2014 (4)

Mám na to půlku dne: provazy, nůžky, slzák, injekční stříkačka, diktafon… Každou věc raděj koupim v jiný části města, a i když mi nakonec dal Karel svou kreditku, platím papírovejma (ovšem těma, který jsem vybrala z jeho karty na Hlavním nádraží). Trajdám po kvelbech, kořist cpu do batohu, na hlavě kapucu, na nose brejle. Loučím se. Pravděpodobně teď tohle město nějakej pátek neuvidím. Hurá!

Smráká se a já jsem zase doma, teda na ubytovně. Až když jsem prošla vrátnicí (babizna na mě jen kejvla, mám předplaceno), vzpomněla jsem si, že jsem se mohla cournout i kolem svýho starýho bytu, co se tam děje exkluzivního. Nakonec dobře, že mi to seplo až teď, ještě bych z nostalgie po těch mokrejch cihlách spáchala nějakou nepříčetnou kravinu.

Ani jsem si neumyla pracky a Karel na mě ze svýho kutlochu zavolal. Měla bys pro mě chvilku? Rozhodně jo. Vešla jsem a čumím: flaška červenýho, svíčky, dvě objednaný pizzy, to celý dokonce na stole! – ten si musel Karel pučit někde po baráku. Jen židle je tu jediná, tu svou si musím donýst ze svýho pokoje. Hostitel demonstruje, nakolik ctí moje soukromí, a do mýho nezamčenýho doupěte ani nevkročil. Což je trochu zbytečný, věci, do kterejch nikomu nic neni, jsem tam hodila až teď.

Na pizzu moc nejsem, ale darovanejm čtyřem ročním obdobím na zuby nekoukej. Víno jakbysmet, alkohol piju výjimečně, ale zrovna dneska ta výjimka nastala. Není to špatný, teda ta placka s rozteklým sejrem.

Karel vykládá, je toho plnej. Křivd, čekání, rozhodování. Zabíjet by se nemělo, tvrdí, ale nemá pro to žádný argumenty. Nechám ho mluvit. Možná si už něčeho líznul, než jsem přišla. Pijeme. Pořád vykládá. Kolik lidí dostal náš chatař do basy, kolik jinejch zničil, další vyhnal – i Radostovu rodinu. Výčet jmen jeho obětí je dlouhej, většinu z nich neznám, jen některý si pamatuju z Barbuchovýho seznamu. Ale pak Radosta řekne pro mě zásadní méno: Kašpar. Právě chatař udal Pepu Kašpara a tím spustil v osmapadesátým celou tu lavinu.

Okamžitě mám mozek nastartovanej: Odkud to víš? Seš si tím jistej?

Přeslech mě a vypráví cosi dál, já ho ale zarazím, tohle mě enormně zajímá. Jak to víš o tom udání? Flašku jsme dopili, ale Karel má ve skříni ještě jednu. Otevře ji, dolije sklenky a konečně mu dojde moje otázka. Byl jsem při tom, jako kluk. A vypráví dávnej příběh, trochu zmateně, ale já se umím domejšlet. Do vsi přijelo auto, vystoupili z něj dva a šli si pro Kašpara. Malej Karel se zrovna potloukal po venku. A pak se tam přichomejt on – Melichárek, ještě řadový hovno, ale už kardinální svině. A tehdy se před klukem prořek: estébáci obklíčili Kašparův barák, jeden vytáh pistoli a Melichárek věděl, že i ten druhej má kvér. Vůbec o tom nepochyboval, byl si jistej. Jak moh bejt tak dobře informovanej, kdyby ho sami nepřivezli v autě? Jak by to moh vědět, kdyby Kašpara sám neprásknul? argumentoval Karel. Ty pistole jsem viděl a nezapomenu na ně.

Vida, Barbucha o tom jen spekuloval a najednou máme očitý svědectví.

Cože?

Nic, zapomeň na to. Už jsem taky namazaná, musim si dávat bacha na hubu, potřebuju se na zejtřek soustředit, a ne se ztřískat. Třetí láhev jsem odmítla, Karel se ještě trochu napil. Vykládal o Švédsku, že tam za nim musim přijet. Já jsem vlastně ještě nikde pořádně nebyla, znělo to lákavě.

Nemělo se to stát, ale stalo se. Karel si sednul na postel a pak se do ní svalil. Neusnul, jen koukal, už nemluvil. A já sfoukla svíčku a lehla si k němu. On sám by si vůbec nic nedovolil, a to nejen kvůli tomu, že jsem o nějakejch sto padesát let mladší. Já si to ale dovolit mohla. Stáhla jsem si rifle a v kalhotkách se k němu zády přitiskla. Ze všeho nejvíc jsem byla prdelí zvědavá, jestli se mu postaví. Nikdy jsem s ani vzdáleně takhle starým chlapem nebyla. Postavil se mu, ale jenom na chvíli. Začalo mi to bejt trochu líto.