudružka tě přišla navštívit. Máš návštěvu, konečně! Ta vůně je její, vždycky se tak pajcovala…

Pepo, ještě jedna hodně důležitá věc: Ta divná holka, co se vydávala za redaktorku Haló novin, asi žádná redaktorka nebyla. Nevím, co se ti v Ratajským lese přesně stalo – to místo je nějak prokletý, nebo co – ale já to zjistím…

Ta vůně je nepříjemná, dráždí. Tohle nemáš na ženskejch rád, šminky, voňavky, snažej se bejt jiný, než jsou. K čemu taková hra…?

Policie se tomu nechce věnovat. Berou to jako mrtvičku bez cizího zavinění. Hodili mi to na hlavu, ale já to nenechám ležet. Pomáhají mi tři mladí, poznali jsme se právě u pomníčku mý mámy, oslovili mě tam. Nejsou jako druzí, aby jen řečnili na schůzích a debatovali donekonečna o klasicích hnutí. Tohle je opravdová avantgarda, odhodlaná, zapálená…

Majka, ta voněla jinak! Po svým, jako opravdová ženská, nemusela si k tomu nic přidávat, stačilo jen to její, a že toho bylo…

Já už jsem dost ze hry. Lidi, se kterýma jsem dělala, jsou v penzi nebo odstavení. Ale ti mladí se vyznaj, mají přehled, kontakty. Říkám si, jestli někdo z nich nedělá přímo na kriminálce, nebo snad na Bisce, ale třeba se jen moc domýšlím. Jsme dobrej tým, takovej multigenerační. Pepo, víš ty co? Připadám si trochu jako partyzán…

Takový ženský jako Majka se už dneska neroděj, a pokud ano, tak se rychle něčím pokazej. Jako Helena Felbabová, pěkná, ale do větru, sama se ti nabízela, nepochopila, že tys to měl spíš opačně: sám sis potřeboval vzít…

A jdou i po lidech, na které je policie krátká. Teď zrovna prej po párečku – ano, i ženský v tom jedou – kterej má na svědomí smrt jednoho našeho významného straníka. Jeden z těch pachatelů je už ve vazbě, ale ta jeho čůza uniká…

Helča Felbabová… Je tady, sedí ti na posteli a smrdí ti do nosu. A o něčem ti povídá. O čem mluví…?

Příště je vezmu na návštěvu s sebou, co říkáš? Budou se ti líbit…

Další návštěva? Přijeď zase a vem s sebou klidně někoho, myslíš si co možná nejhlasitěji…