2014 (2)

Padesát minut. To si děláš kozy!

V klidu, Dítě. Něco jsem měl.

Cos moh mít tak důležitýho? Neřikej mi, žes čuměl na fotbal nebo ses vybavoval s rodičema o krávovinách! Bez odpovědi… Barbucho, nenaštvávej se, já jsem prostě netrpělivá. Tak co? Už si mi ho našel?

Tobě? Snad nám.

Jasně že nám, ale tentokrát je to jiný než obvykle, vždyť víš.

Já vim, Dítě. Našel jsem ti ho.

Snad jsem na to všechno byla zezačátku fakt ještě moc mladá. Asi jsem tak i vypadala, pořád mám úzký boky a mrňavý prsa. Dítě mi začali řikat ve skupině z hecu, někdo s tim přišel první a já to přijala jako svůj nick. Lepší to akceptovat, bejt na pohodu, než se kvůli věci čílit, jinou možnost člověk stejně nemá.

Identifikovala jsem se s Dítětem natolik, že jsem někdy našim hajzlům psala ve středním rodě. Kdepak, nechtěla jsem tak ztížit identifikaci, nedělala jsem to proto, abych skryla svoje pohlaví, bejt ženskou snad není žádnej hendikep, a pokud, tak přece jen menší, než bejt chlap. Je to v něčem jiným, řešení je jako obvykle skrytý v paradoxu. Výhrůžka napsaná ve středním rodě je neobvyklá, divná, adresáta intenzivnějc zaujme, věnuje jí víc času, a proto ho i víc vyděsí. A přesně to já chci. Dospělej svět je buď mužskej, nebo ženskej, nic mezi tim. (Sorry, třetí pohlaví nepočítám.) Střední rod? Takový bejvaj jen pocity, neškodný věci, mláďátka a prťata. A ty nedělaj druhejm ze života peklo, i když někdy taky. Město, moře, kuře, stavení, samý roztomilosti. Ťuťu, ňuňu. Když napíšu nějakýmu hajzlovi: Chtělo bych tě upozornit, že to, co se ti stalo cestou do práce, nebyla náhoda, o to jsem se postaralo, spolehlivě ihned nezmáčkne delete.

Barbucho, seš skvělej!

Já vim, žádná novinka.

Tak co mi o něm řekneš?

Měl to připravený. Zmáčknul Ctrl C, Ctrl V a na chatu se objevilo hejno fotek v nízký kvalitě, pár set kilobytů textu a linky na stránky Klubu českého pohraničí, na facebook Mladého komsomolu a dalších podobnejch sraček. A adresa! Ne mailová, ale ta starobyle poštovní, místo trvalýho bydliště. Dokonce lokalizace jeho chaty. Mami, víš o tom, že ten hajzl má chatu?

I já jsem udělala Ctrl C, Ctrl V, ty dva legendární dvojhmaty, nejpoužívanější pohyb na celým internetu, možná i v celým známým vesmíru. Dřív zajišťovaly chod světa tibetský modlitební mlýnky, nesměly se zastavit, jinak by se zastavil svět. Zmákly to, protočily se až do dneška a odevzdaly ten kolotoč nám. Teď zajišťuje vesmírnej cyklus naše kopírování a sdílení, nesmíme s tím přestat, nebo zajdem.

Uložila jsem data na hard disk a potvrdila Barbuchovi, že to mám u sebe. Takhle zásadní informace, identifikace pachatelů, musí co nejdřív zmizet i z relativně bezpečnejch chatů. Barbucho, díky, pročtu si to.

Přeju hodnotnej čtenářskej zážitek, Dítě. Bude se ti to líbit.

Pokud Barbucha říká, že se mi to bude líbit, znamená to, že mě čeká pěknej děs. Těšim se, jak se při čtení naseru. Barbuchu respektuju jako náčelníka, ale stejně ho úplně nechápu, proč týpek jako on, dědic vily ve Střešovicích, skončí v partě nás – vyvrhelů? Když jsme začínali, učil někde na gymplu, teď je snad dokonce na vejšce, přednáší historii nebo co. Jeho fotr je céescé, dřív zcela rudej, teď jakbysmet, pořád bere prachy z nějakejch patentů. Barbucha moh z katedry očumovat studenty, inkasovat plat a od papínka rentu a o historii jen teoretizovat. Ale ne, on se rozhod jí měnit. Přitom s ní sám osobně nevyřízený účty nemá, fotr je ňouma, ale neškodnej. A pak ty jeho kontakty! Barbucha sežene informace, bez kterejch bysme se často nikam neposunuli. Imponuje těm ouřadům, nebo kde to všechno loví, jeho postava (tu má fakt výstavní), nebo je úplácí otcovejma prachama? Nevím, vědět nepotřebuju, on o tom nemluví. Hlavně že to funguje. Jo, věci kolem Barbuchy sice trochu nechápu, ale věřím mu, úplně. A to je podstatný, nemusíme si rozumět, musíme na sebe spolíhat.

Pro dnešek komunikace skončila, raděj dřív než pozdějc. Vivat paranoia. Jdou po nás. Fízlové ty určitě, motaj se kolem, ale zatím asi dost dobře nechápou, o co nám jde. Nedochází jim ani, jak to myslíme vážně, když někomu řeknem: Bylo to naposled. Že to není výhružka, ale konstatování, že to prostě bylo naposled. A že tu volbu nenecháváme na dotyčným. Sekundovat polišům se pokoušej mladý následovníci starejch vrahů. Jsou nelegální jako my. Naštěstí jsou úplně vypatlaný, už jenom ty jejich věčný stanoviska jsou důkazem, že tahle pěticípá ideologie není věcí názoru, ale inteligence, respektive jejího nedostatku. Ovšem pozor: tydle hoši – řikáme jim embéčka – mladý bolšani, maj oproti fízlům jednu výhodu, chápou, o co nám jde. Jasně: jde nám o ně!