1958 (2)

Tatraplán stosedmička. A hned za ní druhá. Dvě auta naráz do Onomyšle nepřijela ještě nikdy, byla by to událost už sama o sobě. To, proč přijely, bylo ale podstatnější. Dnešek je jako začátek novýho letopočtu, i po letech se bude říkat: Bylo to před tim, nebo po tom? Kdyby ještě někdo vedl obecní kroniku, co by do ní o dnešku napsal? Co by si troufl, aby příště nezatkli i jeho?

První vůz zastavil před Radostovejma, druhej před hospodou. Sotva dobrzdili, vyskákali soudruzi z vozu, jeden – ten měl dokonce samopal – se postavil na náves a stál tam jako socha svatýho patrona po celou dobu konání zásahu. Bděl nad akcí, žehnal tomu dění železnou hlavní, rozhlížel se a hlídal, kdyby chtěl někdo ze zoufalství vzít bič nebo brokovnici. Nikdo se ale nezmoh na víc než na pláč, nebo marnej vztek.

Jako by do vsi dopad granát, takovej mumraj se strh. Každej někam běžel, cosi skovat, druhýho ještě varovat, strávit s někým chvíle, který mohly bejt poslední. Bylo toho tolik, že se lidi přestali skrejvat za okny, vyšli k plotům, nejeden přímo na cestu. Co se to děje? Pro koho si zase přijeli? I tys vyběh ven, abys viděl. Stahovals zrovna v kolně králíka, kůži jsi nechal viset na trámu, a až ve vrátkách sis všim, co to držíš v pravačce: dlouhej řeznickej nůž. Byl od krve. Jasně že od králičí, ale vysvětluj to někomu v takový chvíli. Aby si to někdo špatně nevyložil… Pustils nůž na zem a dřevákem ho zlehka posunul do rybízu. Sebereš ho potom. Nikdo si snad nevšim. Dějou se kolem větší věci a ty malýho člověka častokrát ochráněj. Nebo sešlapou.

Dva soudruzi vyváděj Radostu, ještě se pokouší něco říct klukovi. Příslušník se snaží smrada nakopnout, ale kluk je mrštnej, uskočí a cosi volá na tátu. A pak dokonce na ty dva, co otce držej. Je hubatej, kurážnej. Nerozumíš mu, stojí dost daleko, navíc kolem hospody je ještě větší mumraj. Vybrali několik statkářů, dva, tři? Nemuseli je nijak shánět, shlukli se jim jako obvykle k jednomu stolu. Teď zůstane asi prázdnej… Kdo si bude pod pípu nově sedat, kdo si přisune židli?

Berou hodně lidí, tos nečekal. Nečekals ani, že přijedou podruhý, že jim Kašpar nebude stačit. Přál sis, aby některej z nich zaplatil za úšklebky, za bohatství, ale nechtěls to rozhodně tak velký. Proč taky? Stačilo jen postrašit. Kolik že zatýkaj lidí? Kolik se jich vejde do dvou aut?

Zásahovka chodí najisto, znají, kde kdo bydlí, vědí, že dřívější sedláci takhle v podvečer rozkládají svoje moudra v hospodě. Maj ve vsi informátora! projela tebou myšlenka. Ale ty to nejsi, tys jim vykládal jen o Kašparovi, o ostatních nic! Je tu kromě tebe ještě někdo, kdo s nima drží. Kdo to ale může bejt, nepřijel s nima někdo? Nebyly to jalový úvahy, ale neměls možnost v nich pobejt dlouho. Došlo ti něco podstatnějšího: za toho informátora budou ostatní pokládat tebe! Jak jim vysvětlíš, že v tomhle fakt nejedeš? Chodit po staveních a řikat: To jsem nebyl já. Pitomost! Aby pak ještě nevzali ten bič na tebe.

Nech mě na pokoji, dej pryč ty svoje pracky! Strnuls. Soudruh v uniformě se ve dveřích jejího baráku přetahuje s Majkou Kašparovou. To přece není možný! Jak si mohli přijet i pro ni, pro ženskou, kvůli kterýs to přece celý dělal?

Co můžeš udělat teď? Sebrat znovu ten nůž a jít na ně? Kdyby tu aspoň byl soudruh vyšetřovatel a ten druhej, rozumnej, se kterýma jsi mluvil v Hoře. Dalo by se za nima zajít, naznačit, že nejsou na adrese. Ale žádní známí soudruzi tu dnes nejsou, přijeli místo nich nějací další, mladší. Tebe neznaj, nevědí, kdo seš, jak seš v týdle věci podstatnej, že bez tebe by tu vůbec nebyli. Nemůžeš se o nic pokoušet, je třeba zůstat stranou; pokud máš v budoucnu ještě něco udělat, nesmíš s tím začít teď, to je jasný, vylučuje se to. Buď, anebo.

Nemůžeš to vidět, nemůžeš slyšet, jak Majka křičí, jak se pere. Kope, škrábe, jako by nevěděla, že ji stejně do auta dostanou. Je ti jasný, jak to dopadne, a tak na to nemusíš navíc čučet. Doma v kůlně za dveřma ti bude líp, nebo aspoň ne hůř. Nůž tu necháš ležet. Vrátíš se pro něj, až bude bezpečno. Králík ti neuteče.